Národní park Durmitor je světově nejvýznamnějším chráněným územím v Černé Hoře. Pro své mimořádné přírodní hodnoty byl v roce 1980 zapsán jako přírodní památka do seznamu Světového dědictví UNESCO. Zahrnuje geomorfologicky unikátní území vklíněné mezi hlubokými kaňony řek Tary a Pivy s bohatstvím původních lesů, vzácných druhů rostlin a jinde již vyhubené zvěře.
Poprvé jsme Durmitor navštívili už v roce 1980. Hlavním turistickým střediskem národního parku je Žabljak – dnes dvoutisícové horské městečko na konci světa s kulisou překrásných hor v pozadí. Ani více než třicet let od naší první cesty nesmazalo naštěstí jeho původní kolorit. Snoubí se zde moderní, okolní krajině přizpůsobené (a někdy nepřizpůsobené) stavby s horalskými domy a salašemi, poslední modely automobilů se v ulicích potkávají s jezdci na koních.
Černohorci se snaží do střediska v nadmořské výšce 1450 m, jednoho z nejvýše položených na celém Balkáně, přilákat co nejvíce turistů, vodáků i lyžařů. Zatím se jim to díky nově vybudovaným vlekům a sjezdovkám lépe daří v zimě. V letní sezoně je národní park Durmitor o rozloze 390 km2 vysněným rájem vysokohorských turistů, pro svou odlehlost zatím nepříliš navštěvovaným. Obyvatelé okolních balkánských států mají dost svých hor i jiných starostí. Přílivu turistů z jiných částí Evropy zase brání vzdálenost a špatné silnice. I tady se však situace mění. V posledních letech byla vybudována moderní silnice vedoucí od boky Kotorské přes Risan, Nikšić a Šavnik do Žabljaku, po které se mohou za kouzlem Durmitoru vypravit na výlet návštěvníci jadranských pláží. V cestovních kancelářích si lze dokonce objednat jednodenní rafting kaňonem Tary za 85 eur včetně dopravy, vybavení i instruktora.
Najít v Žabljaku ubytování nebývá problém, neboť nabídka v hotelech, penzionech i soukromí většinou převyšuje poptávku. Slušný dvoulůžkový pokoj s polopenzí lze při troše smlouvání sehnat i za 20 eur na osobu. Hotely jsou samozřejmě dražší. I my se ubytováváme a k večeru se vydáváme do srdce národního parku k Černému jezeru. Ještě nás zastavuje náš hostitel a nabízí nám zajištění dalších služeb. Z nabídky paraglidingu, fotografického safari s místními kamzíky, medvědy a vlky, raftingu, horolezeckého výstupu, celodenní projížďky na koni, lovení zvěře nebo rybaření se nám nejvíce zamlouvá přesun taxíkem na druhou stranu Durmitoru.
„To bychom mohli zítra přejít Durmitor!“ říkáme si a už se těšíme. Cestou k Černému jezeru řešíme, odkud se vzal název Durmitor. V literatuře jsme zaznamenali dva výklady. Podle jednoho jde o slovo keltského původu, které znamená „hory s vodou“, podle jiného pochází název z latinského dormito (dřímat, usínat) a vznikl, když zde vojáci římských legií po náročném pochodu upadli do hlubokého spánku. Chceme se zeptat, které z variant dávají přednost v informačním centru, ale už je zavřeno.
Před námi se rozprostírá tmavě se lesknoucí hladina největšího durmitorského jezera (délka 1200 m, šířka 800 m), na které se zrcadlí okolní jehličnaté lesy i bílé rozeklané vápencové vrcholy se snadno dostupným Mededem (2287 m n. m.) uprostřed. Černé jezero (Crno jezero) s překrásným panoramatem v pozadí je nejnavštěvovanějším místem národního parku a hlavním východiskem mnoha turistických cest. S výhledem na jezero usedáme v restauraci Katun a ochutnáváme seljačku čorbu, pikantní sedláckou polévku.
Ráno už se slunce šplhá nad horizont náhorní plošiny, ale taxík nikde. Až po půlhodině přijíždí zablácený džíp. Na cestě do nejunikátnějších partií národního parku projíždíme zvlněnou krasovou plošinou s několika jezírky i dočasnými vodními plochami zvanými lokve (louže) přes osady Motički Gaj a Poščenski kraj. Na závěr stoupáme do průsmyku Sedlo v nadmořské výšce 1908 m, ze kterého vede několik turistických tras včetně nejjednodušší výstupové cesty (asi 3 hod.) na nejvyšší vrchol Durmitoru Bobotov Kuk (2523 m n.m.) se skvělým kruhovým rozhledem. Hlavní turistické stezky jsou poměrně dobře značeny terčem s bílým středem a červeným okrajem.
Máme zpoždění, platíme řidiči a hned vyrážíme do krajiny v minulosti výrazně formované vrásněním i tektonickými pohyby a ve čtvrtohorách dotvořené krasovou modelací (škrapy, závrty, polje, jeskyně, podzemní toky) a činností ledovců. Od nevysychajícího plesa Zeleni vir (2028 m. n. m.) o průměru 40 m s údivem shlížíme na svědky vrásnění – kamenné vápencové vlny Šareni pasovi (Pestré pruhy). Zcela fascinováni barevností a kontrastem vlnících se vrstev prostoupených sytou zelení šplháme přes sedlo Samar v nadmořské výšce 2080 m. Otevřel se nám odtud výhled na jednu z nejkrásnějších dolin Durmitoru s ledovcem vyhloubenými zelenomodrými Škrčskými jezery (Veliko a Malo Škrčko jezero). Třistametrový sestup je po ránu v zastíněných místech ještě zledovatělý. Ani se moc nedivíme. Nalézáme se ve výšce nízkotatranských vrcholů a Durmitor je pověstný drsným alpinským klimatem, kdy sníh často přetrvává v nejvyšších polohách dlouho do léta.
Po turistické stezce kličkujeme mezi závrty a škrapovými poli k chatě Planinarski dom u Škrki. Před námi ční kolmo k nebi různě zabarvené vápencové vrstvy hory Prutaš proslulé nevšední plastičností zvrásněného reliéfu. Zastavujeme se v Planinarském domě, odpočíváme na březích kouzelného Velkého Škrčského jezera a zkoumáme krkolomnou výstupovou stezku ve sluncem vysušeném svahu spadajícím z náhorní plošiny Planinica, po které se budeme za chvíli šplhat o šest stovek metrů výš.
Docela jsme se zadýchali. Z Planinice v nadmořské výšce 2330 m je nádherný pohled zpět i na skalní velikány centrálního hřebene s rozeklanými vápencovými stěnami, suťovými svahy a třpytícími se ostrůvky odtávajícího sněhu. Vyhlídku nám kazí zatahující se obloha. Sestupujeme klečí kolem obrovských slepencových balvanů spadlých odněkud shora. U malého jezírka v Dolní Ališnici se na šťavnaté louce popásají koně. Potkáváme dva pastevce. Počáteční rozpaky rozptyluje zjištění, že naše jazyky jsou podobné a můžeme se domluvit. Varují nás před zmijemi, kterých je tu prý velké množství. V travnatých úsecích jsme proto zbystřili. Pohádkovými zákoutími s rozmanitou květenou se dostáváme do lesů s porosty borovice černé, které patří k nejzachovalejším v Evropě. Několikrát postáváme okouzleni pralesními sceneriemi a kolem Černého jezera se vracíme do Žabljaku.
Kdo by ale netoužil pohlédnout do 1300 m hlubokého a 80 km dlouhého kaňonu Tary, který je rovněž součástí národního parku? Většina zvědavců se za tímto zážitkem vydává ze Žabljaku na vyhlídku Čurevac vzdálenou asi 17 km. My už jsme si nezapomenutelný pohled do hlubiny sevřené kolmými stěnami před léty vychutnali z Čurevace i odjinud. Znovu nás však láká a chceme si ho připomenout. Pastevci, se kterými jsme se včera dali do řeči v Dolní Ališnici, nám poradili, že jedinečná vyhlídka se naskýtá z hrany kaňonu pod vrcholem Veliki Štuoc asi 14 km ze Žabljaku. Jen je třeba si nejdříve shora vyhlédnout vhodné místo a dostat se na ně. Brzy ráno vyrážíme po pěších stezkách i po silničce vedoucí z osady Bosača podél kaňonu do odlehlé vesnice Crna Gora. Z vyvýšeného místa na úpatí vrcholu Veliki Štuoc nacházíme nadějnou pěšinu směřující k nejhlubšímu evropskému kaňonu. Nejprve vede travnatými loučkami s pasoucím se skotem, posléze kolem hlubokých závrtů i kamenitých strží a nakonec se ztrácí v kleči. Nevzdáváme se. Po půlhodinovém boji s vegetací a těžko průchodným terénem se konečně dostáváme nad svislou skalní stěnu. Už chybí jen krok. Jímá nás závrať. Nohy ztuhly. Pod námi se rozevřel úzký hluboký kaňon se stěnami porostlými vegetací, na jehož dně se vine modrý proužek Tary. Zcela uchváceni, jako z letadla, pozorujeme drobná stavení, stromy, políčka i barevnou tečku auta pohybujícího se na dně obrovského kaňonu.
