Nejsem si jist, kdy jsem Zeď viděl poprvé, ale vím jistě, kdy si tento zážitek poprvé pamatuji. Bylo mi patnáct a psal se počátek osmdesátých let. Byl jsem na měsíčním putování na kole z Prahy na ostrov Hidensee u Rujány a zpět. Byli jsme pod hlavičkou Pionýru, ale drsnější zážitky jsem nemohl zažít (bylo by to jiné vyprávění, ale malou vsuvku si to zaslouží: u baltického pobřeží sem čekal na opravu kola a hlavní skupina na mě nepočkala. Výsledek: cesta domů na vlastní pěst. Měl jsem skoro vše potřebné, kolo Eska bez přehazovačky, vařič a ešus, spacák. Ale ne stan, jídlo a peníze. Za pár dní jsem už byl doma, hodinu poté, co jsem překročil hranice bylo po mně v NDR vyhlášeno celostátní pátrání. Pozitivní bylo, že od tohoto zážitku se mě rodiče přestali bát pouštět do kina na druhé straně Prahy). Dojeli jsme tenkrát do Berlína a šli samozřejmě na Alexander Platz. Silný zážitek, ukradli mi tam tenkrát foťák. Od té doby mě už v cizině neokradli, s drobnou výjimkou, v Indonésii mi ze zamčeného pokoje zmizel walkman. Tak po tomto zážitku jsme se vydali ulicí Pod lipami, která nutně končila před Brandenburskou branou. A dál to nešlo. Stáli jsme tam u těch zábran a koukali na druhou stranu, kde stáli jiní, kteří také hleděli na druhou stranu.
Neuběhlo ani osm let a já se do Berlína vracel znovu. Všechno bylo jiné. Byl únor 1990 a s bráchou, kladivem a majzlíkem jsme se chystali na Zeď. Doba naprosté euforie. Vlak nás vyplivnul někde ve Východním Berlíně. Už nevím jak, ale brzo jsme se dostali k Checkpoint Charlie. To ještě existovaly hranice a Berlíny byly dva. Ale už stačil i ten zelený pas se lvíčkem a hvězdičkou, abyste se s davem ostatních přes nějaký podchod dostali tam, na druhou stranu. Našli jsme si náš kousek Zdi. To ještě stála celá, více méně neporušená, jen občas v ní byla díra, kterou se dalo pohlédnout do prostoru mezi Zdi a ostnaté dráty. Pohybovali se tam vystříhaní vojáčci, částečně Kružítkáři (pamatujete ? NDR měla ve znaku kružítko !) a pak Rusové. Před pár měsíci by do vás ještě nasypali zásobník a teď jen nečinně přihlíželi. A tak jsme si vyndali nádobíčko a kus té Zdi jsme si odsekali. A tyto okamžiky mám zachycené na dnes již archaickém formátu 8mm kamery a vězte, že videoformát to tedy nebyl. Odsekali jsme si kousek té Zdi a pak se procházeli po tom Západu. Pamatuji se na otáčející se znak Mercedesu na výškové budově u Kurfürstendammu. A taky na pohled na Brandenburskou bránu „zezadu“. Ještě se pod ní nedalo projít.
A opět uběhla spousta let. Otevřel se přede mnou celý svět, strávil jsem několik let v zahraničí, pracovně i čistě cestovatelsky. Viděl jsem pouště, pralesy, mrakodrapy i slumy. A kdesi stále stála Zeď a zvolna se „rozpouštěla“ v Berlíně. Život přináší paradoxy, další setkání se Zdí bylo na jižní polokouli. V Kapském Městě v moderní „obchodně-zábavní“ čtvrti Waterfront před autosalonem nejmenované německé automobilky se pyšnil jeden betonový panel ze Zdi. Symbolický dárek osvobozeného města osvobozené zemi.
Ale jednoho dne se to prostě muselo stát. Po více jak patnácti letech od doby, kdy jsem si ze Zdi odsekal vzpomínky na pitomost se znovu ocitám v Berlíně. Je jasné, že jsem si musel najít čas, abych se vydal po stopách Zdi. Mé první kroky pochopitelně míří na Checkpoint Charlie. Stále tu je. Jenomže prostě projdete po chodníku z jedné strany Berlína do druhé. I ta cedule, že vstupujete do amerického sektoru je dnes už jen kopií. Na improvizovaném vojenském stanovišti obklopeném pytli s písky se turisté fotí s vojáky, kteří již vojáky jistě nejsou. Musel jsem znovu do Muzea. Zážitek i po letech to byl silný, jen dnes vás stáhnou skoro o deset euro, před patnácti lety byl vstup zdarma pro lidi, co měli v pase tu hvězdičku. Těch deset euro za tu svobodu ale stojí. A pak tu u křižovatky přibyly kříže. Za ty, které Zeď stála život. Nepodařilo se jim jí překonat.
No jo, kde je ale teď ta Zeď ? U Checkpoint Charlie máte trochu šanci. Niederkircher strasse Vám jí kousek poskytne. Z druhé strany je výstavka z německých dějin, zejména těch nacistických. Je to už skoro jen taková parodie na Zeď. Největšího šoku se vám může dostát na bývalém Postupimském náměstí. Kdysi to byla tak rušná křižovatka, že právě zde byl prý zřízen první dopravní semafor v Evropě. A pak Zeď náměstí brutálně rozřízla, všechno bylo zbouráno, jen zajíci prý nerušeně pobíhali mezi ostnatými dráty. Po pádu Zdi se toto místo stalo největším staveništěm v Evropě. To co tu dnes stojí mě opravdu dostalo. Nejedná se jen o pompézní Sony centrum a různé arkády, ale i o rezidenční budovy. Největší dojem na mě udělaly houpačky. Bylo jich pět vedle sebe, krásné, kovové. Každá měla od osy na kraj, kam se dalo usednout, více jak sedm metrů. Tak tady všude byla Zeď. Kde je ale dnes ? Je ještě vůbec někde ? Ale jistě, nerozpustila se totálně, jako kostka ledu v žádaném nápoji. Na řadě míst můžete najít na zemi červené čáry, které naznačují, kde probíhala linie, která rozdělila tisíce osudů. V ulici Scharnhorststrasse ve čtvrti Mitte jsou stojící úseky i s hlídkovou věží. V Bernauer Strasse je zbudován památník. Ale snad nejslavnější současná část zdi je v ulici Mühlstrasse před mostem Oberbaumbrücke, známá pod jménem East-Side-Gallery. Je pomalována a pokud budete mít štěstí, uvidíte vznik dalšího dílu nekonečného uměleckého seriálu o Zdi. A pokud by vás to přestalo bavit, vězte, že za Zdí směrem k Sprévě se rozkládá něco na způsob písečné pláže, kde za parných dní relaxuje spousta Berlíňanů.
Věřím, že můj osobní zážitek se Zdí se již uzavřel. I když, kdo ví, co nás ještě čeká ? Největší Zdi totiž zůstali v našich hlavách.
