K nejefektnějším fotografiím z řeckých ostrovů, jež bývají k vidění v reklamách, patří už dlouho prosluněné záběry modrobílých kostelních zvonic na Santorini. V poslední době je ale téhle kykladské klasice zdatnou konkurencí Kalymnos, který se stále častěji prezentuje průhledy z vnitřku obrovské jeskyně, z jejíhož stropu se jako pavouk spouští na laně horolezec, povětšinou obklopený aurou paprsků slunce zapadajícího v pozadí do moře. Tyto snímky jsou vykalkulované, mají působit na naši první signální, obsahují však také informaci o velké změně, kterou ostrov nedávno prošel...
Kalymnos, čtvrtý největší ostrov Dodekanes (110 km2), je z velké části hornatý a vyprahlý; jeho povrch prostupují tři souběžná horská pásma, z nichž prostřední, nejmohutnější a nejvyšší, kulminuje vrcholem Profitis Ilias (679 m n.m.). Půdy vhodné k obdělávání je tu málo, a tak pro většinu obyvatel bylo až donedávna hlavním zdrojem obživy moře. Již v antických dobách se mnozí muži specializovali na lov mořských hub, které se lovily i jinde v dodekaneských vodách, ale jejichž nejbohatší naleziště byla právě v okolí Kalymnu. Houby se používaly zpočátku hlavně při hygieně, postupem času ale nacházely čím dál širší uplatnění v léčitelství, a stávaly se proto stále žádanějším zbožím. Lov probíhal po staletí tradičním způsobem. Když posádka člunu spatřila ve vodě houbu, potápěč se k ní zanořil na nádech s pomocí plochého kamene, který obvykle vážil mezi osmi až patnácti kilogramy a kterému se říkalo skandalopetra. Díky svému tvaru usnadňoval pod vodou manévrování, neboť fungoval podobně jako kormidlo. Ke kameni bylo uvázáno lano končící ve člunu, takže když potápěč odřezal nožem houbu, stoupnul si na kámen, rukama sevřel lano, trhnutím dal signál svým pomocníkům, a ti ho vytáhli nahoru na hladinu. Zdatní potápěči se takto pouštěli vcelku běžně až do třicetimetrových hloubek a pod vodou vydrželi až pět minut. Je zajímavé, že tento způsob potápění se před nedávnem dočkal své renesance, když byl jako samostatná disciplína zařazen do soutěží freediverů. Ti dnes dosahují se skandalopetrou hloubky až 100 m.
Velký rozmach obchodu s houbami nastal v 19. stol. a úměrně tomu se rozrostla i zdejší flotila na několik set potápěčských člunů, z nichž mnohé vyplouvaly za kvalitními úlovky až k severoafrickému pobřeží. Ke zvláštní situaci došlo, když se na sklonku 60. let na Kalymnu objevily první skafandry. Ty sice umožnily potápěčům pracovat delší dobu v mnohem větších hloubkách, jenomže brzy se začaly množit případy záhadných ochrnutí i úmrtí. O dekompresní nemoci se tenkrát nic nevědělo, a tak sílila panika, až nakonec úřady na nátlak manželek potápěčů používání skafandrů zakázaly. Jelikož ale návrat ke starému způsobu lovu znamenal citelný pokles výdělků, zákaz byl po několika letech odvolán a mořské hlubiny si mohly vybírat svou daň dál. Lodě se tenkrát vydávaly na moře obyčejně na půlroční plavby, a když se celá posádka vracela v pořádku, vyvěsila na stěžeň vlajku. Pokud ne, bylo jasné, že někdo zahynul. Uvádí se, že na přelomu 19. a 20. stol. umíralo na těchto plavbách každoročně 10–15 % kalymnoských potápěčů.
Jen co se ve 20. stol. podařilo zvládnout problémy s dekompresí, začal obchod s houbami postupně upadat. Nejprve v důsledku obou světových válek, po nichž mnoho potápěčů odešlo za živobytím do ciziny, hlavně do Spojených států a do Austrálie. Později obor poškodil rozmach výroby syntetických náhražek mořských hub a pak také infekční choroba, která se mezi houbami v egejské oblasti dočasně rozšířila. Přestože byla k dispozici moderní technika, tradičnímu zaměstnání zůstalo nadále věrných už jen několik desítek osob.
V roce 1996 zaúřadovala ve prospěch budoucnosti Kalymnu náhoda. Na ostrově trávil dovolenou italský horolezec Andrea di Bari, jemuž neušlo, že skalní stěny, kterých je tady mnoho, buduje velice kvalitní vápenec. Následujícího roku se sem s několika přáteli vrátil a společně uskutečnili na čtyři desítky prvovýstupů. Své zážitky a dojmy pak publikovali v několika horolezeckých časopisech a to stačilo, aby byl Kalymnos pro lezení objeven. Zájem lezecké komunity pak ještě mnohonásobně vzrostl, když se od přelomu tisíciletí začaly na ostrově pořádat podzimní horolezecké festivaly. Pozitivní úlohu přitom sehrála ostrovní samospráva, která od počátku vycházela lezcům vstříc, neboť bylo zřejmé, že lezci budou přinášet místním nezanedbatelné peníze i mimo turistickou sezonu.
V současné době na Kalymnu existuje na osm desítek sektorů, které nabízejí výběr z více než dvou tisíc lezeckých cest v rozmanitém terénu. K nejnavštěvovanějším patří stěny nad středisky Armeos a Masouri, kde se také otevírá světoznámá Grande Grotta, obrovská jeskyně s převislým stropem, z něhož visí spousty stalaktitů. Právě tady vznikají ony zmíněné efektní fotografie.
Na Kalymnu se dá lézt prakticky po celý rok. Cesty jsou vesměs přehledně označené i dobře zajištěné, moře je na dosah, kvalitní jídlo a pití taktéž, ceny nikterak horentní.
Není tedy divu, že ke zdejším skalám přijíždí každoročně několik tisíc lidí, pro které je Kalymnos lezeckým rájem. A není tudíž ani divu, že už se o Kalymnu nemluví jako o ostrovu lovců mořských hub, ale že se mu začíná přezdívat ostrov skálolezců.
Kalymnos ale rozhodně není místem, zajímavým jen pro horolezce. Je tu dostatek písečných i oblázkových pláží, k nejnavštěvovanějším patří hlavně ty na západním pobřeží, kde leží i turistická střediska Kantouni, Platis Gialos, Myrties a Masouri. Ve všech vládne vcelku poklidná atmosféra, nejedná se o žádná velká centra, v zástavbě převažují menší apartmány a hotely. Hotelové komplexy tu nejsou a doufejme, že nikdy nebudou. K cestám na odlehlejší a poklidnější pláže je nutná vlastní doprava. Není žádný problém se zapůjčením kol nebo skútrů, kterých je i ve vrcholné sezoně v půjčovnách dostatek. To už se ale nedá říci o autech, a proto se vyplatí auto rezervovat s předstihem. Několik míst pro poklidné koupání lze také najít na pobřeží Telendu, a to včetně jediné zdejší naturistické pláže. Skalnatý Telendos, jenž se vypíná z moře do téměř pětisetmetrové výšky přímo proti Myrties a Masouri, byl do poloviny 6. stol. součástí Kalymnu. V roce 554 jej však izolovalo silné zemětřesení, když se během několikadenních otřesů propadla do moře úzká šíje. Dnes tento kousek pevniny supluje vodní taxi, vyplouvající v sezoně od mola v Myrties zhruba každou půlhodinu.
Na Kalymnu je možné vyhledat četné pozůstatky antických i byzantských staveb, ale asi nejvděčnějším objektem k prohlídce jsou ruiny rozlehlé pevnosti Chora. Ta byla založena v 10. stol. na svažitém temeni skalního ostrohu, vystupujícího ze svahu údolí Pothia, a potom ještě přestavěna koncem 15. stol. po velkém zemětřesení. Spíše než o pevnost se však jednalo o městečko obehnané kamennou hradbou, z jehož poničené zástavby se zatím podařilo zčásti rekonstruovat jen několik kostelíků, a to včetně zlomků freskové výzdoby, vesměs z 15.–16. stol.
Návštěvu pevnosti si musí návštěvník zasloužit zdoláním stezky s více než 200 schody, odměnou mu pak ale bude nádavkem i pohled z výšky na ostrovní metropoli Pothia, která je vstupní branou na Kalymnos.
