- den
Jakmile zahlídnu skrz stěny stanu více světla, vylézám ven. Červánky ještě hrají oblohou a okolní zasněžené štíty hor jsou skryty v pološeru ranního svítání. Kouknu na stan a hned chápu, proč bylo v noci trošku frišno. Stěny jsou totiž pokryty jinovatkou, takže muselo být něco kolem nuly. Stále mě to táhne z kruhu ven propátrat okolí, protože cítím, o jak výjimečné místo se jedná a muselo být v dávných dobách osídleno i mimo kamenné svědky. Nalézám množství kameny obložených jam s již zřícenými stropy s několika tunovými kvádry na stropě. Neuvěřitelné, jak tisíce let staré civilizace předků mohly takto manipulovat s tak ohromnou váhou a rozměry. Neustále jsem fascinován krásou okolí, neboť ty hory okolo, údolí s řekou a zelení pod touto planinou, to vše je prostě báječné. Stálo by určitě za to, alespoň několik dní prozkoumat menší kaňon vzdálený nějaký kilometr pode mnou. Tentokrát si mi to ale nepodaří. Byť jsem nesmírně vděčný za včerejší večer, dnešní den a všechny chvíle prožité v Karahunj. Mám ještě poměrně dost času na putování vně a uvnitř kamenného kruhu, omýván energií dávných rituálů, vědění a síly.
Při skládání stanu jsem narafičil kameru, abych také něco natočil a když se k ní vracím, najednou jako znamení prolétne nad mým místem dravec. Pro mne jasné znamení pozdravu z jiného světa, neboť i v Ugandě se přiletěl se mnou rozloučit posledního dne krásný orel. Posledních pár desítek minut si vyhrazuji pro závěrečné spočinutí ve společnosti bratrů kamenů. Žádám je o vzkaz, či zprávu, kterou pokud mám dostat právě tady, jsem otevřený naslouchat. Opírám se o jednoho „fešáka“ na východní straně, který ohraničuje kruh a zároveň je výchozím kamenem ke kamenné cestě k severu. Před mýma očima /byť je mám zavřené/ se objevuje obří kopule ohraničená právě kamennými megality, které tvoří prstenec obepínající tuto kouli. Cítím, jak její skrytá část pokračuje až do země a jak jsem vlastně nalepen na stěně této koule. Popravdě nechápu význam této zprávy, ale nevadí. Snad se někdy v budoucnu dozvím, co měla tato vize znamenat.
Po 7hod vykoukne najednou slunce za velkou horou na východě a hřejivé paprsky proteplí a prosvětlí celé údolí včetně posvátné plošiny. Hned je mi tepleji a konečně se můžu zbavit bundy a čepice. Prožívám nepochybně radost a pocity dávných předků, kteří po chladných nocích určitě také čekali na zlatavé a hřejivé paprsky posvátného slunce. Dokud mi nedojde baterie v kameře, tak točím ještě pár posledních záběrů, balím poslední věci a se slzou v oku a pokorným poděkováním odcházím k silnici čekat na dohodnutý taxík.
Můžu s jistotou říci, že tato neplánovaná a spontánní návštěva byla diamantovým hřebem mojí cesty po Arménii a snad se někdy i se svojí rodinou, či přáteli, na tohle výjimečné místo ještě vrátím. Děkuji vám z celého srdce „zpívající kameny“.
Taxík po chvilce hledání nachází hotel Diana a ostatní mě již vřele a zvědavě vítají a zpovídají z mých zážitků. Večer si prý dali také panáčka na mě, abych přežil, což bylo milé. Po snídani nasedáme opět do našeho minibusu a vyjíždíme směr známý klášter Tatev. Vede na něj nejdelší lanovka na světě dlouhá 5,7km a tyčící se cca ve 40m výšce nad údolím. Samozřejmě že výklad průvodkyně Soni je opět zcela vyčerpávající a zajímavý. Jeden z Arménských podnikatelů postavil tuto obří stavbu s úmyslem více lidem přiblížit návštěvu překrásného Tateva a také pomoci místním obyvatelům, kteří s příchodem turistů mají na živobytí. Jsme několikrát překvapeni jakými patrioty a patrony jsou velmi bohatí Arméni žijící a podnikající po celém světě. Investují nebo dotují spoustu projektů a udržují tak nejen úzký kontakt se svojí rodnou zemí, ale mají většinou velkou úctu běžných lidí, kteří mají z této jejich nepovinné dobrosrdečnosti radost. Tohle je myslím věc, která u nás funguje velmi, velmi málo. Obecně vztah lidí k velmi bohatým není dobrý a je to také způsobeno tím, že se buď neví a nebo v dostatečné míře neděje takovéto symbolické „vracení“ energií tam, kde je třeba.
Klášterní komplex Tatev je opravdu monumentální stavba na okraji skalnatého útesu s báječným výhledem do okolní krajiny. Prolézám snad všechny místnosti, které mají balkóny a okna do krásně zeleného údolí a kaňonu pár set metrů pod námi. Tahle zastávka opravdu stála za to a důkazem atraktivity není jenom lanovka, ale také druhá přístupová cesta, kterou využívají turisté jedoucí autem.
Polední pauzu vyplňujeme návštěvou moderní restaurace nad údolím a nezbytnou kávičkou. Další naší zastávkou je pak komplex skalních obydlí Chandzorenk s parádním lanovým mostem a´la Indiana Jones. Pod námi je cca 40ti m údolí a když se pokouším rozhoupat most v rámci zvýšení adrenalinu ze strany na stranu, protijdoucí bábušky mě hned hrozí, abych toho nechal. No noc, prča přece musí být, že?! Jinak kromě mostu a zbořeného kostela není na tomto místě nic moc zajímavého.
Obracíme naše auto teď na sever a s nezbytným povolením a zastávkou na hranicích přijíždíme do Náhorního Karabachu, který je součástí Arménie. O tento region se ještě zcela nedávno v 90ýtch letech min. století sváděly líté boje mezi sousedním Ázerbajdžánem, včemocným Ruskem a právě Arménií. Od těch dob jsou vlastně vztahy těchto zemí poměrně napjaté a také hranice ze severními Azery je zcela uzavřena. Projíždíme postupně místy Sushi a Stepanakert, kde nám cestovka opět zajistila poměrně luxusní hotel. Velmi překvapivá je úroveň zdejšího života, čistota a nabídka ve městě, které pulzuje docela pěkným pulzem. Navštěvujeme klášter Gandzasar nedaleko hranic a řešíme se všemi účastníky našeho putování a přes telefon s cestovkou změnu plánu. Nejprve manažerka nechápe, proč chceme změnu oproti schválenému itineráři, ale pak se mi ji daří po delším smlouvání přesvědčit, že klášterů už máme jaksi dosti a rádi bychom vyrazili někam do přírody. Nacházíme totiž u pultíku v komplexu Kevanakert letáček přírodního skvostu Karabachu a oblasti kolem Sushi – kaňon.., jež je vlastně na naší cestě a není třeba odbočovat někam daleko. Pravda, Soňa se v centru Sushi ptá několikrát na nejlepší cestu jak se tam dostat, protože sama tam ještě nebyla. Nicméně z překrásné vyhlídky nad zeleným údolím se nakonec proplétáme zbořeništěm vybombardovaných domů, chudé čtvrti a zborů až do nádherného kaňonu nějakých 300m dole pod městem.
Zajímavý je příběh z války, kdy Azerové obsadili Sushi a všechny přístupové komunikace k městu. Současné také bombardovali Stepanakert. Arméni poslali stovku vojáků přímo do kolmé stěny kaňonu, aby vyšplhali do 300m výšky a překvapili „okupanty“ z nečekaného týla a strany. Více než polovině vojáků se to nakonec povedlo a překvapili tím všechny tak, že ve válce začali mít na vrch v této oblasti zase Arméni. Daní těchto lokálních nepokojů a neustálých půtek a dohadování se o území jsou však v těchto dnech zcela uzavřené všechny hraniční přechody. A to jak do Ázerbajdžánu, tak i do Turecka.
Do překrásného kaňonu a přírodní rezervace Hunot se po chvilce bloudění po vrcholcích dostáváme nakonec tak, že voláme do údolí na nějaké kluky, které vidíme pár set metrů pod námi. Ti nám ukazují směr, kde by mohla být cesta po skalách dolů a nakonec jsou tak hodní, že se pro nás vracejí a doprovázejí až do nitra vonící vegetace k protékající říčce, která krásně chladí v tomto parném dni. Po nějaké 1/4hodince přicházíme i pod krásný „deštník“, jak je nazván přírodní útvar, ze kterého se všemi směry rozlévá krásně chladivá voda, jako by stékala opravdu po deštníku. Mosty z klád a klacků jsou také bezvadné a během cesty potkáváme několik skupinek a rodin vlekoucí svůj piknik údolím, aby si tak udělali pěknou pohodičku někde u jezírka v této zelené kráse. Také jsme si na jedné vyhlídce neodpustili zastávku, dole v kaňonu zase cákání v chladivé vodě a další pozorování okolní přírody. Tímto jsme nabrali asi 3hod zpoždění oproti plánu návratu, takže k minibusu přicházíme až kolem páté a řidič je pěkně nasraný, protože v noci je prý jezdit s turisty zakázáno a je to nebezpečné. My ale víme, že spíše se mu nechce čekat a už by chtěl mít svůj den za sebou. Rafael /řidič/ vehementně diskutuje po telefonu se zástupkyní cestovky a pak skrze Soňu zase s námi a vzhledem k noci a náročné cestě přes rozbité silnice plné děr se rozhodujeme přebukovat naše spaní i místo. Nakonec přijíždíme opravdu dosti schvácení a unavení do města Vajk těsně před půlnocí a všichni uleháme a okamžitě spíme.
7.den
Přejíždíme časně z rána hory, kudy putovaly před dávnými roky karavany po Hedvábné stezce. Při pohledu do údolí je to opravdu zvláštní pocit, vybavit si všechny ty kupce a různé Marco Poly, kteří se pěšky, obtěžkáni zbožím a nebo jen tím co měli sebou, vydali na tak obrovskou cestu. Ta v mnohých případech trvala i roky, což je pro nás v dnešní době nepředstavitelné. Proto také zastávka v Karavansaraj /zastávka pro karavany/ a nahlédnutí do staletého hostelu je velmi zajímavé. Chladná stavby s pár otvory u stropu, po stranách prostor pro odpočinek jak lidí, tak i zvířat. To všechno mělo ale v dobách minulých nesmírnou cenu, protože zvláště v nepřízni počasí mohl tento kamenný objekt zachránit před mrazem a sněhem celou výpravu.
ještě pár desítek výškových metrů a ocitáme se na překrásné zelené planině se stády dobytka a všemožnými bylinami. Obrázek jako by byl vystřižen odněkud z dálného východu nebo Mongolska. Kluci pořizují pár krásných záběrů. Zvláště ploty ze sešrotovaných aut jsou opravdu raritou. Jednoduché příbytky z kamene pro pastevce zase jasným signálem jak těžký je zde život lidí v dobách zimy. Dáváme se do řeči i se staříkem a stařenkou, kteří sbírají byliny na jedné ze širých plání, které jsou pak nezbytnou přísadou do vajec, polévek a omáček. Zvlášť si musí dát prý pozor na hady, kterých je tu všude mnoho. Proto také nezbytné holínky, které mají všichni sběrači bylin, kterých je jsou tady desítky.
Blížíme se k největšímu jezeru Sevan a hned při prvním střetu s prodávajícím rybářem u silnice se rozhodujeme rozdělat svůj piknik právě tady. Je velmi smutné pozorovat velký nepořádek podél celého pobřeží pěkného jezera, ale co naděláme??? Na to si ještě musí místní přijít sami, neboť zatím neřeší nic a všechny obaly, odpadky a plasty končí přímo na zemi, na pěkné pláži. Vybíráme si velkou rybu a necháváme si ji přímo před našima očima ugrilovat rybářem, který je rád že bude mít kšeft. Posbírali jsme pár větví, chasník rybu očistil a okořenil a už se to smaží přímo na nějakém plechovém tácu. Alespoň, že ten oheň vypálí špínu a nemusíme se bát nějakých baktérií. Mimochodem ryba je úžasná a spolu s naší zeleninou a dalšími naloženými a uzenými rybičkami je to přímo luxusní oběd.
Stavíme ještě ve městě Sevan a poté se vracíme na naší cestě zpět do hlavního města, krásného Jerevanu. Navštěvujeme ještě pamětihodnosti v Abovyan. V metropoli Arménie začínáme zajímavou návštěvou vyhlášené Jerevanské továrny na výrobu koňaku. Všude na stěnách jsou obří fotky známých osobností z řad politiků, umění a sportovců. Prý i samotný Boris Jelcin prohlásil, že Arménský koňak je ten nejlepší, což se dá vzhledem k denní spotřebě a lásce k alkoholu tohoto prezidenta považovat za opravdovou chválu. Více jak hodinku trávíme setkáním s děvčaty /manažerky/ z cestovky Armenya Holidays, které pro nás připravovali program a dopravu. Byli jsme pro ně zřejmě velmi specifickou výpravou, kterou hned tak neměli. Vzhledem k našim požadavkům zažít opravdové zážitky, spát mimo hotely a stravovat se s domorodci. Něco se nám podařilo, něco zase ne. Ale tak už to na cestách bývá.
Zhruba hodinku před odjezdem našeho nočního vlaku se loučíme na nádraží s řidičem a posléze i s báječnou průvodkyní Soňou, která byla vskutku špičkovou profesionálkou s nesmírnými vědomostmi a navíc velmi milá. Všichni jsme to ocenili solidním dýškem, což ji trošku dojalo a bylo vidět, že jí s námi bylo dobře.
Bohužel už odpoledne mne opět chytá velká bolest v ramenou a trápím se ještě víc, když nastupujeme do vlaku a vidím, co je v případě místních vlaků spací kupé. Tohle tedy nebude žádný med a okamžitě se snažím mentálně pracovat s bolestí prostřednictvím čistícího cvičení, vizualizace a neustálého posílání energie. Ostatně nic jiného ani nemůžu. Tedy kromě toho, že si raději beru jednu pilulku růžového paralenu, který tak trošku znecitlivuje moje smysly.
To, že je tento vlak a jeho kvalita z kategorie opravdu těch předpotopních, to by ještě nebylo tak nejhorší. Ovšem v průběhu noci musíme několikrát vstávat nejen na kontroly pasů, ale jsou zde také další budíčky, které moc nechápu. Všechno se odehrává za vskutku „vojenských“ povelů průvodčích, rozsvěcování světel a hulákání. No prostě jiný kraj, jiný mrav. Musím se přiznat, že k ránu už mám ne sto, ale tisíc chutí těm pitomcům něco říct a umravnit jejich vystupování. Naštěstí se však vždy raději kousnu do rtu a trpím. Když vidím, jak našeho spolucestujícího Rusa důkladně prohledávají a hrabou se mu také v tašce, přeci jen nestojím o nějaké hrdinství zakončené buzerací a šikanou. Z toho už jsem za těch pár let komunismu a v armádě opravdu vyrostl. Stejně by člověk nic nezměnil, tak co. Ráno je k mému překvapení veselejší v tom, že moje „čistící“ medicína a cvičení zabraly, neboť silné bolesti pominuly a už se to dá vydržet. Vystupujeme v 8.30hod na nádraží v Tbilisi a přímo na peróně na nás čeká náš dohodnutý průvodce Vacho. Sympatický, 30ti letý moloděc s úsměvem a japonským speciálem na vysokém podvozku 🙂
