Jedinečnost Fesu nejen mezi marockými královskými městy, ale v rámci celého islámského světa se odvíjí hned od jeho založení přímými potomky Prorokovými. Nepřetržitě už dvanáct století jde o duchovní centrum zcela mimořádného významu. Turisté na něm zase oceňují staré čtvrti, jež svým rozsahem a autenticitou také jen obtížně hledají konkurenci.
Dlouholeté diskuse o tom, kdy byl Fes (Fás) založen, se dnes většinou řeší časovým rozmezím let 789–808. První letopočet je rokem, kdy na pravém břehu říčky protékající mělkým údolím vybudoval osadu nebo možná spíše opevněný vojenský tábor Madinat Fas zakladatel prvního marockého státu a dynastie Idrísovců Muláj Idrís I., přímý potomek Muhammada v páté generaci. Druhý letopočet označuje rok, kdy jeho syn Muláj Idrís II. založil naproti na levém břehu město Al-Alíja, z kterého záhy učinil své město sídelní. A potom přišly dvě přistěhovalecké vlny, pro další vývoj Fesu velmi významné. Několik stovek berberských rodin vyhnaných z andaluské Córdoby ovládané Umajjovci se usadilo na pravém břehu, zatímco arabští uprchlíci opouštějící po nezdařených povstáních proti Aghlabovcům Kajruván v dnešním Tunisku mířili na levý břeh.
Obě protilehlá města, jedno „andaluské“ a druhé „kajruvánské“, se rychle rozvíjela. V roce 859 dostala obě nové mešity. Zasloužily se o to dcery bohatého kajruvánského obchodníka Muhammada al-Fihrího, jenž s nimi přišel do města jako jeden z prvních přistěhovalců. Zdědily po něm velký majetek, který se rozhodly vynaložit na zbožný účel. Fátima nechala postavit mešitu v kajruvánském městě, zatímco její sestra Mirjam věnovala prostředky na mešitu andaluskou. Původně nepříliš velké mešity byly v následujících stoletích mnohokrát přestavovány a rozšiřovány, poprvé už o necelých sto let později, kdy také každá dostala svůj minaret.
U mešity v kajruvánském městě vznikla záhy madrasa, vyšší náboženská škola, která se postupně také zvětšovala a rozšiřovala svůj výukový záběr. Instituce známá jako Karavijín se považuje za nejstarší nepřetržitě fungující univerzitu na světě. Občas se jako datum jejího založení uvádí rok vzniku mešity 859, někdy až rok rozšíření mešity a madrasy 956. V obou případech je to ale dříve, než byla roku 988 založena v Káhiře univerzita Al-Azhar, která o označení nejstarší univerzity se školou ve Fesu občas soupeří.
Byli to berberští vládci z dynastie Almoravidů, kteří v roce 1070 učinili logický krok – zbourali hradby obou protilehlých měst, spojili je v jedno a obehnali ho hradbami novými. Tak vznikl Fes s kajruvánskou a andaluskou čtvrtí, nejstarší ze tří hlavních částí současného města. Když nechali Merínovci na počátku své marocké vlády vybudovat v roce 1276 západně od stávajícího města město nové, mj. s královským palácem, začalo se tomu původnímu říkat Fes al-Bali, Starý Fes, a merínovskému Fes al-Dždíd, Nový Fes.
Fes al-Bali je vlastně jednou obrovskou medínou, snad největším urbanistickým komplexem na světě bez automobilového provozu. Auta se sem prostě nevejdou, a tak veškerou přepravu zboží a surovin obstarávají osli a muly. Skoro jako ve středověku, chtělo by se dodat. A odmyslíme-li si elektřinu, není vůbec těžké se tu do středověku přenést. Právě tato pozoruhodná autenticita žijícího středověkého města, doplněná o četné památky, se stala důvodem, proč feská medína figuruje již od roku 1981 na seznamu Světového dědictví UNESCO.
Pro nemuslimské návštěvníky města, kteří nesmí vstupovat do mešit ani jiných náboženských staveb, jako je třeba vůbec nejvýznamnější feská svatyně, zawíja Muláje Idríse II., v níž je zakladatel města pohřben, jsou nejzajímavější madrasy, jež už přestaly sloužit svému původnímu účelu a jsou zpřístupněny jako muzea. V plné kráse představují jedinečnou, často velmi komplikovanou výzdobu, kterou tvoří filigránské dřevořezby, obkladové mozaiky či stalaktitové klenby. Nejslavnější takovou madrasou je Bú-Ináníja v kajruvánské čtvrti. Vznikla v polovině 14. stol., ve zlaté éře Fesu za vlády dynastie Merínovců. Jiným typickým prvkem feské medíny jsou veřejné kašny, opět krásně zdobené kachlíky s ornamentálními motivy, řezbami i štukem.
Návštěva feské medíny by nebyla kompletní bez prohlídky některé ze zdejších koželužen. Pokud jste už před ní měli občas dojem středověku, po ní začnete věřit na cestování v čase. V uličkách přítomnosti činíren a barvíren kůží nic nenasvědčuje, dokonce ani v samotné čtvrti koželuhů. I když přece jenom – obrovský balík surových kůží levitující uličkou metr nad zemí od zdi ke zdi, to není úplně normální? Teprve když muž, který ho loudavě doprovází, vykopne levou nohou, placírkou ho otočí o devadesát stupňů a počne ho strkat do úzkých dveří, zaregistrujete, že balík se nevznáší, ale spočívá na hřbetě nebohého oslíka, jenž se pod ním zcela ztrácí. Další várka na zpracování…
Nováčci, kteří jsou v koželužně poprvé, se diví, když u vchodu dostanou do ruky snítku máty či levandule. Jakmile vystoupají domem několik pater a vyjdou na plochou střechu, pochopí. Ještě dříve než stačí pohlédnout na dvůr ve „vnitrobloku“ vyplněný kruhovými či obdélníkovými, hliněnými nebo cihlovými vanami s různobarevným obsahem a lemovaný teráskami s rozloženými kůžemi, opře se do nich odér hniloby a rozkládajících se živočišných tkání, v jehož případě je jenom dobře, že slovy se nedá vyjádřit vše. Ovčí, kozí, hovězí i velbloudí kůže se stále zpracovávají prastarým, velmi jednoduchým způsobem, samozřejmě výlučně ručně, v některých fázích pracovního postupu nohama. Muži, většinou jen v kratičkých šortkách, někdy doplněných tričkem, zbaví nejprve kůže chlupů a naloží je na 3–4 týdny do vápna. Potom se kůže namočí, dělníci je bosýma nohama rozšlapou doměkka, znovu vloží do vápna, namočí, rozšlapou a přemístí do ostrého láku s holubím trusem. Následuje další máčení a po něm barvení. Ale to ještě není vše, po přírodních či umělých barvivech přicházejí na řadu třísloviny získávané z různých rostlin, nové máčení a na závěr sušení. Svéráznému prostředí koželužny a jedinečným výkonům zaměstnanců balancujících často na úzkých „hrázích“ mezi děsivými oky nádrží se nedá odolat, málokteré místo je tak fotograficky atraktivní. A tak člověk mačká spoušť, a teprve když už to opravdu nejde, rozemne si u nosu pár mátových lístků. Fes al-Bali vydal jedno ze svých největších tajemství.
