Svatý Florián patří k nejpopulárnějším středoevropským světcům a také ke světcům nejzaměstnanějším – chrání před ohněm, bouřkou, suchem i před povodněmi, k tomu je ochráncem kovářů, hutníků, kominíků, bednářů, hrnčířů, mydlářů, pivovarníků a samozřejmě hasičů. A aby toho na něj nebylo málo, drží ještě patronát nad italskou Boloní, polským Krakovem a nad spolkovou zemí Horní Rakousko, kde nedaleko soutoku řeky Enže s Dunajem stojí největší a nejznámější hornorakouský klášter, nesoucí jeho jméno – Sankt Florian. Právě odtud se světcův kult rozšířil.
Za vlády císaře Diokleciána se římská říše potýkala s řadou bezpečnostních a hospodářských krizí, jež těžce doléhaly především na chudší vrstvy obyvatel. Čím dál více lidí proto hledalo útěchu v křesťanství, které jim slibovalo spásu a věčnou blaženost, i když až po smrti. Víra v Ježíše Krista se ovšem stavěla proti tradičnímu polyteistickému náboženství a popírala božský původ císaře, což Dioklecián nemohl tolerovat. Počátkem 4. stol. postupně vydal čtyři soubory různých opatření, jejichž zavádění nakonec vyústilo v protikřesťanské pogromy.
Pronásledování křesťanů probíhalo i v pohraniční provincii Noricum, kde se jednou z obětí stal Florianus, v té době zřejmě vysoce postavený úředník správy města Lauriacum. Když se zastal skupiny vězněných souvěrců, byl zatčen, a když se ani po krutém mučení nezřekl křesťanské víry, nebyly nic platné letité zásluhy ve funkci důstojníka římských legií. Podle tehdejšího zvyku mu uvázali ke krku těžký kámen a svrhli jej z mostu do řeky Enže. K jeho mučednické smrti mělo dojít 4. května roku 304.
Podle pověsti voda zanesla Floriánovo tělo ke skalisku, kde bylo střeženo orlem, dokud je na základě božího vnuknutí nevyhledala místní křesťanka Valerie. Floriána vytáhla z vody, naložila na vůz a po kratší cestě tajně pohřbila v místě, kde před jejím zrakem vytryskl ze země léčivý pramen.
Faktem je, že nad údajným Floriánovým hrobem, nacházejícím se asi 8 km západně od místa mučedníkova skonu, byl po legalizaci křesťanství vztyčen kostel, o jehož osudech v několika dalších stoletích se ví jen tolik, že byl vyhledávaným cílem poutníků. Nejpozději koncem 8. stol. u něj již musel existovat klášter, neboť nejstarší písemná zpráva z tohoto místa, datovaná rokem 800, uvádí jeho těžké poškození při nájezdech avarských hord. Věhlas kláštera potom značně pozvednul pasovský biskup Altmann, jenž zde ve druhé polovině 11. stol. nechal vystavět nový kostel v románském slohu a následně svěřil klášterní správu řádu augustiniánů. Tehdy také došlo k vyzvednutí Floriánových ostatků a k jejich rozdělení mezi několik evropských diecézí. Obdarován ostatky byl i Krakov, odkud se za vlády Karla IV. jejich malá část dostala do relikviáře pražské svatovítské katedrály.
Po požáru v roce 1235 nahradil románský kostel gotický chrám, který o čtyři století později získal první barokní podobu, ne však nadlouho. Po vítězství křesťanských vojsk nad Turky u Vídně se slušelo vyjádřit sv. Floriánovi dík za „výpomoc“ při ochraně císařství před vnějším napadením, a tak 15. srpna 1686 začala položením základního kamene velkorysá přestavba celého klášterního komplexu. Probíhala téměř sedm desetiletí a jejím výsledkem byl neobyčejně působivý, kompaktní a stylově jednotný celek, dnes považovaný za jeden z vrcholů barokního stavitelství na rakouském území. Hlavní zásluhy na tom měli dva architekti – stavět se začalo podle plánů Itala Carla Antonia Carloneho, a když v roce 1708 zemřel, řízení stavby po něm převzal tyrolský rodák Jakob Prandtauer.
Mohutný blok klášterních budov přehlížející z návrší „méněcennou“ drobotinu civilní zástavby – to je městys Sankt Florian, ležící ve zvlněné krajině za jihovýchodními humny Lince a snadno odtamtud dostupný autobusovou dopravou. Klášter při pohledu zvenčí působí poněkud odměřeně, jeho architektura má až lehce pevnostní charakter, což se však rázem změní, jakmile návštěvník projde vstupní branou. Za ní zůstane stát překvapen zdánlivou nekonečností západního průčelí, které rozeznívá v pravidelném rytmu křehká harmonie bílých pilastrů, oddělujících pískově žluté plochy se třemi patry oken. Tato harmonie se odvíjí na obě strany od centrálně umístěného portálu bohatě zdobeného kamennými plastikami, který je hlavním vchodem do klášterního traktu a je akcentován ze střechy vystupující věží, zvanou věž trubačů.
K severnímu konci více než 200 m dlouhého průčelí se připojuje průčelí kolegiátní baziliky, z něhož vyrůstá z dálky viditelné vysoké dvojvěží. Uvnitř chrámu pak pozdní baroko doslova exploduje – na stěnách v chladně bílém vlnobití oblouků, balkonů, pilastrů i v gejzírech filigránského štuku na sloupových hlavicích a prolamovaných římsách. Nad tím se nehmotně vznášejí tlumeně žlutá klenbová pole s iluzivní freskovou výmalbou. Na jedné z fresek padá z mostu do říčních vln Florián.
Z kůru shlíží k oltáři bíle orámovaný a zlatem zdobený prospekt velkých varhan (v chrámu je ještě jeden menší nástroj), na něž léta hrával Anton Bruckner. Po skladatelově smrti vyhověli jeho přání být v chrámu pochován a jeho sarkofág umístili v kryptě do místa, nad nímž se na kůru nachází hrací stůl varhan.
Zatímco klášterní chrám je volně přístupný, další pozoruhodné klášterní prostory lze navštívit jen v rámci placené prohlídky s průvodcem. Jedná se zvláště o císařské apartmány, o galerii obrazů gotických a barokních malířů a o hasičské muzeum. K nejpůsobivějším zážitkům však patří prohlídka reprezentativního Mramorového sálu společně s prohlídkou klášterní knihovny, která schraňuje okolo 150 000 svazků. Jejím nejcennějším pokladem jsou kolekce téměř tisícovky inkunábulí a zhruba osmi set středověkých rukopisů. Návštěvníky tady při prohlídce ovšem nutně nejvíc zaujme nádherný vyřezávaný mobiliář zdobený zlacením a bohatá fresková výmalba kleneb.
Pavel Šust (www.zemesveta.cz)
