Jak už bylo řečeno v úvodním článku, Tenerife je světem, jenž vzhledem ke své rozloze udivuje neobyčejnou rozmanitostí, z čehož mimo jiné vyplývá, že dokáže uspokojit návštěvníky nejrůznějšího zaměření i nejrůznějších zájmů. A tak si tady přijdou na své dokonce i fandové historických záhad, pokud využijí možnost podívat se do Güímaru, osmnáctitisícového města na východě ostrova.
Když počátkem 90. let minulého století Thor Heyerdahl pobýval ve Střední Americe, dostal se k němu novinový článek pojednávající o zběžném archeologickém výzkumu skupiny několika stupňovitých staveb v severní čtvrti Güímaru. Tamní obyvatelé jejich původ a účel nijak neřešili, jednoduše je považovali za úpravu terénu, při níž našly uplatnění kameny vytahané z polí. Tak se to tehdy všude na ostrově běžně dělávalo.
Vědci s tímto vysvětlením vcelku souhlasili, neboť podle několika nálezů datovali vznik staveb do poloviny 19. stol. Když Heyerdahl zaujatý fotografiemi v článku zanedlouho Güímar navštívil, shledal u kamenných objektů s obdélníkovou základnou jistou podobnost s pyramidálními stavbami v jiných částech světa a nabyl přesvědčení, že by mohly podpořit jeho teorii o vzájemných kontaktech egyptských a amerických starověkých civilizací. S finanční dotací svého krajana a přítele rejdaře Freda Olsena (firma Fred Olsen dodnes provozuje trajekty mezi Kanárskými ostrovy) založil v roce 1992 nadaci FERCO (Foundation for Exploration and Research on Cultural Origin), pod jejíž hlavičkou pak započal s obnovou šesti objektů a současně s jejich detailnějším zkoumáním za spoluúčasti domácích vědců. O dva roky později se dokonce v Güímaru natrvalo usadil a prožil zde posledních osm let svého života.
Po vypracování mnoha studií dospěli vědci v čele s Heyerdahlem k několika pozoruhodným zjištěním, přesvědčivý důkaz o tom, že zde byla jakási základna starověké transatlantické mořeplavby, se jim však získat nepodařilo. Zprvu se sice zdál být nadějným objev osm metrů dlouhého lávového tunelu pod pyramidou č. 1, jenže uvnitř nalezené zbytky ohniště a předměty zhotovené z kostí byly pomocí radiokarbonové metody datovány do období mezi 7. a 11. stol. Tato jeskyně, kterou obývali Guančové, neměla s konstrukcí pyramidy zřejmě nic společného.
K výzkumům byli také přizváni badatelé Kanárského astrofyzikálního ústavu, kteří přišli s nejzajímavějším objevem – zjistili, že pyramidální komplex není umístěn náhodně, ale že je jednou svojí osou orientován vůči bodům na obzoru, jimiž prochází Slunce ve dnech obou slunovratů. V čase letního slunovratu zde dokonce dochází k efektnímu jevu tzv. „dvojitého západu“, kdy žlutý kotouč nejprve zmizí za stupněm v horském hřebeni, aby po chvíli ještě na několik sekund zazářil ze sousedního sedla. I když by se na základě objevu astronomické orientace dalo usuzovat na rituální funkci pyramid, doposud nebylo zjištěno nic, co by tuto domněnku potvrdilo. Ale možná to není na škodu, protože pokud by tyto stavby vydaly své tajemství, samy o sobě by zdaleka nebyly tak přitažlivé.
V roce 1998 byl komplex güímarských pyramid zpřístupněn veřejnosti v rámci Etnografického parku, zřízeného na ploše téměř sedmi hektarů. V historicky památné budově z 19. stol., kterou nechal u pyramid postavit významný obchodník a starosta Orotavy Antonio Carlos Diaz–Flores Cartana, je umístěno muzeum s expozicí, jež se vztahuje hlavně k Heyerdahlovým teoriím o možnostech kontaktů starověkých kultur a jejíž součástí je bohatá fotodokumentace pyramidálních staveb z celého světa. Osobě světoznámého mořeplavce a protagonisty experimentální archeologie je pak věnována samostatná expozice v objektu s velkým kinosálem, kde si lze prohlédnout i modely člunů, s nimiž Heyerdahl podnikl své slavné expediční plavby.
Samostatnou expozici má v parku i chilský Velikonoční ostrov, jehož problematice se Heyerdahl rovněž věnoval, který je však tady představen hlavně jako memento destruktivního působení člověka na životní prostředí.
Neméně zajímavé jsou však v parku i trasy představující zdejší rostlinná společenstva včetně široké palety tenerifských endemitů anebo třeba historii zdejšího exportu. Dnes už se kupříkladu jen těžko někde jinde dozvíme, že v druhé polovině 19. stol. bylo jedním z žádaných vývozních artiklů karmínové barvivo, získávané z vysušených těl samiček červce nopálového, hmyzu živícího se šťávou opuncií. Zcela unikátním zdrojem poučení je také zdejší „jedová“ zahrádka představující rostliny, kterým je lepší se v přírodě menším či větším obloukem vyhnout.
Pavel Šust (www.zemesveta.cz)
