Mýty opředená dávná legenda nebo snad žena stojící neprávem na pozadí amerických dějin? Kdo je tajemná Sacagawea, jejíž portrét s nesoucím synem na zádech zdobí americkou, zlatou jednodolarovou minci z roku 2000? Pojďme spolu nadzvednout dnes roušku tajemství a pokusit se rozplést klubko dějin. Zjistit, co zajímavého se odehrálo na počátku 19. století a jaký příběh stojí za touto ženou.
Jak již to ale v dějinách bývá zvykem, samotný příběh se započal ve Washingtonu, daleko od místa, kde se roku 1790 narodila náčelníku kmene Šošonů, kdesi na severozápadě dnešních Spojených států; protože nebýt prezidenta Thomase Jeffersona a jeho prozíravosti, Sacagewea by si asi žila svým životem v divočině jako neznámá žena francouzsko-kanadského trapera u kmene Hidatso. Život byl pro Indiány v té době těžký a krutý. Dlouhé zimy, neustálá starost o potravu a s tím související přesouvání tábora, jako i bitvy mezi kmeny. Nebývalo proto neobvyklé že se kořistí stávaly i malé děti, jež byly potom adoptovány a převychovány. Z mužů se stali lovci a válečníci, z žen pomocná síla v osadách. Toto byl i příběh malé pětileté Sacagawey, kterou její adoptivní rodiče kmene Hidatso přejmenovali na Sacagaweu, v jejich jazyce „ptačí ženu“.
Počátkem 19. století Meriwether Lewis a William Clark vedli expedici napříč neprobádanými a neprostupnými pustinami Severní Ameriky, která později vešla ve známost jako „Průzkumný oddíl“, s cílem nalézt schůdnou cestu k Pacifickému pobřeží. Nicméně tato odvážná mise by byla asi těžko úspěšná, nebýt původní Američanky, která jim byla průvodcem i překladatelem, Sacagawey.
Sacagawea, starající se o svého právě narozeného syna na svých bedrech a jako doprovod se svým manželem, pomohla Lewisovi a Clarkovi najít bezpečnou cestu na západní pobřeží oblasti, již Thoma Jefferson koupil od Francie jakou součást Lousianského nákupu. Touto neobyčejnou prozíravostí se Jeffersonovi podařilo téměř zdvojnásobit rozlohu v té době mladého národa, Spojených států. Během této expedice byli její členové (pod patronátem samotného prezidenta) pověřeni zakreslováním map, sbíráním poznatků o rostlinách, živočiších a nerostech, na něž při své pouti jistě narazí. Mimo jiné hodlali Lewis s Clarkem zakopávat válečnou sekeru s domorodými kmeny a pozdější společné vykouření posvátné dýmky míru mělo stvrzovat přátelství mezi původními osadníky a bílými muži. Díky darům, jež měli přichystané, věřili oba v získání koní a možnosti doplnění zásob nebo i průvodcovských služeb od Indiánů.
Nutno podotknout, že Sacagewey role zde není pouze mírotvorná, ačkoliv mezi padesátkou lovců, traperů a vojáků, tento pocit v srdcích cizinců jistě vyvolávala. Vždyť ženy se válečného tažení neúčastní! Mimo jiné, Sacagawea ještě ovládala jazyk Šošonů a Hidatso, a je součástí výpravy bílých mužů. Snad i právě proto jim byl mnohokrát umožněn bezpečný průchod přes neznámá území.
Z poznámek v denících lze dnes vyčíst, jak užitečná byla v době, kdy členové oddílu trpěli nedostatkem potravy a hladověli. Ve dnech kdy postupovali územím bez zvěře, právě ona dokázala díky svým indiánským kořenům vždy nalézt jedlé kořínky, či připravit z bobulí stromků pokrm jenž dokázal nasytit. Roku 1805, počátkem léta se jí splnil dávný sen. Spolu s expedicí se vrátila do svého rodného kraje kde vyrůstala a odkud byla násilně odvlečena. Ve chvílích nejtěžších kdy úspěch expedice visel jen na vlásku, začala rozeznávat okolní krajinu, lesy, říčky i kopce a dokázala všechny bezpečně vést tímto územím. Navázání přátelství a míru se Šošony se v současné chvíli jeví jako klíčové. Vyhlídky na tuhou zimu strávenou v nepřátelské oblasti, nutnost zajistit koně na překročení Betterotských hor, to vše nutí oba kapitány vyjednávat s náčelníkem Comcahwaitem. Čeká se jen na příchod Sacagawey jako tlumočníka. „Vyskočila a s radostí v očích běžela k němu, objala ho a zavalila polibky a slzami štěstí“, poznamenal si kapitán Clark do deníku. Poznala v něm ztraceného bratra, rodinu, od které ji odloučil únos Indiány Hidatso. O úspěchu bylo rozhodnuto. Průzkumný oddíl získal na třicítku koní, doplnil zásoby a dostal i průvodce přes horskou oblast.
V roce 1806 dosáhla pak expedice úspěšně západního pobřeží Pacifického oceánu za nemalého přispění téměř patnáctileté domorodé Indiánky. Byly tím položeny základy úspěšného rozvoje nejen této oblasti, ale vlastně celých Spojených států. A třebaže se ještě téhož roku po dvouletém putování a s 8000 mil v nohách, navrátili Lewis s Clarkem do St. Louise jako hrdinové, Sacagawey důležitá role na jejich cestě k úspěchu byla zapomenuta. Jen Lewis dodržel svůj slib a po smrti Sacagawey v roce 1812 vzal malého Jeana Baptise, který s nimi absolvoval celou výpravu na zádech své matky, do opatrování a později mu zaplatil studia v Evropě.
Z hlubin zapomění, byla v dnešní době Sacagawea znovuobjevena současnými historiky, jako vynikající žena i matka, jež se v patnácti letech nesmazatelně zapsala do dějin Spojených států Amerických. Snad lze nalézt v tomto příběhu určité obrození vztahu vůči původním obyvatelům Ameriky, Indiánům. Pocit uvědomění nutnosti začít splácet starý dluh, na nějž novodobí Američané pod tíhou vlastních materiálních problemů tak rádi zapomínají. Otázkou ovšem zůstává, zda tato symbolická holubička díků v podobě zlaté mince bude schopna rozpoutat bouři uvědomění v dnešní generaci. Je otázkou, zda přinese pochopení, jaké křivdy se jejich předkové dopustili na původním obyvatelstvu a dostaví se očekávaná společenská omluva.
