Asi 80 km jižně od Lince se nachází lyžařské středisko Hinterstoder. Vedle lyžařských radovánek si zde můžete užít i jiných sportovních radovánek. A protože první letní den byl za dveřmi, na lyžovačku to nevypadalo. Více nás zlákaly okolní horské štíty, které se nad touto malebnou vesničkou vypínají.
Po šestihodinové jízdě z Prahy končíme za vesnicí na (neplaceném) parkovišti. Rychle se ještě rozhodujeme, které věci nebudeme potřebovat. Bohužel jich ale moc není. Všechny ostatní končí v batohu a ten spočine na našich bedrech. Parkoviště má kolem 650 m n.m. Naším cílem je chata Prielschutzhaus ležící ve výšce 1420 m n.m. po značené cestě č. 201 míjíme usedlost Johannishof. Zpočátku se jde dnem údolí, je to více než příjemná procházka. Po chvilce docházíme ke statku Polster, který v létě slouží zároveň i jako občerstvovna. Ještě chvíli jdeme podél louky, ale vzápětí se již objeví les a s ním i stoupání. Na parkovišti bylo na ceduli napsáno, že k chatě je to 2,5 hodiny. Nasazujeme tempo, kterému se moje lenivé tělo v značném vedru jen těžko přizpůsobuje. Pot se ze mne jenom leje a tak jsem rád, když se alespoň na chvilku zastavíme u vodopádu Klinser Fall, který je prý vysoký 80 metrů. Jsem sice rád, že už jsme se doplazili do výšky kolem 900 metrů, ale stále ještě kolem půl kilometru je před námi. Cesta pokračuje dál lesem, ještě že alespoň na nás sluníčko většinou nemůže přímo. Po chvíli se objevují dráty od nákladní lanovky, pod kterými stoupáme výš. Nakonec přeci jen vycházíme z lesa a chata se před námi náhle zjevuje. Výstup jsme zvládli za 2:10, ale mám poměrně dost. Shazujeme batohy a míříme do hospody. Pivo za 3€ krásně hasí žízeň.
Každý rok se prý běhá závod od pošty v Hinterstoderu na chatu. Největší borci trať dlouhou 9,1 km s převýšením kolem kilometru dělají za hodinu. Nechápu. Jinak chata vypadá pěkně a ani ceny nejsou zásadně dramatické. Samotné přespání stojí kolem deseti €, pokud si k tomu dáte i přebohatou snídani formou švédského stolu, cena stoupne na stále únosných 17 €. Kromě zmiňovaného piva je k mání třeba i limonáda, polévka, štrůdl nebo i plnohodnotnější jídla.
Ráno vstáváme před šestou, což je pro mě dost hrozné. Rychle přebalit batohy, dojít si na snídani, všechno zkontrolovat a vyrazit. Máme před sebou skutečně perný den. Výstup na Grosse Priel, sestup zpět na chatu a pak k parkovišti a odjezd zpět do Prahy. V sedm se nám nakonec podařilo vyrazit. Je krásné počasí, radost pohledět na okolní štíty. Od chaty chvíli ještě stoupáme po značené cestě č. 201, poté po č. 260 a nakonec jdeme směrem pod sedlo „Lokomotiva“. Zde si teprve uvědomujeme trpkou pravdu. Před námi je autobus plný Slováků (teda bez toho autobusu že jo). Začíná se tvořit fronta. Oblékáme si sedáky a ferátové sety, na hlavu sekne přilba. Nakonec se dostává řada i na nás. Nacvakáváme se na ocelové zakotvené lano, po pár metrech tu je první žebřík, vzhůru tedy. Po chvíli se dostáváme na hranu hřebene, cesta vede přes hřeben na druhou stranu kopce. Nejdříve ovšem musíme sléz po žebříku dolů a pokračovat dále po skalní římse. Před námi se tvoří fronta. Na konci římsy začínají žebříky, po kterých se prudce stoupá. Slováci postupují jen zvolna, máme alespoň čas se dívat po okolí. Zrak mi akorát bloudil kolem hloučku Slováků před námi, když se snad současně ozvalo ze shora varovné výkřiky, pak jsem na okamžik zahlédl padat kameny a současně si všiml, že se jeden tříští o hlavu jednomu lezci. Jeho spolulezci poplašeně volají, co se mu stalo. Lezec se vydává na cestu dolů. Vidím, jak si otírá rukou hlavu, vzápětí je ruka celá od krve. Ještě že měl přilbu. Dohadujeme se z povzdálí, co se opravdu stalo a jak jsou na tom. Naštěstí to vypadá spíše jen na nějaké povrchové zranění s hodně krve. Pak se ale zepředu dostávají stylem tiché pošty zprávy, že snad někdo má zlomenou ruku či co. Pomalu postupujeme vpřed.
Dostáváme se k žebříkům. V první fázi jsou tři nad sebou, některé části jsou odkloněné od skály, je to dost nepříjemné. V těchto partiích by jen hazardér nepoužíval obě karabiny při přecvakávání. Nad třetím žebříkem se cesta na chvíli stáčí, na malém kousku vystouplé skály stojí několik lidí se slovenské výpravy a obvazují někomu ruku. Naší pomoci není třeba, tak pokračujeme dále. Jak se ale ten nebožák dostal dolů, nevím. Snad ta ruka nebyla zlomená. Nad námi se tyčí další žebříky. Zvolna se plazím vzhůru. Cvak, cvak, rachotí karabina. Naše skupina se začíná zpomalovat, jeden z lezců začíná mít dost. Zezdola se blíží skupina Rakušáků, postupně se před nás tlačí. Zdoláváme poslední žebříky, obejdeme skálu a na krásné vyhlídce si dáváme pauzu. Doplňuji energii a tekutiny. Kolem lítají nějací ptáci, jsou tak ochočení, že se ke mně přiblíží na metr a berou si kus rohlíku, co jsem jim hodil. Nakonec se zvedáme a vyrážíme dál. Už nás čekají jen nějaké ty kramle. To nejhorší už máme za sebou. Konečně před sebou pořádně vidíme vrcholek Grosse Prielu se svými 2515 m n.m. Na vrcholku je zbudovaný mohutný trubkový kříž. Dostáváme se na vrchol a vítáme se s rychlejší částí naší výpravy. Opětovné doplnění energie a samozřejmě nezbytné vrcholové foto. Výhledy jsou opravdu skvělé, v dáli je vidět i Dachstain. Času ale není na zbyt, ve dvě hodiny se vydáváme na zpáteční cestu.
Zpáteční cesta je už relativně jednoduchá záležitost. Po hřebeni zvolna klesáme do sedla Brotfallscharte. Cesta vede prudším žlebem, cesta je dokonce jištěna ocelovým lanem. Dole pod námi se rozkládá velké sněhové pole. Takže první letní lyžování. Sice jen v botách, ale skluz je naprosto regulérní. Na konci čekáme, až se naše skupina opět dá dohromady a pokračujeme dále na chatu. V tu dobu už dost cítím nohy, dohaduji si, jestli mám puchýře, případně strhané nebo jenom otlaky. V relativně krátké době se vracíme na chatu. Dorovnáváme tekutiny, přebalujeme batohy a vzhůru dolů. Ta cesta byla opravdu nepříjemná, utěšovalo mě jen to, že do dvou hodin bude po všem a fakt jsem byl celkem rád za to, že nebudu muset ještě řídit zpět do Prahy. Naštěstí stačilo sejít do plochého dna údolí a vše se rychle zlepšilo. Na parkoviště docházíme kolem půl sedmé. Myjeme se v řece, převlékáme totálně propocené oblečení. Nakonec se ukázalo, že to byli jen otlaky. Nicméně moje nohy na mě nemile vzpomínaly ještě několik dnů.
P.S. rozhodně nepodceňujte vybavení na tuto ferátu. Týden po návratu jsem v rádiu zaslechl, že český turista zahynul na severní straně Prielu. Kámen.
