Takováhle plující loď je malým městečkem. Má svoji hospodu, karaoke bar, hrací automaty a kadeřnictví. Má taky kuchyni a podpalubí se svojí pátou třídou. Beru foťák a odcházím něco ulovit. U kuchyně somruji snad 20 minut a snažím se navázat kontakt s kuchaři. Jsou neuvěřitelně nekomunikativní, víc než jeden snímek se mi nedaří. Vypadali, že by mě příště mohli praštit třeba pánví wok, na které jinak připravovali samé dobroty. A pánev wok bývá většinou z poctivé litiny. Zastavuji se o kus dál u „páté třídy“. Je to naše pracovní označení. Dle průvodce něco takového existuje. Lidi tu posedávají a polehávají na zemi, na svých pytlích či na pár lavicích. Pozoruji je a snažím se na všechny strany rozdávat příjemné úsměvy. A mám úspěch. Ani ne za pět minut mě už jeden pasažér zve dál, sedám si vedle něho na lavici. A už spolu pijeme pivo a chroupáme buráky a slunečnicová semínka. Komunikujeme „řečí těla“ a jde nám to obstojně dobře. Nemůžu se dozvědět kam jedou ani proč, ale patrně se snaží cestovat za lepší budoucností. Chlapík mi ukazuje svoje tvrdé, mozolné ruce. Člověk se podvědomě skoro až stydí, že sám nepracuje fyzicky a je proto „změkčilý“. Moc toho pro ně nemůžu udělat, alespoň to, že dětem rozdám nějaké české mince. Nakonec nikomu nevadí, že si ty lidičky nafotím. Přeji jim štastnou cestu a snad i lepší budoucnost.
Loď na noc zakotvila a odplouvala se slunečními paprsky. proto nás trochu šokovalo, že jsme se odpoutali za noci a do první soutěsky Qutang ještě vjeli za šera. Stáli jsme na palubě a okukovali mohutné skály nad náma. Než jsme se stačili vzpamatovat, měli jsme 8 km dlouhou soutěsku za námi. Brzy jsme opět přirazili ke břehu. Čekal nás výlet do Třech malých soutězek na řece Daning. Přidali jsme se k zástupu Číňanů. Nacpali jsme se do lodiček tak po dvaceti a vyrazili jsme. Kromě naší výpravy a jednoho Němce všechno Číňani. Proto také samozřejmě máme čínskou průvodkyni. Bohužel nemluví anglicky. Zase na druhou stranu má pěkný megafon do kterého několik hodin huláká samé zajímaví informace. Alespoň doufáme, že jsou zajímavé, i když nám není moc jasné, o čem nám může tolik hodin vykládat.
Velice zajímavá je struktura čínských turistů. Vstupenka na tuto plavbu trvající kolem 5 hodin stála 100 juanů, což na české poměry není zdrcující, ale ne nezanedbatelných necelých 500 Kč. Z hlediska Číňanů je to ale něco jiného, protože plat dělníka je méně než tisíc juanů, plat vysokoškoláků je několik tisíc juanů. Zdálo se nám, že většina pasažérů lodi se vydala na tento výlet, snad mimo mých pasažérů „páté třídy“. Usoudili jsme, že většinu pasažérů lze přiřadit do kategorie „nových Číňanů“, jak jsme si je pojmenovali dle jejich ruských kolegů. Mezi turisty bylo několik exotů, kteří se nám hluboce vryli do paměti. „Podnikatel“ s novou videokamerou. Byl úžasný, za dobu výletu musel natočit tak možná dvě hodiny. Nechtěl bych být mezi oběťmi, kteří se na tento film budou muset dívat. Uprostřed cesty majitel zjistil, že má na kameře výklopný panel, nicměně asi nepochopil, k čemu je. Nejvíce nás pobavil, když se nechal fotografovat se svým přístrojem. Bylo mu líto schovat se za hledáček, protože by nebyl na fotce vidět. Ale kameru chtěl mít u obličeje, aby bylo vidět, že jí má. Tak jí tedy pozvedl k obličeji, ale dal si jí asi tak 30 cm stranou od oka. Tento pán se také rád fotografoval. Nakonec jsme pochopili, že pozadí, které zde bylo úžasné, rozhodně nehraje roli. Mimo tohoto pána jsme ještě pečlivě sledovali „tučnáky“, snad dva bratry, více než tučné. jejich samolibost a arogantnost byla úžasná. Nechtěl bych být jejich podřízeným.
Kromě sledování čínských proměn sociálních bylo úžasné sledovat krajinu kolem říčky. Naše loď se prodírala několik hodin proti proudu říčky široké tak jako Berounka. Nad jejími břehy se ovšem zvedaly prudké srázy do stometrových výšek. Pod převisy rostly krápníky, což jsem ještě na takovýchto místech nikde neviděl. Na břehu se občas pásli vodní buvoli, doprovázení školáky. Vesnické ženy praly prádlo a vesele na nás mávaly. Asi po hodině plavby jsme přirazili ke břehu a museli kus cesty urazit po svých. Proud řeky zde byl hodně prudký a i prázdná loď měla co dělat. Byli jsme proto nuceni projít si svojí uličku hanby. Cesta podél břehu vedla jakousi vesničkou, kterou lemoval jeden stánek se suvenýry či jídlem vedle druhého. Potom čekáme na břehu a ta naše loď nejede a nejede. A nepřijela. Ten proud jí asi zlomil vaz. Za chvíli je tu náhradní loď a plujeme dál.
Končíme na jakési mělčině. Samozřejmě je tu spousta stánků, převážně s jídlem. Dal jsem si kuřecí nožičku, za chvíli zjištuji, že u kůstky ještě krvácí. Na maso nějak ztrácím chuť. Proto raději volím opečené brambory na špejli. Nejsilnější zážitek bylo vidět roztomilou čínskou holčičku v pěkných šatečkách, jak v ruce drží také špejličku, na které je napíchnutý celý, malý a opečený ptáček. I se zobáčkem.
Vracíme se zpět. Lodníci na příď lodi namontovali veliké veslo, aby se jim lépe vybíraly prudké zatáčky. Také konečně trochu vysvitlo sluníčko. Má to jediný výsledek. Číňani si zatáhli střechu na lodi, nedbaje na naše protesty. Pokud budete putovat Čínou, dejte si jeden výlet s domorodci. Přiblížíte se jim více na kůži a seznámíte se alespoň letmo s lidmi, které byste jinak mohli zahlédnout patrně pouze přes okénko jejich drahých aut. Ale připravte se na, že se Vám výlet s nimi asi nebude líbit.
Opět jsme se nalodili na loď. Ta se za chvíli vydala na další cestu, do druhé soutězky Wu, která je 40 km dlouhá a nad řekou se zvedají útesy až do výšky 900 metrů. Seděli jsme na zádi a pozorovali řeku hluboce zařezanou do skalního masivu. Tři soutězky je přírodní fenomén, kterému zvolna začíná zvonit hrana. Číňané se rozhodli v této oblasti zkrotit Dlouhou řeku. V roce 2008 bude dokončena přehrada, jejíž hráz bude vybudována ve měste Sandouping, 38 km proti proudu od města Yichang. V délce 2 km přetne řeku a hráz bude 185 m vysoká. Zhodnotit takhle gigantický zásah do přírody není jednoduché a samozřejmě ani jednoznačné. Nové generátory dodají zemi jednu pětinu její současné spotřeby elektrické energie. Velice důležitá je i úloha v řízení záplav. V tomto století bylo několik katastrofálních záplav, naposledy v roce 1991 zmizelo kolem 2000 lidí. Je zřejmé, že i zavodňovací práce jistě pomohou čínskému zemědělství. Na druhé straně není úplně zřejmé, jaký vliv bude mít stavba na životní prostředí. Je třeba si uvědomit, že jezero, které stavbou přehrady vznikne bude dlouhé 550 km, bude sahat až k městu Chongqink, místu, ze kterého jsme vyplouvali. Upřímně řečeno, ani si nedovedu moc představit technické provední, které zabrání zanášení přehrady úrodným bahnem. Kromě toho bude samozřejmě nutné vystěhovat lidi podél toku. Podle odhadu dva miliony, co je to ale na Čínu, že. Řada úžasných přírodních scenérií navždy zmizí pod hladinou, aby je vystřídala nová krajina. Je více než pravděpodobné, že i ona bude přitahovat turisty. Nicméně, velikých jezer je spousta, hlubokých soutězek na velikých řekách až tolik ne. Celý projekt bude pravděpodobnš stát kolem 20 miliard amerických dolarů, o třetinu více než činí současný rozpočet celé České Republiky.
Je tu ale ještě jedna věc, která děsí odborníky. Bude zde nějaká síla, která zaručí, že stavba bude opravdu správně postavena ? V roce 1975 se v provincii Henan protrhly dvě přehrady. Informace o této katastrofě se staly po dobu 20 let státním tajemstvím. Nyní se zdá, že při této katastrofě zahynulo 230 000 lidí. Pokud se projekt uskuteční, nechtěl bych žít v oblasti pod přehradou, která patří mezi nejhustěji osídlená místa na světě.
Projíždíme i třetí soutězku Xiling, která je se svými 80 km nejdelší. Sedíme v lodní restauraci, dáváme si večeři a koukáme na zahájení Olympijských her. Nástup čínských sportovců nechává osazenstvo hospody zcela klidným. Ještě chvíli si počkáme na českou výpravu a pak odcházíme na palubu. Popíjíme pivo a užíváme si strmých skal. A pak jen zíráme, jak za šera vplouváme do mohutného staveniště. Tak tady se buduje největší přehrada na světě. Ohlížíme se zpět. Vypadá to, že už ne mnoha poutníkům bude dáno shlédnout tuto fantastickou přírodní scenérii. Člověk opět zvítězil, přinejmenším dočasně.
