Řekne-li se v souvislosti s Čínou „čtyři jídla a polévka“, každého samozřejmě automaticky napadne, že se bude mluvit o jídle. Když se k tomu přidá ještě slovo „hosté“, je už nepochybné, že to bude mít souvislost také s pověstnou čínskou pohostinností. Tentokrát však bude překvapivě řeč o jedinečné architektuře a o lidech, kteří se o ni zasloužili.
Již od 4. stol. se obyvatelé severní a centrální Číny začali pod tlakem tzv. severních barbarů a později v důsledku mnohých válek, povstání a měnících se dynastií přesouvat v několika vlnách do relativního bezpečí jižní Číny. Směřovali především do oblastí dnešních provincií Kuang-tung a Fu-ťien. Jejich původní obyvatelé hovořili převážně kantonsky a sami se označovali jako punti (kantonsky „místní obyvatelé“). Nově příchozí začali nazývat hakka („hosté“ či přesněji „hostující rodina“). Tento termín se za staletí svého používání natolik vžil, že se jím tito přesídlenci označují dodnes. Nejde o samostatnou národnostní menšinu, jak by se mohlo zdát. Hakkové nebo lépe „lidé Hakka“, jak se jim většinou říká, se odlišují kulturou, kuchyní a hovoří výrazným čínským dialektem. Jsou klasifikováni jako podskupina nejpočetnější čínské národnosti Chan. Aby to nebylo s jejich jazykem tak jednoduché, tak i mezi jednotlivými dialekty lidí Hakka jsou obrovské rozdíly. Je to dáno velmi členitým horským terénem provincie Fu-ťien, kde se jednotlivé skupiny obyvatel mezi sebou setkávaly jen málo, a jejich jazykový vývoj se ubíral různými směry. O tom, že jde o jazykově velmi pestrou oblast v členitém horském terénu, svědčí i výstižné čínské úsloví: „Urazíte-li ve Fu-ťienu pět kilometrů, změní se počasí. Urazíte-li jich deset, změní se jazyk.“
Fu-ťien je přímořská provincie a část nově příchozích se usazovala u moře. Velmi často šlo o vzdělané příslušníky vyšších vrstev, z nichž se v nových podmínkách nezřídka stávali bohatí obchodníci a někdy i mořeplavci. Stopy lidí Hakka nalezneme po celé jihovýchodní Asii, ale také třeba v USA, Kanadě a jinde ve světě. Dnes se hovoří asi o 80 milionech Číňanů, kteří žijí v zahraničí a identifikují se jako lidé Hakka.
Jiní přistěhovalci se naopak usazovali v horách. Skupiny příchozích většinou tvořily velké rodiny nebo celé klany, které se chtěly udržet pohromadě. Někdy mohlo jít i o více spřízněných klanů. Jako ochranu před divokou zvěří a bandity si začali tito lidé budovat unikátní komunitní hliněné domy tchu-lou, které se bránily lépe než běžná vesnická stavení. Na jejich stavbu se používala zejména hlína, kameny a dřevo. Stavěly se v různých tvarech – čtvercové, obdélníkové, půlkruhové, ale zdaleka nejrozšířenější jsou budovy kruhové. Také jejich velikost se výrazně liší. Nejmenší mají jen jeden kruh, dvě až tři patra a zhruba 20 místností. Větší budovy pak mají tři až čtyři patra a mohou mít navíc i vnitřní kruh. Největší budovy mají i pět pater, několik vnitřních kruhů a více než 50 místností.
Hlavní obvodová zeď je většinou asi metr široká. Každá budova má vždy jen jeden hlavní vchod s masivní bránou, která bývala často okována železem a zavírala se dvěma silnými závorami. Dveře všech místností ústí do atria, kde se uprostřed nacházejí dva velmi důležité objekty – studna, která zajišťovala samozásobení vodou, a síň předků s hlavním oltářem celého klanu. V přízemí byly umístěny kuchyně a jídelny, v patře nad nimi sklady s potravinami, většinou bez oken ve vnější stěně. Teprve ve vyšších patrech byly ložnice s okny a v nejvyšším zpravidla střílny na obranu budovy.
První stavby tohoto typu vznikaly od 4. stol., byly většinou jednodušší a menší a žádná z nich se nedochovala. K nejstarším dochovaným tchu-lou patří Jü-čchang z let 1308–1338. K největšímu rozmachu těchto staveb však došlo ještě později – od 17. do počátku 20. stol. Z této doby také pocházejí největší a nejvýstavnější domy, na jejichž stavbu často přispívali členové klanu, kteří se dostali do zahraničí, kde zbohatli. Jak je však v Číňanech po tisíciletí zakotveno, nezapomněli na své kořeny.
Tchu-lou existují na několika desítkách míst skoro tři tisíce. V roce 2008 bylo 46 staveb v 10 lokalitách na jihozápadě provincie v okolí města Jung-ting zapsáno na seznam Světového dědictví UNESCO. K nejznámějším patří Čcheng-čchi v lokalitě Kao-pej, kterému se přezdívá Král tchu-lou. Bylo dostavěno v roce 1709, má průměr 73 m a obvodu delší než 200 m. Uvnitř hlavního čtyřpatrového kruhu se nachází ještě další dva dvoupatrové kruhy. Celou stavbu tvoří přes 400 místností.
V lokalitě Hung-kcheng nalezneme Prince tchu-lou, který se jmenuje Čeng-čcheng. Postavili ho v roce 1912 potomci jednoho bohatého obchodníka s tabákem. Díky pozdějšímu datu vzniku se ve stavbě odrážejí západní architektonické vlivy. Nejpatrnější je to na centrální budově předků, která nese prvky antických sloupů, jež působí v těchto tradičních čínských stavbách poněkud nepatřičně. Ve stejné lokalitě stojí také jedno z nejmenších tchu-lou, Žu-šeng. Narazíte na ně na konci vesnice v místech, kde začínají rýžová políčka a kam už moc nechodí davy čínských turistů.
Nejznámější a nejnavštěvovanější tchu-lou dnes slouží již jen jako památky, do kterých se platí vstupné a v nichž naleznete pouze krámky se suvenýry, případně obchůdky s místním vynikajícím čajem. Ten provincii proslavil po celém světě a díky penězům, které obchod s ním přinesl, se mohla stavět větší a honosnější obydlí. S čajem se však nesetkáte jen v obchůdcích v tchu-lou. Cestou mezi jednotlivými vesnicemi budete mnohokrát míjet čajové plantáže, kde lze čaj ochutnat a seznámit se s jeho zpracováním. Jedna z plantáží leží přímo naproti další lokalitě tchu-lou jménem Tchien-luo-keng. Ta se od dříve uvedených liší tím, že zdejší tchu-lou jsou stále obydleny. Místní obyvatelé zde sice zůstávají většinou kvůli turistům, ale dodávají místu mnohem větší autenticitu. Můžete si pronajmout některý z mnoha pokojíčků, přenocovat v něm a ráno pozorovat, jak si místní čistí v atriu zuby či chystají nudlovou polévku. A pokud si přivstanete, můžete si po zhruba desetiminutovém výstupu vychutnat východ slunce nad vesničkou. Z vyhlídky se vám otevře krásný pohled z ptačí perspektivy na uspořádání tchu-lou nápadně připomínající prostřený stůl se čtyřmi chody a polévkou uprostřed. A komu by při tom vadilo, že je polévka v hranaté míse? Kvůli tomu si Číňané svůj poetický název určitě zkazit nenechají.
Jan Pospíšil (www.zemesveta.cz)
