- den – 7.5.2013
Připínáme zavazadla i na střechu, neboť v Mishubishi není tolik místa jak bylo v mikrobusu v Arménii, kde jsme mohli i ležet. Tady to bude asi trošku jiná káva v cestování a pohodlí?! Také Vacho se mi ze začátku jeví jako slabý odvárek naší minulé průvodkyně Soni. Ale nakonec zdání klame, protože znalosti a přehled vynahrazuje náš průvodce klidem, neuvěřitelnou ochotou a srdečností a vstřícností za jakékoliv situace. Což je ostatně zdaleka to nejdůležitější pokud člověk cestuje.
Terénním speciálem tedy jedem vstříc našemu Gruzínskému dobrodružství. Už po chvilce všem dochází, že bez takovéhoto auta bychom byli na místních cestách ztraceni. Už na první zastávce u kláštera Jana Křtitele vzdáleného asi hodinu od Tbilisi skáčeme na všech sedačkách jako opice. Občas raději vystupujeme z vozu, protože koryta a výmoly si podobností nezadají se slavnou rallye Paříž-Dakar. Nedaleko nás se dokonce odehrává nějaký vojenský zásah nebo cvičení, protože vidíme všude plno vojáků a lidí, nebo figurantů, kteří se nechávají poutat, nebo utíkají po okolních kopcích. Chvíli máme dokonce obavu, aby si nechtěli vojáčci zahrát i s námi. Parádní zastávkou je chrámový komplex David Garenja, který je vytesán přímo do skal a jeho poloha je vskutku nádherná. Je pojmenován podle mnicha který zde žil a klášter založil, než mu přišli na pomoc i místní obyvatelé a další bratři v kříži.
Na cestě zastavujeme ve vinařství, kde zraje víno tisíciletou metodou v keramických amforách, nebo-li v qvevrech. Vůně je báječná, chuť pro nás trošku nezvyklá, ale k Arménským vínům se to nedá přirovnat, kvalitativně jsou zde o hodně výš a dál. Protože jsme se na našich zastávkách velmi zdrželi, Vacho říká, že do Stepansmindy /vesnice v Kažbeghi kam míříme/ to bude nejméně 5-6hod skrz celou noc, což je v mém stavu bolesti opravdu nedobrý začátek. Vůbec si nedovedu představit cestovat ještě tak dlouho. Zvláště, když se i přes střídání sedaček opravdu tlačíme na zadní trojce. Vacho také vybírá zkratku přes hory a lesy, což je možná kilometrově kratší, ovšem jedeme snad 3hod pouze rychlostí kulhajícího šneka s průměrem tak 20-30km za hod. Vybírám si opravdu slabou chvilku a při každé zastávce se musím vzdálit, aby moje úpění a klení nerušilo ostatní, kteří toho mají také určitě dost. Když přijíždíme do penzionu kde nás již netrpělivě čekají kolem 2hod ráno, nedá se vůbec popsat jak je mi dobře a jak neskutečně rychle po spršce ulehám a okamžitě usínám. Samozřejmě ještě zkouším svoje očistné procedury, abych si to zde náležitě užil, tak uvidíme ráno??!!
9. den – 8.5.2013
Mám docela velkou radost, že nekonečné noční rallye jsem ráno celkem v pohodě. Dnes máme naplánován výlet, který by měl být takovým zahřívacím předkrmem na zítřejší náročnou výpravu k nejvyššímu vrcholu Gruzie Mt. Kazbegh. Je neuvěřitelné, kam všude zajede Vacho se svým vozidlem a do jakých strmých stoupání se pouští! Takhle bych svoje auto v žádném případě nehuntoval, ale je vidět, že jeho to baví. Nastoupali jsme v sedě nějaký kilometr výškových metrů a poté se po svých vydáváme údolím podél řeky k zasněženým vrcholkům, které překrásně svítí bílou v odrazu slunce. To dnes celkem hřeje i zde na horách a je příjemně. Okolní příroda je typicky horsky krásná. Naše nožičky si zase zvykají na neustálý pohyb vpřed a do kopce. Ruda opět někde v dáli s Vachem vpředu a my s ostatními vlajeme jako ocas naší výpravy. Zase mám ale čas řádně se kochat panoramaty, jak by řekl klasik. Za dvě hodinky pod jedním ze štítů vidím, jak Vacho již leží na louce a odpočívá, opodál si zase Ruda rozdělal svůj vigvam. Prý už za rohem hory je sníh a tak spočineme v blaženosti na tomto místě, než se budeme vracet zpět. Piknik na trávě uprostřed krásných hor je jako vždy báječný. Necháváme se hřát slunečními paprsky a sledujeme krásné mraky přecházející z jednoho bílého vrcholu na druhý. Za nějakou hodinku se začíná pomalu zatahovat a citelně se ochladilo, takže míříme všichni zpět do údolí. Tradičně se náš peleton trhá již v úvodu. O tom, kdo je lídr ve žlutém a zároveň s trikotem vrchaře asi není pochyb. Mě to jen přijde líto, že se trousíme po horách vlastně takto roztrháni, bez možnosti si povídat a společně putovat touto krásnou krajinou. Ruda a Vacho jsou totiž někde úplně vpředu, pak jdu já, Jitka zase někde v dáli a pak Karel, který to má s plnou fotografickou výbavou nejtěžší a zároveň fotí, takže uzavírá naši skupinu.
Hlavou se mi honí mnoho myšlenek a bohužel většina takových, ke kterým si moje ego opět tvoří různé varianty postojů, odpovědí, otázek a situací. Klasický model závislosti bytí na myšlení a vše ovládajícím egu. Když už ani zde se mi nedaří nějak trvaleji vítězit a být prostě jen v čisté přítomnosti, tak kde už???!! Má na to vliv i to, že Ruda jako nejmenovaný šéf výpravy nenechává nejen sebe, ale ani ostatní vydechnout. Chvíli spočinout, nasát atmosféru místa, zastavit se, společně sdílet pocity a myšlenky, popřípadě někde zůstat i déle. Samozřejmě, že čím víc se zaobírám hodnocením a posuzováním těchto skutečností, tím více mne tohle zrcadlo ukazuje také sebe sama. Tak práce a cvičení na sobě samém má zřejmě každý z nás dost a dost. Ale vše je vlastně tak, jak má být. Je potřeba být otevřený všem možnostem a změnám a umět si poradit a včas a správně se rozhodnout.
V jednom z domečků se potkává Ruda s nějakým chlapíkem, který zná jednoho jejich společného známého z Brna. Příjemné setkání a povídání o tom, co se dělá tady v horách v zimní čas a vůbec tak trošku o životě zpříjemňuje náš návrat do údolí k autu.
Protože se už smráká a my odcházíme do půjčovny horolezeckého vybavení, resp. také agentury se kterou jsem komunikoval a vše vyřizoval ohledně pobytu na zdejších horách a zapůjčení auta. Teď bychom si měli vybrat na příštích pár dní mačky, cepíny, lano a sedáky atd. Jestli si však někdo z nás myslel, že baba-jaga je pouze výplod pohádek, tak se šeredně mýlí. Zažíváme jednání se šéfovou, ze které jsme během chvilky úplně hotoví. Stále a pořád do kola nám opakuje stejné věci, počítá, kolik jí máme dát, ale hlavně – ta energie a způsob mluvy se nedá vydržet. Ve finále na sebe Ruda s babiznou skoro řvou, protože je neskutečné do kola se opakující štěkání o tom, co jsme si psali, o tom co teď chceme a nechceme a kolik jí máme dát peněz. Nepomáhá ani to, když se jí snažíme vzít za ruce, uklidnit a pěkně jí říkám, že vše je v pořádku ať se uklidní, že vše zaplatíme. Vyškubne se jako kdybych byl prašivej a svým pidlovokým kukučem přejede po zemi, protože do očí se zásadně nedívá a pokračuje v kdákání dál. Těžko uvěřitelná story z půjčovny sport. vybavení pokračuje snad hodinu a paradoxně není tam ani světlo, takže si v kumbále skoro za tmy u okna zkoušíme mačky. Ty si prý máme určitě vzít, neboť nahoře je ještě sníh zledovatělý. Na úplný závěr se ještě dohadujeme ohledně zálohy, kterou baba požaduje za mačky a také ponechání pasů jako zástavy. Tohle by opravdu chtělo natočit a pouštět na kurzech jednání se zákazníky!
Ještě že dobrá večeře u babušky nedaleko nám spravuje náladu. Zde se potkáváme s Čechy, kteří jdou přímo z hory. Prý se dostali k nějakému křížku a tam to otočili, protože dál byl jen sníh a holka toho měla plné zuby. Pár stakánků domácí Cha-chy nám viditelně spravuje náladu, což jsme po anabázi s babiznou potřebovali jako sůl.
- den – 9.5.2013
Ráno nám poměrně dost dlouho trvá, než si připravíme všechny věci na cestu, uděláme nezbytný nákup potravin a dokodrcáme se po krkolomných cestách až ke klášteru tyčícímu se nad Stepandsmindou. Je už po 11hod, když Ruda rozděluje proviant a my si do batohů balíme sami vše nezbytné, co každý z nás uzná za vhodné a k potřebě. Společně s dalšími věcmi /vařič, ešus, zimní bunda, spacák, karimatka, mikina atd./ vyplňuje jídlo vlastně celý prostor krosny. O váze se mi ani nechce přemýšlet, neboť hodím-li si vše na záda, mám pocit, že vleču nahoru železu do šrotu. Odhadem je všeho tak 18kg a je to fakt cítit.
První půlhodinku se teprve rozehřívám a se zvedajícími se kopci už musím občas použít i ruce na podpírání a občas si i oddychnout. Pot se řine po mé tváři a z čela mi ztéká a štípe spolu s opalovacím krémem. Sice jsem chytil jakž takž svoje tempo, ale před námi je stále velmi, velmi dlouhá cesta k vrcholu. Za zhruba 2hodinky neustálého stoupání přicházím ke křížku, oddělující opticky turistickou část od sněhem zavátých hor a náročnějšího stoupání po skalách. Jsou vidět jen díry v zemi do výše kolen a sem tam i hlouběji, kde může člověk zahučet až po kyčle do sněhu. A to je pak sakra jiná káva v postupu vpřed a ve výdeji energie s tíhou na zádech. U křížku jsou také dva kluci, jeden Litevec a Rus, kteří hodlají rozdělat stan na hodinku vzdálené planině pod skalou, tam přečkat noc a zítra vyrazit do Meteo stanice na otočku. K vrcholu prý v těchto podmínkách nepůjdou. Po chvíli přichází Karel a za ním hned průvodce Vacho, který vyrážel o dost později za námi. Samozřejmě že náš horský lev Ruda by tady byl už dávno, kdyby vždy nečekal na Jitku, která určitě potřebuje jeho blízkost nejen morální ale i fyzickou. Zatím si připravujeme s Karlem návleky proti sněhu a začíná pofukovat tak se oblékám mikinu. Za našeho hlasitého povzbuzování se za nějakou půlhodinku škrábe za námi Jitka. Už z dáli je však jasné, že není něco v pořádku a také že toho má opravdu plné zuby. Výstup musí být pro ni nesmírně náročný, když ještě vezmu tíhu jejího batohu. Jitka mrští batohem na zem a sténá bolestí, protože prý zahučela po kolena do sněhu a při pádu se jí trošku otočilo, čímž si způsobila poměrně citelnou bolest.
Přichází v naší výpravě tedy chvíle, kdy se musíme rozhodnout a dohodnout co dál? Samozřejmě, že nejdůležitější je vyjádření Jitky, zda-li může pokračovat dál v náročné túře a jak se cítí? Po chvíli je ale jasné, že dalších zhruba 5hod by nezvládla a chce se tedy sama vrátit zpět do údolí a počkat tam na nás. Chudák se nám omlouvá a s lítostí a smutkem v očích říká, jak nám to zkazila. Netrvá ani minutku abychom společně nepřijali rozhodnutí změnit náš plán od výstupu k návratu zpět. Tohle je přece samozřejmé a určitě bychom ji nenechali ani jít dál, ani jít samotnou dolů. Ruda a Karel berou část našich zásob a s úžasným nápadem se vydávají za Litevcem a Rusem v dáli, aby jim dali dáreček na večer, kdy se jim bude náš proviant hodit. Já vytahuju svoji ortézu na koleno, kterou jsem si pro jistotu vzal a ejhle, ona se zrovna hodí, neboť Jitku bolí právě tak jako moje operované, levé koleno.
Vacho tedy uhání zpět k autu a já doprovázím Jitku trošku jinou a schůdnější cestou. Ještě beru od kluků dva cepíny o které se každý z nás opírá a pomáhají nám při sestupu kolena šetřit. Kluci si schovali svoje batohy u křížku, nasazují návleky a s dobrotami za chvíli už ukrajují část ze sněhové plotny, která je tak kilometr podél hory. Později, už dole, vypráví jakou nesmírnou radost a údiv měli kluci stavící si svůj noční bivak na palouku pod Mt.Kazbeghem. Moc na jídlo toho totiž neměli. Bodejť by měli místo, když prý vytáhli 5l vína v plastovém barelu! Tak to je fakt fór, vzít si na takovou túru tolik vína a skoro žádné jídlo. Pro tentokrát je ale obdarovali borci z Česka, takže určitě budou vzpomínatJ Už u auta rozebíráme ještě naši dnešní výpravu, která sice nedosáhla ani vrcholu ani Meteo stanice, ale zase se ukázalo, že je partou fajn lidí, kteří když o něco jde, tak se ukáží v dobrém světle. A to je vlastně nejdůležitější. K čemu jsou dosažené vrcholy, bez pohledů nalevo, napravo.
Ještě si fotíme parádní klášter na super vyhlídce nad Stepandsminda a nakonec se nám v celé nádheře otevírá nebe a pohled na majestátný vrchol Mt.Kazbegh. Hora která opravdu budí respekt a jejíž zdolání si necháváme někdy na příště.
Výtečnou zprávou je také skutečnosti, že Vacho má na nás čas a tudíž se tímto odpojujeme od našeho plánu, od babizny z půjčovny a cestovky a dojednáváme už jen s naším báječným chlapíkem Vachem další cestu. Sice tomu nejsem moc nakloněn, protože to je zase celý půl den přejezd, ale nakonec souhlasím s návrhem Rudy dostat se až do posvátných a krásných hor Svanety na severo-západě Gruzie na hranici s Ruskem. Odtud pochází i Vacho a jeho rodina, takže ten je přímo blažený a je na něm vidět, že se těší domů, kam se dostane vždy párkrát do roka. Také je tam prý nádherně a určitě se nám bude ve Svanety líbit. Vše tedy balíme a uháníme co to dá, abychom přijeli alespoň relativně brzo večer.
Přijíždíme skrze soutěsky a cesty kolem jezer a lesů někdy po 21hod. Krajina je zde opravdu zcela jiná a už po cestě jsou vidět nádherné smíšené lesy vonící a sálající úplně jinou energií než byla suchá Gruzie v několika posledních dne, nebo hory pod Kazbeghem. Vydáváme se nejdříve za úžasnou památkou, která je zapsána i v UNESCO – ochranné kamenné věže. Každá z rodin žijících v tomto více než 20km dlouhém údolí začala před několika stovkami let stavět 6m silné a 30m vysoké kamenné věže, které byly takovým malým hradem pro případ ohrožení ze strany nepřátel. Rodina se po žebříku dostala do cca 5m vysokého I. patra, zavřela za sebou dveře a vytáhla žebřík. V dalších patrech byly zásoby, místo pro spaní a na úplném vrcholu ochoz, který byl zastřešen a s otvory na střelbu a obranu. Prý trvalo půl rok i více, postavit takovouto věž a pracovala na tom vždy celá rodina. Neskutečná záležitost a zároveň nádhera, protože tady v horách to vypadá krásně a mezi tou zelení lesů a luk, jako takové kamenné houby rozeseté do šířky a dálky krásného NP Svanety.
Vacho nás nechává u sebe ve starém domě, který je vlastně takovou polo zříceninou. Rozděláváme si tedy karimatky a spacáky a uleháme na zemi, těšíc se dalšího dne v krásné přírodě.
