Když cestujete, máte obecně dvě základní možnosti. Buď máte hodně času a málo peněz nebo málo času a hodně peněz. Je zajímavé, že ta nejlepší kombinace, tj. hodně času a hodně peněz většinou z nějakých neznámých důvodů nenastává. Ve svém životě jsem už zažil obě varianty, i když musím připustit, že termín „hodně peněz“ je opravdu relativní.
Při cestě po Etiopii jsem byl v té druhé variantě. Byla to moje první expedice, kde jsem si mohl dovolit vnitrostátní přelety letadlem. Ne že bych opovrhoval jinou dopravou, ale tady se to s limitovaným časem při daném itineráři nedalo jinak stihnout. Ale i tak bylo nutné používat autobusy. Nejdelší přejezd mě čekal po treku v pohoří Simien. Potřeboval jsem se dostat z města Debark na úpatí Simienu do Axumu. Po příjezdu do Debarku jsem si šel zařizovat vše potřebné pro čtyřdenní trek po horách do kanceláře národního parku. Když jsem toto vyřídil, ptal jsem se na možnost koupě jízdenek do Axumu. Tvářili se ustaraně: „Z Debarku ty lístky nekoupíš, autobus bude plný. Pokud je chceš, musíme poslat někoho do Gondaru, ten je tam koupí a přiveze ti je“. Už jsem toho ve svém životě slyšel hodně, už mě na cestách chtěli hodně krát podvést, ale takovouto očividnou blbost na mně ještě nikdo nezkoušel. Věc se má tak. Město Gondar je na jihu, odkud vyjíždí autobus na sever. Tak po 3-4 hodinách přijíždí do Debarku a odtud pokračuje dále na sever do města Shire (cesta trvá tak určitě 6 hodin), kde se musí přestoupit na jiný bus, který vás už doveze do Axumu. Chápal jsem, že jsem v Africe, ale věděl jsem, že v Debarku je telefon, takže mi unikala možnost se s dopravcem domluvit přímo přístrojem pana Bella. Navíc to tady musí být běžné, jezdí sem i hodně turistů. Nicméně jsem byl postaven před prekérní situaci – uvěřit jim a koupit si lístek značně předražený (o cestu do Debarku a zpět i s nutným přespáním dodavatele jízdenky) nebo se spolehnout na vlastní úsudek, ale s rizikem, že pokud neodjedu včas, dostanu se do obtížné časové situace. Rozdíl v ceně byl asi 100 birrek, v Etiopii spousta peněz. Je zajímavé, že člověk většinou rychle začne myslet v místních cenách. Fakt se mi nechtělo zaplatit tolik peněz navíc. Ale nakonec jsem si řekl, že se vlastně jedná jen o ty tři stovky (korun českých) a že si ten lístek koupím.
Uplynulo pět dní a já se vrátil z bezvadného treku po horách. Měl jsem sbalený batoh a čekal v centru města, kde stavěly všechny autobusy. Viděl jsem několik autobusů jedoucích do Gondaru, kde řidiči zoufale hledali cestující. Neměl jsem v ruce žádný papír (jak jsme my „civilizovaní“ přímo upnutí na nějaký popsaný kus papíru, který nám má něco zaručit). Navíc neustále kolem chodili lidi a pokládali mi stejné otázky: odkud jsem, jestli jsem byl v horách, jak dlouho, kam jedu. Poměrně úmorné. Dávám se do řeči s Holanďanem, který cestuje s Etiopkou a jejím otcem. Jízdenku nemají. Jsem z celé situace mírně zpruzelý, zejména když tu není nikdo, kdo by se ke mně hlásil a dával mi jízdenku. Pak se konečně objevuje autobus. Je totálně narvaný. A z okénka na mě mává kluk. Je to prostě neuvěřitelné, zdá se, že to opravdu udělali tak, jak to popisovali. Kluk vystoupil a dal mi jízdenku do Shire. Hodili mi batoh do podpalubí (další poplatek) a já mohl zaujmout své místo. Kurva, Afrika, říkal jsem si, tomu bych fakt nevěřil.
Konečně odjíždíme (myslím, že Holanďan a spol. nenastoupili). Sedím naproti předním dveřím. Vlevo jsou vedle sebe tři sedačky, přes uličku dvě. Seděl jsem na trojce na sedačce u uličky. Vedle mě děda v kabátu a klobouku, u okna matka s klukem starým asi jako můj synek (5 let). Dal jsem mu lízátko, abych navázal sociální kontakt. Vedle mě ještě byla do té uličky sklapovací sedadlo, kde seděl další člověk. Takže bylo „poměrně“ plno, jelo nás odhadem tak 60-80 lidiček, myslím, že jsem byl jediný cizinec. Jo, ten autobus byl menší, než co jezdí po Praze jako městská doprava.
Silnici přes hory poprvé postavili až Italové během okupace ve třicátých letech 20. století. Je jasné, že s normální evropskou silnicí to nemá nic společného. Silnice byla podobně jako už z Gondaru prašná. A protože jsme jeli přes hory, tak rovný úsek byl dlouhý maximálně pár set metrů. Pak zatáčka, leckdy i 180°. Začaly neuvěřitelné výhledy, nejen do dálky, ale i ze srázu dolů. Ploužili jsme se tak dvacítkou. Řidič neustále složitě řadil, vypadalo to, jako by si míchal naftu v nádrži. Nakonec přišlo i to, co jsem měl načteno z literatury. Některé zatáčky byly tak ostré, že se nedaly vybrat. Řidič musel najet až na samý sráz a couvnout si a pak teprve mohl dotočit oblouk. Na té prašné silnici to samozřejmě klouzalo, takže si raději někdy kola podkládali. V některých situacích se to stále nedařilo, najíždění na okraj srázu (s propastí několik set metrů) a couvání. Pak pomocník otevřel zadní dveře a lidi si vystupovali z autobusu. Musím říci, že jsem to vždycky rád udělal. Kameru jsem měl přichystanou, co kdybych uviděl neuvěřitelnou dopravní tragedii. Autobus se odlehčil a pak už to šlo. Tuhle operaci jsem absolvoval několikrát. Párkrát byly 
prudké zatáčky blízko sebe, takže lidi ani nečekali a šli pěšky napřed. Cesta vedla prudce dolů, sjeli jsme až na dno údolí kolem 1300 m n.m. abychom se pak zase začali hrabat do výšky přes dva tisíce. A tak pořád dokola. Občas jsme projížděli vesnicemi či městečky na první pohled mnohem horšími než Debark. Zajímalo by mě, jak je možné se odtamtud někam dostat. S největší pravděpodobností asi nikdo nikam nejezdí. Kvůli tomu malému kloučkovi jsme tam byli dost našlapaný, takže za chvíli už nevíte, jak si sednout. Nikde se nestavilo, nikdo ale ani nezvracel, jak bylo popisováno v literatuře. To mě celkem mrzelo, čekal jsem nějaké zajímavé situace. Pak konečně přišel podvečer a vypadalo to, že už vyjíždíme z hor. Najednou se objevila vesnice a přes silnici natažený provaz a na něm pověšené hadry. Všichni museli vystoupit. Byla to jakási hranice mezi kraji, patrně jsme vstupovali do oblasti Tygray. Byl tam policajt, který chtěl vidět místní občanky, po mně pas a dokonce šacoval některé lidi při nástupu do autobusu. To bylo celkem komické, protože ohromné množství převážených zavazadel (včetně zvířat – kohouta a slepic) nikdo nekontroloval. A jelo se dál. Myslel jsem si, že do Shire to už nemůže být daleko. Autobus jel více méně po pláni, zahlédl jsem dva vraky tanků z doby války Mengestu proti Tygrajcům. A pak kolem páté před jednou zatáčkou řidič zase složitě řadil, něco se stalo a přesně v zatáčce autobus zastavil. Dveře u předního výstupu se zasekly, takže jsme všichni museli jít zadním vchodem (no, ještě že to nehořelo). Řidič si lehl pod autobus a něco tam kutil. Už jsem to s dojezdem do Axumu viděl bledě. Po nějaké době se ukázalo, že tenhle autobus už do Shire nedojede. Převodovka se rozsypala. A to prý to tam je ještě dvě hodiny cesty, to mě dost překvapilo. Bavil jsem s jedním mladíkem, který trochu lámal angličtinu. Prý nás něco možná vezme, ale je to jako na Titanicu – ženy a děti mají přednost. Tak jsem ležel na mezi, koukal do nebe jak vychází měsíc. A těšil jsem se na dobrodružnou noc. Setmělo se. Nakonec přijel náklaďák. Mladík mi pravil, že mě za 50 birrek vezmou (tj. za standardní cenu Debark – Shire). Tak jsem si došel pro batoh. Usadili mě do kabiny, kde kromě řidiče už byli dva závozníci. Jó Titanic. Money talks. Ostatní se už začali drát o místo na korbě, kde to asi bylo levnější. Do toho řidič autobusu začal vybírat lístky. Byl to děs, řidič náklaďáku už chtěl jet, zezadu se ozývaly výkřiky, bylo to jako pištění myší. Nejhorší bylo, že jsem viděl nějakou matku s dítětem – možná to byla ta z mojí sedačky. Ta už se tam nedostala. Nicméně za námi svítila další světla, tak ten zbytek snad vzal někdo jiný.
Byla už tma a my se dali do pohybu. Švihali jsme to serpentinami. Přijeli jsme k nějakému mostu s policajtem. Cesta už byla asi zavřená (v Etiopii se v noci nejezdí), ale myslím, že řidič uplatil policajta, jelo se dál. Pro ty na korbě to muselo být docela drsné. Bylo po deváté, konečně světla, ale Shire to nebylo. Zase úplatek a pokračovalo se. Do cíle jsme dorazili až po desáté. Jeden ze závozníků mě za prachy dovedl do hotelu Afrika. Dost jsem se lekl, protože před ním parkovaly auta UN a já rozhodně nemám jejich rozpočet. Naštěstí se ukázalo, že cena byla příznivá. Ještě jsem si stačil dát pivo.
Byl to náročný den. Do Axumu jsem dojel až druhý den dopoledne.
