Monumentálnost staveb zapůsobí přímo na místě na každého návštěvníka ohromujícím dojmem. S odstupem místa a času se ale dostavují úplně jiné pocity. Je to vůbec pravda? Skutečně to místo existuje? Opravdu jsem tam byl a všechno jsem to viděl? Angkor, centrum khmerské říše, v preindustriální éře největší město či spíše urbanistický komplex, resp. souměstí na světě, přetrvává v ruinách svých kamenných chrámů, když všechny dřevěné stavby vzal čas, a v magických pocitech, jež dokáže vzbuzovat v návštěvnících ještě po staletích.
Koncept bohů-králů vznikl v severní Indii, odkud se šířil směrem na východ společně s šivaismem a višnuismem coby dvěma tehdy nejsilnějšími proudy náboženství, jež na Západě zvykneme označovat tradičně, leč ne zcela přesně jediným souhrnným termínem hinduismus. Vzhledem k téměř naprosté absenci písemných dokumentů z dějin angkorské říše nemají ani odborníci dodnes jasno v tom, zda zdejší kult dévarádžů („bohů-králů“ či „králů bohů“) opravdu převzali khmerští vládci přes Indonésii z Indie, či zda spíše šlo o sanskrtský překlad khmerského označení původního místního „boha, který je králem“, kamraten džagat ta rádža. Původ termínu ale není až tak podstatný. Důležité je, že kult božských králů zaujal ústřední postavení v nábožensko-společenském životě starých Khmerů. Umožnil sjednocení absolutní světské i náboženské moci v rukou panovníků, kteří si chtěli své božství a s ním spojené uctívání zajistit i po smrti, a tak stavěli chrámy se svými sochami.
Zpočátku se chrámy stavěly ze dřeva a bambusu, ale již od 8. stol. se na jejich stavbu začaly používat cihly a postupně také kámen – zejména pískovec z lomů u Phnom Kulenu (asi 40 km severovýchodně od centrální části Angkoru), v menší míře se uplatňoval rovněž laterit. Použití pískovce skončilo za vlády Džajavarmana VII. (přelom 12. a 13. stol.), jednoho z největších angkorských stavebníků, když se lomy vyčerpaly. Z hlediska umělecké periodizace se hovoří už o tzv. post-angkorském období, z hlediska historicko-politického začínal již za vlády tohoto krále nenápadně úpadek Angkoru, který byl definitivně opuštěn v 1. pol. 15. stol. Ostatní stavby Angkoru byly převážně dřevěné, a tak není divu, že když se města zmocnila džungle, zmizely rychle z povrchu zemského. Některé chrámy sice rovněž zarostly vegetací, dobře je to dnes vidět třeba v chrámu Ta Prohm, ale pořád panovalo přinejmenším jisté povědomí o jejich existenci, než byly v 19. stol. znovu „objeveny“ pro západní svět. Moderní věda ale naznačuje, že ani s úplným zmizením města to nebude tak úplně pravda. Už několik let pokračují výzkumy založené na laserovém skenování zemského povrchu, které stále přesvědčivěji dokládají, že pod džunglí v okolí chrámů se ukrývají rovněž pozůstatky města – a nejen v centrální části kolem nejznámějších chrámů, ale i v okrajových oblastech, považovaných dříve za zemědělské a málo osídlené části Angkoru.
Vláda každého krále byla lemována dvěma nejvýznamnějšími událostmi. Tou první bylo jakési „vysvěcení“ či „pomazání“ krále, jímž se stal nejvyšším ochráncem svého lidu a také svatou osobností, druhou pak královská kremace, po níž zesnulý král vstoupil navěky do panteonu zdejších božstev. Při „vysvěcení“ dostával král také panovnické jméno, jehož charakteristickým znakem převzatým z indické tradice byla přípona -varman, znamenající „chráněný“ či „štít“. Nejčastěji používané jméno khmerských králů Džajavarman, které se v historii objevilo osmkrát (devětkrát, započítáme-li i Džajavarmádiparaméšvaru, posledního krále angkorského období z 1. pol. 14. stol.), tak znamená „chráněný vítězstvím“, případně ho můžeme přeložit jako „ten, jehož štítem je vítězství“. Další, posmrtné jméno dostával panovník po svém skonu. Zajímavé je, že tato jména se objevují pouze v khmerských nápisech, zatímco texty v sanskrtu používají i po smrti krále jeho jméno panovnické. Stejná koncovka všech panovnických jmen i opakovaný výskyt některých z nich by mohly svádět k domněnce, že šlo o jednu rodovou linii, ale opak je pravdou. Z 26 králů angorského období, od Džajavarmana II. po Džajavarmádiparaméšvaru, byl nový panovník synem či bratrem předchozího pouze v osmi případech, a to ještě minimálně jednou došlo k otcovu násilnému sesazení. Ve většině případů pocházel nový král z jiné rodinné větve než jeho předchůdce a trůnu se zmocnil s různou mírou násilí.
Základním rysem khmerské chrámové architektury je to, že jde o architekturu kosmologickou. Každý chrám je ztělesněním vesmíru, uprostřed se světovou horou Méru, obklopenou koncentricky v přesném řádu uspořádanými kontinenty a oceány. Symbolickým vrcholkem hory, místem, kde přebývají bohové, je prasat – chrámová věž. Někdy má chrám jediný prasat, jindy jsou tři, čtyři nebo dokonce pět, jak to známe u slavného Angkor Vatu – čtyři prasaty stojí v rozích čtverce a pátý v jeho středu. V každém prasatu je překvapivě malá ústřední svatyně se sochou boha. Třeba v Angkor Vatu, jehož areál tvoří čtverec o straně 1,5 km, má svatyně ve středovém prasatu rozměry pouhých 4,6 × 4,7 m. Do chrámů směli vstupovat pouze kněží a chrámoví služebníci, o velkých svátcích rovněž královská rodina, avšak ani její členové neměli přístup do centrální svatyně.
Po většinu jejího trvání dominoval v angkorské říši hinduismus, od počátku však doprovázený i buddhismem, k němuž se na přelomu 12. a 13. stol. hlásil snad vůbec nejvýznamnější z khmerských králů, Džajavarman VII., a který nakonec, po přechodném návratu šivaismu, v zemi převládl – to už ale v době rozpadu původní říše. Tomuto vývoji odpovídá i výzdoba chrámů. Na mnoha místech se setkáváme s dlouhými pásovými reliéfy, zachycujícími různé výjevy ze slavných višnuistických hrdinských eposů Rámájana a Mahábhárata. Proslavily například Baphuon, státní chrám krále Udajáditjavarmana II., postavený kolem roku 1060. Ačkoli sám král byl věřící šivaista a chrám byl zasvěcen Šivovi, reliéfy zachycují četné motivy i z višnuistických eposů. A navzdory tomu, že chrám byl dost poškozen na konci 15. stol., kdy byl přestavován na buddhistickou svatyni, dochovaly se dodnes. Jednou velkou galerií je v tomto směru také Angkor Vat, kde reliéfy pokrývají dohromady plochu skoro 2000 m2. Téměř desetinu z toho tvoří vyobrazení strašlivé závěrečné bitvy z Mahábháraty, v níž se střetávají armády Kuruovců a Pánduovců. V Angkor Vatu nemůže chybět ani vyobrazení jednoho z nejpopulárnějších námětů – stloukání (kvedlání) Mléčného moře bohy a démony, jehož výsledkem je nápoj nesmrtelnosti.
Reliéfy v angkorských chrámech ale nemají jen mytologické náměty. Najdeme zde i zobrazení historických událostí, zejména vítězných bitev angkorských králů, stejně jako výjevy z každodenního života. Tato díla jsou velmi cenná nejen z uměleckého hlediska, ale také jako svědectví o životě v Angkoru, o němž jinak nemáme příliš zpráv. V souvislosti s tímto typem reliéfů je třeba zmínit především státní chrám Džajavarmana VII. Bayon, který panovník nechal postavit ve svém hlavním městě Angkor Thom. Toto město se rozkládalo ve stejných místech jako více než 100 let před ním hlavní město Udajáditjavarmana II., jehož chrám Baphuon zůstal stát i ve městě Džajavarmanově. Bayon je pozoruhodný nejen reliéfy se scénami pochodujících vojsk, lodních i pozemních bitev mezi Khmery a Čamy, výjevy z trhů, vyobrazeními každodenních činností jako rybolovu, obdělávání půdy nebo třeba zábavy. Mimořádný je i svou architekturou. Víme už, že Džajavarman VII. vyznával buddhismus, byl přímo horlivým stoupencem jeho mahájánové formy. Bayon, lépe řečeno jeho hlavní svatyně, je do jisté míry hybridem mezi typickou buddhistickou stúpou a khmerským prasatem. O unikátním chrámovém komplexu se někdy mluví také jako o „chrámu tváří“. Jeho 49 věží zdobí dohromady skoro 200 obřích tváří Lókéšvary, „Pána světa“ neboli bódhisattvy Avalókitéšvary, s nímž se Džajavarman VII. ztotožňoval. Je možné, že tyto tváře, které ostatně najdeme i na vstupních branách do Angkor Thomu, nesou rysy panovníka.
Obrovitost areálu Angkoru staví většinu návštěvníků před dilema, které objekty zařadit do svého itineráře a které vynechat. Jedinečnost Angkoru je tak zásadní, že by se zde turista měl snažit strávit co možná nejdelší dobu. Pobýt zde jediný den rovná se hříchu. Dva až tři dny jeví se být minimem, milovníci historie, archeologie a umění si zde bez problémů sestaví program na čtyři, ba i pět dnů. Hlavním výchozím místem k návštěvám Angkoru je město Siem Reap nedaleko od severozápadního konce jezera Tonle Sap. Nabízí se v něm návštěva Angkorského národního muzea, která je obzvláště vhodná pro ty, kteří přijíždějí do Angkoru poprvé. Nejbližším chrámem od města je Angkor Vat vzdálený z centra asi 5 km. Díky tomu lze jeho návštěvu zvládnout společně s Angkor Thomem ležícím za ním i pěšky. V případě dalších míst je ale třeba zvážit způsob dopravy. K nejoblíbenějším patří vypůjčení kola nebo auta, alternativou může být využití služeb místního řidiče a pronájem populárního vozítka tuk tuk.
Výběr navštívených památek je pochopitelně velmi individuální. Dosud jmenovitě zmíněná místa patří k tomu základnímu, co by nemělo chybět v žádném itineráři. Z ostatních chrámů si na závěr zaslouží krátké představení ještě jeden z nejvzdálenějších (asi 30 km od Siem Reapu), Banteay Srei, doslova „Pevnost žen“. Začali mu tak říkat místní obyvatelé podle množství ženských postav chrámových strážkyň dévát vytesaných v nikách. Podle jiné verze vzniklo označení z představy, že chrám musely stavět ženy, neboť tak jemné reliéfy by muži nedokázali vytvořit. Maličký chrám zasvěcený Šivovi se vymyká nejen svou velikostí a množstvím úžasně propracovaných reliéfů zejména ve frontonech a na překladech, ale také svým vznikem. V roce 967, na sklonku vlády krále Rádžéndravarmana II., ho nedal postavit panovník, nýbrž bráhman Jádžnavaraha, králův purohita, obětník a „osobní kněz“, a učitel jeho syna a nástupce Džajavarmana V. Sám Jádžnavaraha byl také královského rodu, neboť byl vnukem krále Haršavarmana I. Každý, kdo tento chrám uvidí na vlastní oči, rychle pochopí, proč se označuje za drahokam Angkoru a snad vůbec nejkrásnější stavbu celého areálu. Skončit právě na tomhle místě není vůbec špatné.
Jaroslav Hofmann
článek z připravovaného srpnového vydání časopisu Země světa
