Byl Štědrej den a já pochodoval ulicí pákistánskýho města Lahore. Bylo mi smutno, neb jsem byl vánočně nostalgickej, stejskalo se mi po našich a navíc muslimům samozřejmě Vánoce nic neříkají, takže kolem mě frčel zcela normální život. Žádný dárečky ve výlohách, žádný koledy, po sněhu ani památky. Ovocnému stromoví od večeře kosti nehrozilo a tak jsem přemejšlel, kde složím hlavu, abych to moh druhej den ráno prásknout přes hranici do Indie. S potěšením jsem v průvodci vyčet, že někde o kus dál je křesťanská ubytovna YMCA a s nadějí jsem tam zamířil. V každým oku rozsvícenej stromeček s ozdobičkama, pod paždím kapra, batoh na zádech. Zaklepal jsem na jejich bránu a byl vpuštěn do dvora, kde stála i noclehárna. Z důvodu úspory peněz jsem nechtěl pokoj, stačilo by mi, aby mě nechali roztáhnout spacák na dvorku a za pár šestáků přespat. Ovšem to, co předtím ani potom nikdy nebyl problém, se tady jako problém ukázalo. Z váženého hosta, co jim přinese dolary, jsem se stal neváženým hostem, co jim přinese jen málo dolarů – nicméně po delším handrkování jsem získal svolení natáhnout se v koutě dvora. Vyndal jsem karimatku, vybudoval ležení a šel se podívat dovnitř, že si něco v recepci přečtu, trochu se na záchodě umeju a strávím tím čas do soumraku. Jenže. Jen jsem used, přišla mi paní říct, že jsem si zaplatil pobyt na dvorku a že tudíž do budovy nemám chodit a na záchod že nemám chodit a časopisy na recepci si nemám půjčovat a nejspíš i to, že jim osedím jejich osedělej otoman. Šel jsem teda ven a říkal si : To jste fakt křesťani, vy šmejdi, to jste spíš pěkný zmrdi. Pro korunu si necháte vrtat koleno a kdybych tu byl starej a nemocnej a unavenej, tak mě u tý vaší brány klidně i celým „miluj bližního svého jako sebe samého“ necháte chcípnout. Sed jsem si na svou předplacenou karimatku a litoval se. Naštěstí za chvilku přijel sympatickej holandskej pár, co s karavanem podnikal cestu kolem světa. Vyndali malinkatej stromeček udělanej z jehličnatý větve, pod něj položili pár kousků vánočního cukroví a jeden mi dali. Popřáli jsme si Mery Christmas a bylo mi líp. Dokonce jsem si vzpomněl, že moudrá kniha průvodcovská praví cosi o křesťanským kostele stojícím kdesi v Lahore. Rozhod jsem se, že tam dojdu, zapálím za naše svíčku a popřeju jim tak nějak v duchu na dálku hezký svátky (bylo to v roce 1998, internet a mobilní telefony v tu dobu nebyly nijak rozšířený, takže jediný spojení s domovem mi zajišťovaly řídký, poměrně nespolehlivý a docela drahý telefonáty z pevnejch linek). Popad jsem svíčičku, zapalovač a vydal se najít kostel – což se mi po nějaký době taky povedlo. Byl bohužel zamčenej, ale řek jsem si, že to světýlko nechám svítit na jeho kamenných schodech a to jsem i udělal. Přistih mě při tom starší prošedivělej pán a ptal se, co tam jako pohledávám. Řek jsem mu, že když jsou ty Vánoce, tak jdu zapálit svíčku Ježíškovi a tak nějak si pobejt. A on na to, že je farář toho kostela a že o Vánocích nemá být žádnej křesťan osamocenej a že mě zve k sobě domů na štědrovečerní večeři a pak na půlnoční mši. A při tý mši že svíčku budu moct zapálit přímo v kostele, ne jenom na jeho schodech. Samosebou, že jsem byl rád, vrátil jsem se do tý nekřesťanský křesťanský ubytovny, sbalil si batoh a odhlásil se, poněvač mi bylo jasný, že až přijdu uprostřed noci zpátky z kostela, tak mi nikdo neotevře a strávím noc vestoje na chodníku. Takhle budu mít věci pěkně sebou, dospím se v čekárně na vlakovým nádraží a ráno v pohodě pomastím dál. Počkal jsem do navečera a pak se dostavil na danou adresu, used ke stolu s rodinou evangelickýho duchovního a pojed jídlo. Nebyl to kapr s bramborovým salátem, ale maso – ovšem jak chutnalo vám opravdu nepovím. Byl jsem příjemně vyšašenej ze situace, ve který jsem se octnul a užíval si to, jak by řekl básník „plnými doušky“. Po večeři se pastor (nebo jak se evangelickým farářům říká) společně se synama zvedli a odešli jsme chystat mši. Na rozdíl od těch našich se v jejím průběhu roznáší věřícím čaj a bábovka, takže jsme v zákulisí museli všechno přichystat, neb se očekávala hojná účast. A ta taky nastala. Kostel se postupně zaplnil vyfešákovanýma a vymydlenýma paňmámama a pantátama, místo varhaníka přišli bubeníci s velkýma bubnama a trumpetisti, pak pan farář pokynul a začalo se. Liturgie má zřejmě podobnej průběh všude na světě a tak bylo docela zajímavý poslouchat známý biblický songy, zpívaný ovšem v jazyce urdu a vybubnovávaný na bubínky. A uprostřed vší slávy pan farář najednou mávnutím ruky muziku utišil a povídá : Támhle vzadu sedí Jozef, co k nám přicestoval až z Český republiky, což je tak daleko, že ani někteří z vás nevědí, kde to je. A přivez sebou svíčku a tu svíčku rozsvítí teď tady u nás na oltáři pro větší slávu Boží. Všichni se obrátili čelem vzad a tam jsem se v poslední lavici krčil já. Neoholenej, v džínovejch lacláčích pospravovanejch doktorskou izolepou a malinko smrdící, jak mě v YMCE nenechali umejt. Výborný. Nezbylo mi nic jinýho, než vstát, vzít do hrsti svíčku a jít prostředkem mezi kostelníma lavicema k oltáři. Dělal jsem malý opatrný krůčky, aby mi leukoplast z gatí někde neupadla a neurazil jsem věřící pohledem na mý holý tělo. Hrozně jsem se styděl a zároveň byl tak nějak zvláštně povznesenej. U oltáře jsem se uklonil a řek Šokrija, což znamená děkuju a zapálil svíčku. Pak jsem se uklonil ještě jednou všem těm lidem a řek znovu šokrija a šel si sednout na svý místo. Uff. Mše pokračovala dál, až byla u konce a já hodně neradostně začal sbírat batoh, že z ježíškovský nálady vypadnu do světa, v němž se Vánoce neslaví. Fakt se mi nechtělo. Přišel pan farář, kam se jako chystám a já mu vylíčil svý plány s vlakáčem. Kam bys chodil, bratře, řek ten svatej muž, brány boží jsou otevřený všem, kdo to potřebují. Ukázal mi místo pod oltářem, kam se můžu natáhnout a vodu, ve který si můžu vyprat ponožky a slipy. Pak mi pustil elektrickej radiátor, aby mi věci do rána uschly a šel spát. Stál jsem zkoprnělej uprostřed liduprázdnýho kostela provoněnýho tyčinkama a svíčkama. Byl Štědrej večer, na radiátoru zavonělo čerstvě vypraný prádlo a halelujá. Sed jsem si do spacáku a cejtil, jak je Bůh najednou hrozně blizoučko. Usnul jsem v jeho náručí a po týdnu se konečně pořádně a v klidu vyspal. Ráno mě přišel pan farář probudit, přines mi kus buchty a mlíko. Já mu dal na památku českou dvacetikorunu se lvíčkem a svatým Václavem a potřásli jsme si rukou na rozloučenou. Byl Boží Hod Vánoční a k hranici s Indií mi chybělo už jen pár kilometrů. Takže ještě jednou Šokrija, pane faráři …
