Takhilek

 

Skoro se to podobá až pohádce. Navšívit Barmu (vlastně dnes Myanmar) a zaroveň ji nenavštívit. Takový už je svět, že vám takovéto dvojsmysly dovolí. Myanmar patří rozhodně k jedněm z nejpodivnějším zemím.Velice izolovaná a pro Evropu zároveň exotická země. Vláda chvílemi zavírá a pak zase otevírá zemi, podmínky vstupu se tak rychle mění, že žádný tištěný průvodce si nemůže být jist co se stane s věrohodností jeho informací druhý den po dokončení a vytištění knihy. Jen jedna informace zatím stále platí. Je to země spíše pro cestovatele, než turisty. Mohli byste klidně dojet autobusem z Prahy až do Singapuru, nebýt zrovna Myanmaru na cestě. Byly doby, kdy se do země dalo pouze přiletět. Ale i tato informace prý už není platná 🙂 .

takhilekMyanmar byla vždycky izolovaná země.První a největší barmské císařství (1044-1287) bylo umístěno podél břehů řeky Irrawaddy v prašných pláních střední Barmy.Největší vliv na tuto civilizaci měli Monové, jejichž filosofie, umění a řemesla značně ovlivnily zemi a pomohly k rozkvětu hlavního města Pagan. Toto slavné období trvalo dvě a půl století a terpve hrozba vpádu Kublaj Chánových vojsk donutila obyvatelé opustit město. S úpadkem Paganu se země rozdělila na menší království. Teritoriální konflikty mezi Brity v Indii a místními barmskými armádami vedly k první britsko-barmské válce roku 1824. Okupace celé Barmy na sebe nenechala dlouho čekat a teprve až rok 1948 přinesl Barmě nezávislost. Po zavraždění prvního charismatického vůdce Aung Sana došlo v zemi k ekonomickému kolapsu a válce jednotlivých znepřátelených skupin. V roce 1962 general Ne Win učinil puč proti demokraticky zvolenému U Nu a zkonsolidoval zemi. Ovšem za cenu totálního znárodnění a naprosté cenzury. V roce 1988 pak došlo k opětovnému výbuchu nepokojů. Nejslavnější postavou těchto nepokojů se stala Su Ťij, dcera po zavražděném Aung Sanovi. Byla držena v domácím vězení několik let a pokud mě paměť neklame, obdržela Nobelovu cenu míru.

taxi v Takhilku, BarmaAle už je načase se opět vrátit k návštěvě-nenávštěvě Myanmaru.Existuje tu poměrně jednoduchá cesta, jak vstoupit na myanmarskou půdu. Nenávštěva je to hlavně z toho důvodu, že se daleko nedostanete. Při cestě do severního Thajska se můžete poměrně snadno dostat do městečka Mae Sai, které leží jen pár kilometrů od samého středu Zlatého trojúhelníku, kde se stýká Thajsko s Laosem a Myanmarem. Pokud se dokážete odloučit od svého milovaného pasu, který zanecháte na thajské straně, můžete po zaplacení deseti dolarů (Myanmaru) dostat propustku na druhou stranu mostu, do městečka Takhilek. Úřední formality netrvají dlouho a tak se noříme do záplavy lidí. Drtivá většina z nich jsou místní. Jak to tak často bývá, hranice dvou zemí, zejména s poněkud odlišnou orientací, je vždy výborná příležitost pro obchod všeho druhu. Uvidíte prodávat věci od pletených kalhot po plastikové hračky pro děti. Mezitím se stáváte terčem místních překupníků s penězi, většinou jim ani nejde o dolary, jako spíše o tvrdou měnu – thajské bahty. Mají poměrně úspěch, ale všichni si kupují ono oběživo jen jako suvenýr. V Myanmaru musíte být velice obezřetní, která měna je zrovna v platnosti a která je dobrá jen zrovna jako suvenýr pro turisty. Silně pochybuji, že nám nabídli jen jedinou platnou bankovku. Městečko není veliké a tak není velký problém ho celý obejít. Na první pohled nevidíte mnoho rozdílů oproti thajské straně. Jen motocyklista s velikým nápisem TAXI na tričku nás rozesměje. Jdeme se podívat na pomník místního hrdiny, po chvíli přiběhne hlídač a žádá peníze. Že nemáme ? Thajské bahty přeci postačí, směje se. Uběhne pár hodin a my se zvolna vracíme zpět. Na delší výlet to ani není. Jěště si můžete pronajmout džíp (raději na thajské straně) a udělat si výlet na tři noci a čtyři dny do Kyainglongu, hlavního města Šanského státu. Ovšem k vidění tam toho prý není o moc více než v Takhilku. Snad jen všudypřítomné budhistické chrámy a menší jezírko by vás mohlo přemluvit na tuto cestu. Ještě na myanmarské straně kupujeme pohledy a necháváme úřednici nějaké bahty na známky. Je to neuvěřitelné, ale po několika týdnech se ty pohledy opravdu do Evropy dostaly. Vyzvedáváme si pasy a vracíme se na thajskou stranu. Myanmar, ten opravdový Myanmar až někdy jindy.

2 505 x shlédnuto
About Milan Dvořák 287 Článků
Milan Dvořák je aktivní cestovatel již od mládí. A to už je setsakramentsky dávno 8-) Žil a pracoval v Jižní Koreji a USA. Aktivně procestoval především Asii, přidal k tomu něco z Ameriky a Afriky. Evropa se nepočítá. Rád fotí a filmuje. Zakladatel Poutníka.

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.




Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..