Hlavní město Bolívie La Paz leží v nadmořské výšce mezi 3 500 a 4 000 metry, z části ještě na altiplanu a z části už na svazích kaňonů, které se prudce svažují z And do Amazonie. Jediná „silnice“ spojující právě metropoli (a vlastně celé altiplano) s pralesními městy nížiny na východě vede přes 4700 metrů vysoký průsmyk La Cumbre. Z něj se přes padesát kilometrů vytrvale svažuje k mostu přes řeku v místě zvaném Yolosa (900 m. n. m. !). Caratera prochází několika vegetačními pásmy, od strohých skalních ploten těsně pod zasněženými vrcholky hor, skrz široký žlab údolí, kde první lišejníky a křoviny naruší vládu skal a končí v horském deštném pralese plném křiku papoušků a opic. Na úseku jen málo přes padesát kilometrů dlouhém musí kamiony a autobusy překonat „přenížení“ neuvěřitelných 3800 metrů! Silnice, zvlášť její druhá polovina, patří údajně mezi nejnebezpečnější na světě. Průměrně každé dva týdny se tu stane nehoda, většinou končící smrtí. Spodní část cesty, mezi vesnicí Chuspi Pata a mostem v Yolosa, vede po římse vytesané ve skalnatém hřebeni porostlém džunglí, 1000 metrů nad dnem údolí. Cesta zde není zpevněná, padá na ní několik vodopádů a šířka dovolí projet vždy jen jednomu vozu. Svodidla nebo krajnice samozřejmě neexistují, jako nikde v Bolívii…Informaci o silnici do Coroico jsme měli už na začátku cesty a podívat se do tepla pralesa bylo v plánu. V Uyuni na jihu se navíc Tomáš dal do řeči se dvěma kluky z Německa, kteří projížděli Andy na kolech. Dozvěděl se, že v La Pazu se dá půjčit horské kolo a cestu do Yolosa je možné projet na kole! Prý to už není tak nebezpečné, protože v kritických místech je povolena doprava vždy jen jedním směrem. V noci do kopce a přes den opačně. Půjčení kola ale stojí 50 US ! Cestou pomalu uzrávalo rozhodnutí, že tenhle výlet nesmíme propásnout…
Přesně v osm, jak bylo dohodnuto, se v hotelu objevil panáček z turistické kanceláře a suše sdělil A. a V., že jejich výlet na rafty (objednaný a zaplacený) se nekoná, neboť jich je do člunu málo… Pak se tedy ještě omluvil. No a my, že můžeme vyrazit, vše je prý připraveno. Nemáme s sebou z Čech samozřejmě nic z věcí na kolo a tak jsem si aspoň půjčil tepláky, abych nejel v džínách. Z báglu jsem vyházel všechny věci, vzal si jen zimní šusťačku, brýle a jedno tričko navíc. Teď po ránu je v ulicích La Pazu docela frišno, takže dvě trika z moiry a bunda jsou samozřejmostí.Pár ulic od hotelu skutečně stojí taxík, na střeše zahrádku a na ní přivázaná kola. Jedno jsme viděli už včera, kdy se vše vyjednávalo. Má odpruženou vidlici a jinak bys ho v Čechách pořídil tak za 4 tisíce. Kdyby bylo nové… Druhé odpruženou vidlici nemá. No, bude veselo; Tomáš nahlas vzpomíná na kola dvou němců v Uyuni, nádherné odpružené stroje a na jejich slova: „…parádní sjezd, ale dost hustý, bez vidlice by nám upadly ruce v ramenou…“ Taxík vyráží ranním dopravním chaosem na předměstí Villa Fátima. Odtud jezdí autobusy a mikrobusy do Coroico, jedinou možnou cestou přes průsmyk La Cumbre. Tam vystoupíme. Na Villa Fátima přestupujeme do colectíva (mikrobusy, které jezdí podobně jako autobus pevně stanovenou trasu, jsou rychlejší a stojí jen nepatrně víc). Kola vzbuzují údiv u domorodců a děs u nás. Zvlášť když si můžeme zblízka prohlédnout, co je to za šmejdy. Navíc – ovládání brzd je zaměněné, levá je přední a pravá zadní. Prima …Panáčkovi se po krátké hádce podařilo přemluvit řidiče, aby kola naložil na střechu mikrobusu, kde je už nyní asi metr vysoká hromada pytlů, košů a krabic – zavazadel cestujících do Coroico. Na poslední chvíli se dozvíme, že kola musíme vrátit zítra ráno v La Pazu. Tedy ne, jak bylo původně domluveno, že je předáme komusi v Coroico. Další pakárna navíc (jak dostaneme kola zpět do La Pazu ???). Podmínky půjčení kol a služeb s tím spojených se asi už po desáté změnily. Ve skutečnosti panáček říká pokaždé něco jiného. Mikrobus je plný pasažérů, můžeme vyjet. Pomalu předměstím, další zastávky a přískoky. Cestou k snídani velkou housku s kuřetem plnou feferonek, dál údolím okolo přehrady, japonský zázrak techniky ztěžka supí po lesklém černém asfaltu, v Bolívii výjimečném. Po desáté vylezeme ze skrčence na La Cumbre. Výška 4700 metrů, okolo mrtvé kamenité pláně ohraničené skálami s vrcholky namočenými do sněhu. Ledově šedé, podobně mrtvé jezero. Silnice se prudce láme za horizont. Jedna z bílých turistek v mikrobusu nám přeje hodně štěstí. „…ani nevíš, jak ho budeme potřebovat…“ – pomyslím si, když znovu nevěřícně prohlížím, v jakém stavu kola jsou. Údolím od západu jsme přijeli. V místě, kde se silnice láme stojí vlevo obrovská socha Ježíše s rozpřaženýma rukama a v pravo podobně povzbudivý betonový kříž. Pocity ? Smíšené (velmi). Jen se mi skrz rty prodere slabý povzdech: „…kurva…“Chvíli trvá, než si upravíme helmy a bágly, seštelujeme a dofoukneme kola a zjistíme, co na nich nefunguje. Obě špatně brzdí, Tomáš nemůže dofouknout zadní kolo a mně nepřehazuje na třítácu v předu. Odpružená vidlice nepruží – je zarezlá… Vysvětlení 
cesty, ve smyslu: „… je to furt dolů, je tam jen jedna cesta, není kam zabloudit…“, se mi také moc nezdá. Fotíme hory, impozantní, přes šest tisíc metrů vysoké štíty lemují náhorní plošinu. Hovor vázne. Jen občas padne křečovitý vtípek na téma, zda je možné dojet dolů v celku…Při pohledu z vyvýšeniny poblíž kříže je dobře vidět údolím na jihozápad. Po úbočí kamenitého údolí se táhne tenká linka asfaltky, v plynulém, mírně klesajícím traverzu. Přímo pod námi se původní stará cesta svažuje v prudkých serpentinách až na hrbolaté dno údolí. Místy na ní vidím napadané kusy skal a kamení a vodou rozryté úseky. Beze slov je ujednáno, když šílenství, tak od začátku. Pojedeme po staré. Helmu, rukavice, hlavně pevně dotáhnou bágl. Ještě pár vteřin divného pocitu, směs strachu a zvědavosti, ohromení a doteku zkázy. Pak se kolo rozletí po udusané šotolině, ukrajujeme prvních pár výškových metrů z La Cumbre.Je těžké a asi nemožné, pocity z jízdy popsat slovy. Brzy zjišťujeme, že kola brzdí tak špatně, že zkoušet zpomalit před serpentinami na bezpečnou rychlost prostě nejde. Příliš rychle odcházejí šlachy na rukou. Po vzoru plochodrážníků s vnitřní nohou na zemi a ve smyku obou kol zdoláváme jednu zatáčku po druhé. Kupodivu se na takovou techniku dá rychle zvyknout. Pohled, jak Tomáš krotí poskakující kolo ve vracečce nad stometrovou strží je – pravda – ze začátku trochu divný. Za třičtvrtě hodiny jízdy – nepřetržitého klesání, přes několik brodů, slalom mezi napadaným kamením i zkouškou postřehu, když chybí most – si zvykneme a můžeme se nechat úplně pohltit nádherou naprosto čisté přírody v zemi nikoho. Nenápadně v suchém kamenitém pekle přibývají nejprve žluté, ale brzy stále zelenější ostrůvky travin a keřů. Údolí nás svírá, pohled vzhůru po téměř kolmých stěnách a suťových polích už nezachytí bílé ozdoby hor. Projíždíme i vesničky, vždy jen několik nízkých chýší z kamení a bláta. Cesty ve vesnicích vroubí kamenné zídky, za nimi miniaturní políčka s vyschlou zemí plnou kamení. Scenérie jakoby z minulého století se místy mění v rozmazanou šmouhu, když kolo zrychlí na rovných úsecích svážných traverzů. Dál vpředu v údolí se odehrává děj, který mi bere dech. Z vlhkého pralesa se začínají valit obrovská šedozelená oblaka páry. Zalévají dno údolí, převalují se po dosud suchých stráních a mění tvary. Amazonie nás vítá…
Soustředění, ve čtyřicetikilometrové rychlosti se mi opakovaně bez varování cesta ztrácí pod kolem a pokračuju korytem potoka. Jde jen o to, stačit zpomalit. Pokud chybí na cestě most, zastavit… Oba si to připomínáme dost tvrdě. Tomáš nasadí později do zatáčky a ta ho vynese až na samý okraj nad strží. Nevšimnu si včas úzkého mostku a ještě pár metrů před ním mířím smykem mimo cestu. Oba máme ale štěstí. Začínám váhat, zda cesta vede údolím opravdu až do Coroico. Vzpomenu si, že mám úplně náhodou v báglu desky s mapami a v nich včera koupenou obrázkovou mapu okolí La Pazu. Spíš ozdoba na zeď, než mapa. Dám Tomášovi znamení a brzdíme v jedné z vesniček. Římsa asfaltky je naštěstí stále vidět ve stráni vysoko nad námi, takže směr máme pořád ještě správný. Mapa má ke geografické velmi daleko, ale něco se z ní vyčíst dá. No jasně ! Údolí, kterým jedeme, míří úplně jinam! Je nutné zhruba v polovině cesty odbočit vlevo (a nejspíš i přejet jeden hřeben), abychom pokračovali správně do Coroico. Teď ještě odhadnout, kde asi je ta „polovina cesty“. Vesnice vypadá pustě, nikde ani noha. V 
druhé osadě potkáme na poli babku s obličejem jako vyřezaným ze dřeva. Prý tak hodinu cesty dolů a narazíme na křižovatku. Hodinu cesty pěšky… Jak dlouho trvá na kole hodina pěšky? Sjezd tedy pokračuje. Křižovatka se naštěstí vážně nedá minout. Cesta mírně skloněným traverzem po pravé straně údolí míří jižněji do města Chulumani. Do Coroico se dostaneš, když odbočíš vlevo, přes docela solidní kamenný most. Následuje nepříjemné stoupání. Podle očekávání přišel přejezd jednoho z hřebenů. Pár stovek metrů tlačím, protože se mi nedaří přehodit na lehčí převod a vůbec ve výšce kolem 4 tisíc to není s dechem žádná sláva. Nakonec se cesta připojí na asfaltku. Začíná pršet. Nejdřív spadne pár kapek, ale brzy nás ničí prudký liják. Silnice se konečně překlopí znovu do sjezdu. Voda oslepuje. Za pár minut jsem durch, voda mi teče i do goretexových bot. Vůbec nevadí, že mám na kolo trekové celokožené pohory. Ve vrchní, kamenité části sjezdu jsem několikrát trefil nohou kámen. V teniskách by asi bylo zle. (pozn. druhý den po výletě na kole jsem měl odražené obě paty a nemohl se pořádně postavit na nohy…) Vzhled krajiny podél cesty se mění, konečně je zeleněji. První stromy, keře a kytky deštného pralesa. Aspoň z toho, co dokážu rozeznat. Déšť sílí a okolo nás se uzavírá šedá stěna. Musím rychle sundat brýle, vidím jen na pár metrů. Končí asfaltka, totálně promočení přejíždíme hliněné prostranství, následuje průsmyk mezi strmými skalami a křižovatka téčko. Cesta se dělí – na pohled stejná vede po skalní římse na sever i na jih. Uprostřed stojí jako směrovka barel od oleje. Zastavím na okraji za barelem. Původním směrem přímo pode mnou se otevře nekonečná propast, není vidět na dno, jen černošedé nic. Někde ve směru propasti se dá jen tušit Coroico, město na okraji amazonské kotliny.Přijíždí náklaďák a s řidičem řešíme, kudy do Coroico. Vpravo. Ještě chvíli postáváme, abychom jej nechali poodjet. Pak znovu z kopce. Zhruba po 300 metrech ale kamion dojíždíme, jede krokem, velmi opatrně. Nezbývá, než ho předjet. Nic moc, silnice se mírně vlní v úbočí hřebenu, je plná zatáček, úzká a kamenitá. Blátem a vodou pokryté kamení klouže jak sníh. Rychlost k předjíždění není problém, stačí na moment pustit brzdy… Cesta je však široká přesně na jedno auto, nemá krajnici a rozšiřuje se pouze v zatáčkách. Chvíli váháme těsně za zadními koly kamionu. Potom zahlédnu, že přijde mírná pravá. Karty jsou loženy. Náklaďák se mačká vpravo ke skále, musíme tedy venkem. D O P R D E L E ! ! ! Řvu, abych se nebál a vyrazím. 3 vteřiny se půl metru vpravo otáčejí kola kamionu, půl metru vlevo – ne, nechci myslet na propast plnou mlhy. Povedlo se ! Krátce se otočím … ano, Tomáš to také stihnul. Rychle na brzdy, kolo „plave“ po kluzkém povrchu, věřím v cit. První zatáčky, kdy si můžeš vychutnat prázdnou cestu, spíš jen pár vlnek podél hřebenu, pár minut života. Extáze nebo hrůza ? Ani jedno, nevím co cítím, jsem součást cesty, součást stromů, lesa, kytek a nebe.Za pár minut můžeme zastavit na bahnitém plácku v Chuspi Pata u závory s cedulí „PARE“ (STOP). Je otevřená. Tabule vlevo určuje hodiny pro jízdu dolů a nahoru. Aha, takže sranda začne teprve tady. Déšť ustává, už jen mírně poprchává. Jedeme, za námi je slyšet motor kamionu. Bez váhání se ponoříme do chuchvalců mlhy, mezi zelené duchy a tmavé stíny. Nerad bych podobné předjíždění prožil znovu.Jenže kamion nebyl jediný. Musíme střihnout ještě další tři a jednoho džípa a teprve potom se cesta uvolní. Džungle svými barvami, vlhkem a zvuky prudce kontrastuje s kamenitým suchem altiplana. V jedné ze zatáček padá na cestu vodopád, prudká sprcha prozářená – opravdu prozářená tlumenými paprsky sluníčka. Déšť ustal, vyjeli jsme z mraků… Musím zastavit, abych rozdejchal pohled do údolí. Peřiny mraků se drží jen podél vyšších hřebenů a tak je možné, že sluníčko ozáří strmé hřebeny potažené zeleným kobercem pralesa. Vlevo kilometr hluboká propast, už ne plná mlhy, ale tmavý, zelenošedý prostor s jen tušeným potokem na dně. Pokračujeme, sklon silnice je mírnější, dokonce i povrch místy dovolí jet rychleji. Většinu opravdu prudkých zatáček poznám předem – stojí v nich skupiny křížků.Ještě dlouhou hodinu a půl trvalo, než jsme sjeli na dohled mostu v Yolosa, neustále dolů se spoustou zatáček a „adrenalinových úseků“. V některých místech bylo dílo fakt dokonalé – pod okrajem cesty, při pohledu do údolí vlastně žádný svah, nic pod sebou, jen kilometr hluboká výtahová šachta… Z místa, kde vidím řeku a most v Yolosa je v dálce vidět i Coroico, bílé domy na zeleně naježeném hřebeni. Mám dost, cesta přestává být nebezpečná, posledních pár kilometrů dojíždíme klidně. Brzdím u závory před mostem – v hlavě směs myšlenek a pocitů; povedlo se, sjeli jsme živí a nic se nám nestalo. Nádhera… Sjezd byl fantastický. Opřu kolo na plácku plném kaluží, bláta, hoven a odpadků o betonový žlab. Dlouho jen stojím a koukám, asi dost divně, asi jako po sexu… Kolem řada nízkých dřevěných stánků beze stěn se střechami z listí – comedores. Lavice a stoly, tlusté seňory a pára z hrnců, tady mají určitě něco k jídlu. A zřejmě i cervezu. Tomáš vypadá podobně, unaveně, spokojeně. Jdeme se něčím jedlým naprat. Když svlékám bundu a trika od bahna, všimnu si, že zadní kolo mám prázdné. Musel jsem někde v posledních stovkách metrů prorazit duši… Pomalu se pocity vstřebávají při cerveze a kuřeti. Zdá se mi, že se kolem sebe dívám jinýma očima – snad to byl další krok do sebe, do svého já. Snad je tahle terapie „blízkou smrtí“ k něčemu dobrá… Závora v Chuspi Pata brzy spadne a cesta bude z vrchu uzavřena. Ve tři. Do pěti budou dojíždět kamiony dolů a v pět bude odstartováno směrem do kopce. Máme dvě a půl hodiny času, než bude nutné se někomu vnutit do autobusu. S kolama. Zdejší domorodci se od indiánů z altiplana liší na první pohled. Potkáš tady spíš černochy nebo míšence. Džungle, horský deštný prales je organizmus nabitý životem, zvuky, barvami a atmosférou. Zdá se mi, že něco podobného cítím i z lidí. Zodpovědně nasáváme cervezu… Mezi všemi tmavníky sedí ve vedlejším comedoru ještě jedna bílá slečna, možná skoro náš ročník. Zanedlouho se zvedne, přejde k našemu stolu a praví: „Vy asi mluvíte česky, že jo…“ No, překvápko. A tak 
kecáme česky v tomhle zapadlým kousku světa, o všem možným, ale hlavně o cestách; přidá se i její bolivijský přítel. Jak nás poznala ? Tomáš má tričko s českým nápisem… Čas do odjezdu příjemně uteče, Miguel se vyznamená, když se mu povede vnutit nás do autobusu, kterým s Radkou přijeli z Caranavi a pokračují do LaPazu. Za 15 BS prima cena. Sice se ani průvodčí ani řidič netváří nijak nadšeně, ale kšeft je kšeft. Navíc, část pasažérů je daleko nepříjemnějších než my dva obalení bahnem. Autobus měl přijet do La Pazu v šest ráno, ale v nížinách začaly deště, cesty byly špatně (nebo vůbec) průjezdné. Do Yolosa tak přijeli v půl šesté ráno a to byla závora už dole. Nyní má 10 hodin zpoždění…Před pátou začíná být na plácku skutečně živo, autobusy a kamiony se řadí před závorou. V pět je odstartováno. Sedíme ve vysokém autobuse vzadu, já navíc pěkně vpravo u okénka. Mám možnost si cestu prohlédnout ještě jednou, z dost nepříjemné pozice. Musím totiž říct, že z autobusu vše vypadá daleko hrozivěji. Několikrát se instinktivně vzpírám v sedadle, chytám se rámu okénka a polévá mě studený pot. Jsem nejšťastnější člověk pod sluncem, když za 2 hodiny stroj vjede na pevnou asfaltku (ze které spadnout je zase o trochu těší). Ještě nikdy v žádném dopravním prostředku jsem se tak hrozně nebál.Za tmy, v půl osmé, jsme dorazili zpět na předměstíVilla Fátima. První dvě části soutěže – sjezd na kole dolů do Yolosa a cesta zpět autobusem jsme prošli bez ztráty desítky. Poslední etapou je projet na kole večerní dopravní špičku La Pazu. Do hotelu nám může chybět snad 3 – 4 kilometry, po pravdě – nevíme přesně kudy. Neviděl jsem ve městě zatím jediného cyklistu a ani se nedivím. Způsob, jakým místní řidiči vedou své stroje téměř neustále zavání nehodou. Dopravní značky neexistují, na křižovatce má přednost větší nebo drzejší, blinkry nikdo nepoužívá. Vůbec se nám do toho nechce, uvažujeme, že naložíme naše vraky na taxíka. Nakonec ale dofouknu zadní kolo a jede se. Těžko odhadnout, co bylo dnes větší šílenství. 20 minut jízdy připomíná nejvíce počítačovou hru. Chvíli jedeme prostředkem mezi proudy aut, v protisměru, po chodníku, na červenou, no síla. Párkrát se opírám o kapotu jedoucího vozu, abych pod něj nespadl. Dvakrát musím kolo ještě dofouknout, ale nakonec trefíme hotel hned na první pokus. Moc rád pak sedím v klidu s dřevěnou podlahou pod nohama a proleženou postelí pod zadkem.