Řada francouzských departamentů je ve všeobecném povědomí a většina se spojuje s příjemnými zážitky. Dovolenkové Azurové pobřeží, provoněná Provence, bublinková Champagne, tajemná Bretaň. A pak je tu oblast, která nám evokuje hrdinství, utrpení, zmar a válku. Normandie.
S postupující válkou vzrůstala pravděpodobnost výsadku Spojenců v Evropě. Obě strany se na tento okamžik pečlivě připravovaly. Němci budovali Atlantický val od Norska až po Francii. Spojenci získávali zkušenosti z vylodění v Africe a na Sicílii. Za zmínku stojí uvést, že už v srpnu 1942 provedla kanadská vojska nájezd na pobřeží Francie u přístavu Dieppe, avšak ztráty byly veliké. Všeobecně se předpokládalo, že výsadek se uskuteční v oblasti Pas de Calais, kde je kanál nejužší. Německý maršál Rommel ukázal svůj dobrý odhad, kdy sám předvídal vylodění v Normandii. 6.června 1944 se zde Spojenci opravdu vylodili.
Na průběh bitvy měla vliv řada skutečností. Místo vylodění bylo pro Němce překvapením, Spojenci měli zdrcující převahu ve zbraních a měli vyvinuto několik nových druhů zbraní, např. plovoucí obojživelný tank DD, upravená obrněná vozidla, tanky k vyčištění pláží od min. Němci na druhé straně neměli dobudovaný Atlantický val, něměli dostatečné množství jednotek kvalitně vycvičených a navíc zde byla skoro úplná absence Luftwaffe. Nicméně výsadek rozhodně nebyl jednoduchý.
Útok začal v 5:50 ostřelováním pláží z amerických křižníků. Jednotky se postupně začaly vyloďovat v široké podkově pobřeží od města Caen po poloostrov Cotentin. Vyloďovací pláže byly kodově označené (od východu): Sword (Britové), Juno (Kanadani), Gold (Britové), Omaha a Utah (Američané). Na plážích Juno a Sword probíhal výsadek celkem úspěšně s malými ztrátami lidí a materiálu. Na další britské pláži Gold měli Britové problémy kvůli vysokým vlnám. Velké problémy měli zejména Američané na pláži Omaha, kde byla silná německá obrana.
Na pobřeží existuje velké množství památníků, které vylodění připomínají. Vojenští nadšenci zde musí pobýt několik dní, pokud chtějí všechny významnější místa naavštívit. My jsme si na vyloďovací pláže nechali jeden den, tak jsem si museli vybrat jen některá místa. 
Nejdříve míříme k vesničce Longues-sur-Mer, kde je německá dělostřelecká baterie, která byla součástí Atlantického valu. Jsou zde umístěny 4 kasematy, které jsou dodnes osazené původními děly o ráži 150 mm (děla jsou ve třech ze čtyřech bunkrech). Děla prý byla vyrobena ve Škodovce. Bunkry jsou umístěny na návrší několik set metrů od pobřeží, měly odsud dokonalý přehled na značný úsek kanálu. Zastavujeme se u jednoho bunkru a prohlížíme si ho. Hledím zevnitř úzkou štěrbinou na moře a říkám si, že ani němečtí vojáci to jistotně neměli jednoduché. Úmorná jednotvárnost a každodenní očekávání, kdy to přijde. A pak jednoho rána hleděli tou úzkou štěrbinou na moře, na kterém musely být desítky či stovky lodí, z kterých se na pláž valily tisíce vojáků. Válka je šílená.
Pokračujeme dále na západ. Chtěl jsem vidět nějaký vojenský hřbitov. Zastavujeme se u jednoho z nejznámějších – Normandy American Cemetary and Memorial poblíž městečka Colleville sur Mer. Ten je známý z počátečných scén Spielbergova filmu Zachraňte vojína Rayena, jehož dlouhá vyloďovací scéna se prý blíží skutečnosti. Dle vyjádření přeživších vojáků, kteří film viděli. Ale skutečnost prý byla ještě horší. Na hřbitově je 9387 křížů pro padlé americké vojáky z vylodění a následných bojových operací. Je mezi nimi i Theodor Roosevelt jr., syn amerického prezidenta. Je to magické místo, nejen pro svůj perfektně střižený trávník, dlouhé řady bílých křížů a vyhlídku na pláž Omaha, kde se musí dodne vznášet spousta duší.
Další zastávka je Pointe du Hoc. Ostrý skalní útes nad pláží Omaha. Němci zde měli baterii 155 mm děl, z kterých mohli dobře kontrolovat pláže Omaha a Utah. Nálety letadel nebyly úspěšné, tak byl vyslán 2. prapor jednotek Rangers, který měl děla zlikvidovat. Hodinu po zahájení vyloďovacích operací se ocitají Rangers na pláži a již jim „jen“ zbývá zdolat tak padesátimetrový útes k německým pozicím. O hodinu později se jim za pomocí lan a žebříků podařilo dosáhnout vrcholu, který po krvavém boji obsadili. Nalezli zde však jen makety děl, které Němci dříve přesunuli dále do vnitrozemí z obavy o jejich zničení. Rangers pokračují v boji a nakonec se jim podaří zajistit skutečnou pozici děl. Jejich ztráty při této operaci byly 60%. Celá hořejší část útesu je dnes jedním velkým památníkem s množstvím bunkrů a kráterů po těžkém bombardování.
Vracíme se zpět a po cestě se ještě zastavujeme v Sainte-Mere-Eglise. Toto místo lze považovat za připomínku jiné části vylodění v Normandii. Spojenci měli v plánu vybudovat předmostí, které by jim umožnilo bezpečně vylodit hlavní část invazních jednotek. Bylo zapotřebí zajistit, aby Němci nemohli snadno k plážím přisunout posily. Proto měly být do týla Atlantického valu vyslány parašutistické jednotky, které by obsadily strategická místa. Do týla bylo celkem vysazeno 13000 britských a amerických výsadkářů a to ve večerních hodinách před invazí. Avšak výsadky neprobíhaly podle plánu. Bez navigačních prostředků byly vysazené divize rozptýlené a utrpěly ztráty, nicméně vytčených cílů bylo více méně dosaženo. A tak se stalo, že již v 9:30 ráno prvního invazního dne bylo první francouzské město – Sainte-Mere-Eglise – obsazeno Američany. Kolem poledního se pak ale rozvíjí německý protiútok. Do tohoto rámce zapadá výsadek asi třicet výsadkářů, kteří přistáli přímo na náměstí. Padák Johna Steela se při seskoku zachytil na věži kostela. Snažil se přeřezat popruhy, ale nůž mu vypadl z ruky. Steel předstíral, že je mrtvý, visel na věži několik hodin během bojů a přežil. Jeho osud je součástí známého filmu Nejdelší den. Na jeho pamatátku dodnes visí na padáku na věži kostela figurína výsadkáře.
Vyloďovací pláže v Normandii mají své kouzlo. S jejich návštěvou mám spojený intenzivní zážitek, který vypovídá o tom, jak rozdílné mohou být naše představy od skutečnosti. Na pláže jsem jel s kamarádem a jeli s námi naši dva desetiletí synci. Kluci moc nezlobili, ale přeci jen genius loci místa je mírně míjel. Od samého začátku měli slíbeno, že se někde u moře zastavíme a oni se budou moci vykoupat a pohrát si v písku. Nakonec to vypadalo, že bychom to mohli uskutečnit v Pointe du Hoc. Měl jsem živou představu, jak se budu procházet po prázdné pláži a dumat si o tomto místě. A za pláží se bude zvedat příkřejší kopec, na jehož horní hraně byly německé pozice. Dojeli jsme na místo a již ohromné parkoviště mě trochu šokovalo. Nicméně vzali jsme si plavky a ručníky, dali je do igelitky a vydali jsme se směrem k moři. Ten den tam nemohlo být pošetilejších návštěvníků. Došli jsme s těmi igelitkami na hranu útesu a koukali do nejméně padesátimetrové hlubiny. Nikde nevedla nejmenší pěšina, kterou by se dalo sestoupit dolů. Toho dne z koupání nic nebylo, kluci nám to snad odpustili. O to větší bylo ale mé ocenění hrdinského výkonu Rangerů, kteří pod palbou museli lézt ze zdola nahoru. Třeba se sem ještě jednoho dne vrátím a dokončím onu představu – budu chodit po pláži a myslet na tu dobu, kdy smrt jednoho člověka nestála ani za záznam do statistiky.
