Velká čínská zeď patří mezi symbole Říše středu. Je ironií, že většina informací, které o ní máme je přinejmenším nepřesná. Při vyslovení jejího jména všem automaticky vytane na mysli, že je to jediné místo na Zemi viditelné z Měsíce. Představujeme si mohutné opevnění táhnoucí se přes hory až k obzoru. Opevnění, jež pomohlo Číně ubránit se před nájezdy barbarů ze severu. To všechno je i není pravda.
Je známo, že existuje spousta lidmi vytvořených objektů, které jsou viditelné z vesmíru. Je ale zajímavé, že rčení o viditelnosti Velké čínské zdi z Měsíce vzniklo desítky let před prvním startem družice do otevřeného kosmu. I další statistické údaje týkající se Zdi, zejména její délky, se udávají se značnými rozpětími. Problém leží v tom, že tato stavba nebyla nikdy budována jako liniové opevnění mající svůj pevný začátek a konec. Ještě před pár lety satelitní snímkování prokázalo dosud neznámé pobočné větvě.
Za tvůrce bývá nejčastěji jmenován První svrchovaný císař Čchin Š’chuang-ti, sjednotitel Číny žijící v 3. století př. n.l. Nebyl ovšem nucen budovat toto dílo na zelené louce, jednalo se spíše jen o důsledné propojení obranných zdí z dusané hlíny, postavených ještě v dobách Válčících států (5. stol. př. n.l.). Nynější podobu ovšem Zeď dostala až za dynastie Ming v 15. a 16. století, kdy došlo k přestavbě za pomocí cihel a kamenných desek. Obnova trvala přes sto let a odhaduje se, že bylo použito kolem 60 milionů kubických metrů těchto materiálů.
Po tomto období byla Zeď opět zapomenuta a její velké části se pozvolna rozpadly. Je zajímavé, jak se lišil náhled Číňanů na toto vojenské opevnění od pohledu Evropanů. Zatímco Evropané byli již od 18. století touto „Velkou“ zdí naprosto unešeni, pro Číňany to byla spíše jen dobrá zásobárna stavebního materiálu a živá připomínka tyranie a despotismu. Teprve vznik Čínské republiky přinesl změnu pohledu a Zeď se zvolna začala stávat symbolem veliké Číny. Tato změna postoje společně s rozmachem turistického průmyslu pomohla Zeď zachránit před totální destrukcí.
Vidět velkou čínskou zeď snad patří mezi Vaše povinnosti, pokud navštívíte Čínu. Toto Vám umožní snad každý hotel v Pekingu, pokud se ovšem spokojíte s místy, kam míří drtivá většina turistů. Badaling patří mezi suverénně nejnavštěvovanější místa. Zrekonstruovaný v roce 1957, v osmdesátých létech se místo stalo tak přeplněné, že byla postavena lanovka, aby se množství návštěvníků mělo šanci dostat na hradby. Zvýšená poptávka po Čínské zdi byla ihned uspokojena zvýšenou nabídkou v podobě Velké zdi v Mutianyu. I toto místo bylo záhy zaplaveno turisty, kteří se dožadovali lanovky, osvěžujících nápojů a triček oznamujících zdolání této památky. Podobně to dopadlo i s lokalitou Simitai.
Proto jsme se rozhodli navštívit Huanghua, místo, které nemělo mít ještě ani lanovku, ani budku na vybírání vstupného. Popis, jak se tam dostat, sliboval poměrně nekomplikovanou cestu dvěma autobusy. Do Changpingu jsme se dostali opravdu snadno, zde se ale cesta značně zkomplikovala. Neměli jsme název našeho cíle napsaný ve znacích. Naštěstí se nás brzy ujal Zhen Rong, anglicky mluvící student. Postupně se kolem nás vytvořil hlouček Číňanů mající tak 20 osob. Všichni se shodli na tom, že do tohoto místa autobus určitě nejede. Zhen Rong nás ujistil, že v tomto místě žije tři roky, ale nikdy o něm neslyšel. Postupně se z hloučku kolem nás vydělil řidič malého mikrobusu, který o sobě začal prohlašovat, že ví, kde to je a že nás tam odveze. S ubíhajícím časem jeho nabídka získávala na vážnosti. Potíž samozřejmě byla v tom, že zatímco my jsme neuměli čínsky, náš řidič neuměl anglicky. Bylo tedy zapotřebí všechny podmínky domluvit dopředu prostřednictvím našeho studenta. Při jednání s Číňany je trochu problém v tom, že si nikdy nemůžete být úplně jisti, na čem jste se vlastně dohodli. Snadno se Vám tak může stát, že ač z Vašeho pohledu byla dohoda jednoznačná, výsledek bude poněkud odlišný. Nakonec ujednáváme, že rozhodně nechceme navštívit Badaling, ani Mutianyu, nasedáme a odjíždíme. Hlouček čumilů se ještě směje a zvolna se rozchází.
Řidič po cestě nabírá svého synovce, který nám má být za tlumočníka. Pravda, jeho zásoba asi 50 slov nebyla úžasná, ale stále lepší než naše znalost čínštiny. Po chvíli se nám zdá, že nám začínají vnucovat obě místa, kam jsme rozhodně jet nechtěli. Nakonec si vůbec nejsme jisti, kam nás odvážejí. Cesta nicméně ubíhá pěknou krajinou podél jednoho z kanálů, který zásobuje Peking pitnou vodou. Na obzoru se objevují hory a po chvíli se nám zdá, jako bychom na jejich příkrých stráních vskutku zahlédli nějaké pravidelné linie. Ač se nám to zdálo skoro nemožné, po další půlhodině sjíždíme k okraji menší přehradní nádrže. Odsud se na obě stranu vzhůru plazí Zeď.
Huanghua, „Pevnost žlutých květů“, je příklad dobře zachovalé obranného opevnění postaveného za dynastie Ming. Pověst praví, že úředník jménem Cai byl zodpovědný za tuto část. Úzkostlivě dbal na kvalitu díla, jež díky tomu přibývalo jen velmi zvolna. Když se ministr války dozvěděl o tomto podivínském přístupu k plnění úkolů, nechal svého podřízeného popravit, jeho rodina přišla o majetek a upadla do nemilosti. Po letech se ovšem ukázala kvalita odvedeného díla, což vyneslo popravenému úředníkovi posmrtnou rehabilitaci.
Od silnice je nutné překonat hráz vodní nádrže. Kdysi na tomto místě bývala mohutná brána, dnes je možné spatřit pouze její základy. Přes úzké hrdlo nádrže vedla železná lávka. Nyní její podstatná část nad hlubinou chyběla, což umožnilo zřízení řemesla převoznického. Je jasné, že převážet se nechávali jen turisté, kteří se sem v počtu nevelikém vypravili. Nicméně i tak to byl pro převozníka více než dobrý výdělek, když uvážíme, že se turisté obvykle také chtějí dostat zpět.
Od vodní nádrže stoupáme vzhůru sotva znatelným chodníkem ke zbytkům první věže. Dovnitř je možné se dostat skrze jedno z oken. Strážní hláska je široká kolem pěti metrů, na délku může být dvakrát tak dlouhá. Na turisty tu již čekal Číňan s podivným obchodním sortimentem. Pokud by se počasí nechystalo každým okamžikem spustit dešťovou clonu, mohla mu možná jít voda na odbyt. Komu se ale chystal prodávat dělobuchy a rachejtle nevíme. Je zajímavé, že i prodavač, který se usídlil v druhé věži měl stejné zboží. K jeho věži vedla strmá cesta po zbytcích obranného valu. Zde, podobně jako na cestě ke třetí věži bylo patrné, že domorodí obyvatelé si v minulosti zeď zvolna rozebírali na stavební materiál. Dál ovšem byla stavby více zachovalé a ani jsme už nepotkali žádné prodavače. Z třetí věže pokračuje cesta po vrcholu zdi, která má obvykle šířku kolem tří metrů. Opět ale zapomeňte na známé fotografie. Celý vršek zdi je zarostlý keři, pouze uprostřed je vyšlapaná pěšina. Po ní se dostaneme k další velice dobře zachované věži. Na střední jádro jsou zpředu a vzadu přilepeny dvě obranné bašty. Na podlaze je možné nalézt vyryté datování stavby, které spadá do období Longqing (1567-1572). Vnitřek věže nemá střechu a po neumělém žebříku svázaném z kusů dřeva je možné se dostat na vrchol věže. Otvírá se odsud krásný pohled na jih, kde zeď na protějším úbočí šplhá do svahu, jen občas jako zde přerušována hlídkovými věžemi. Stranou od hlavní páteře zdi jsou vidět tři pomocné věže, ke kterým měly vést pobočné zídky. Na cestě k další věži je možné si všimnout, kde v minulosti patrně byly umístěna děla, kterými mohl být výhodně kontrolováno přístupové údolí. Kousek dále se zeď láme a stáčí se na sever. Procházíme další věží, která byla patrně renovována již ve starším období dynastie Ming.
Naše cesta končí o několik stovek metrů dále, kde se nachází další stavba. V jižní části věže můžeme najít památku na období Longqing, kamennou stélu datovanou rokem 1570. Z vrcholu věže jsou opět úžasné rozhledy. Dále na sever se věž dělí na dvě větve a šplhá se po sousedních kopcích. Dole pod námi jsou vidět zbytky staveb, které v minulosti sloužily jako kasárna menší vojenské jednotce.
Velká zeď Huanghua se podobá svým bohatším bratránkům v Badalingu či Mutianyu jen vzdáleně. Není tak vzhledná, plná kamenných ochozů a perfektního dláždění. Má ale autenticitu, nestane se, že máme neustále pocit, že jsme se nějakou náhodou ocitli v atelierech, kde připravují kulisy k historickému filmu. Společného s nimi má ale mnohé. Teprve až na místě jsme schopni ocenit gigantický rozměr této stavby. Jako poselství si odnášíme poznání, že není důležité, jestli je stavba vidět z Měsíce, ale zda jsme schopni ocenit její přínos pro rozvoj lidské společnosti.
