Vydali jsme se s Luděčkem do Sikkimu. To je malý království na severu východního cípu Indie. Když Čína přepadla a začala okupovat Tibet, Sikkimská vláda moudře poznala, že její zemička je na řadě a poprosila Indii, aby jí vzala pod svý křídla. Stalo se – a do Sikkkimu začali proudit tibetští uprchlíci. Pokud se chcete podívat na zachovalý kláštery a poznat jejich vlídný, usměvavý a holohlavý osazenstvo, je Sikkim dobrá volba.
Dostat se do něj není až takový problém. Bude vás to stát jen trochu času, než oběháte úřady v Daarjeelingu a zdarma získáte povolení ke vstupu do autonomní oblasti a trochu peněz za džíp, kterej vás tam odveze. Jede se pořád na severovýchod, krásnýma klikatýma silničkama, který zdobí nápisy This is not rallye, enjoy the valley. To jako že nemáte chvátat, abyste se nezabili a radši se kochat přírodou. Tahle hláška se pak stala naším heslem, kdykoli něco trvalo moc dlouho – lístky na autobus, čekání na zpožděnej vlak, jízda na motorce ve stádu krav, prostě když už bylo nejhůř, zařval jeden z nás This is not rallye, ty vole ! A druhej odpověděl No jo, tak enjoy the valley ! A bylo zase veselejc.
Miluju budhisty, jejich purpurový vínový oblečky a vyholený hlavy a motlitební mlejnky v řadách u klášterů. Jejich normálnost (myšleno v tom nejlepším slova smyslu). Všude možně na cestách se snažíme k nim vzhlídnout, otočit taky kolem osudu a Óm, mani padme húm …Takže zcela logicky jsme se i v Sikkimu do klášterů vypravili. A sledovali, jak mniši tahají železný armatury a staví novou budovu, jak vymetají popel z obětních pícek, čtou noviny. Mladší kluci si vzadu za klášterem prali prádlo a růčo ho pak ždímali kroucením proti sobě, vždycky dva a dva. Jenomže – byli trochu líný a ždímat se jim nechtělo, tak jsme jim s Luděčkem pomohli. Hezkej zážitek, v prádelně na konci světa ždímeme tibetský roucho tibetskejm mnichům za tibetským klášterem ! Co by za to některý „budhistí“ v Čechách dali :o) Jenže by nejspíš byli spíš zklamaný. Zjistili by totiž, že jejich vysněný idoly nejsou zbožštělý meditující lámové, ale úplně normální lidi, se smyslem pro humor, s normálníma radostma a starostma. Poslední ránu by těmhle „budhistům“ zasadil záchodek za klučičí prádelnou. Byl úplně obyčejnej, se žlábkem a stěnou natřenou asfaltem. A na zdi měl namalovanej mezinárodní obrázek srozumitelnej nejspíš ve všech zemích světa – kosočtverec s čárkou uprostřed. Musel jsem se smát, když jsem si představil holohlavýho kluka v hábitu, jak to tam čmárá a ostatní kluci ho sledujou a říkaj si, že je to fakt borec a hustej týpek. Odcházeli jsme, malí adepti klášterního života hráli čáru s drobnejma rupiema a nad hlavama jim vlály šňůry pestrobarevných praporků. Ať vás velkej duch chrání, Tibeťani. Díky a Enjoy the valley !
P.S. Frndžalkou autor rozumí eufemistické a něžné oslovení dívčího přirození.
