- den – 10.5.2013
Ráno se vydáváme vstříc neuvěřitelně krásným horám, jejichž vrcholky jsou stále ještě poprášené bílým sněhem. Dále pak voňavým lesům se všemi paletami zelené barvy a stromové hnědi. Jako již tradičně se nás Vacho svým tréňákem snaží vyvézt opravdu vzhůru, až co to dá. Opět se mu divíme, proč tak huntuje svoje auto, když bychom mohli jít po svých. Ale ten adrenalinek zase není tak špatný když se posunujeme po úzké cestě a pod sebou máme celé údolí. Občas raději vysedneme a ukazujeme cestu. Spíš nás k tomu ale nutí obava s možných kotrmelců v útrobách vozu. Samozřejmě Vachova zručnost a zkušenost nedovolí této myšlence byť jen malinkou možnost realizace. Parkujeme na překrásné louce, poměrně už vysoko a jdeme prý na pěknou vyhlídku vzhůru. Po půlhodince přicházíme na krásnou, menší louku uprostřed okolních hor a zeleně. V dálce je vesnice a několik kilometrů viditelnosti celým údolím překrásného kraje Svanety. Napřed nás Ruda zahrnuje překrásnými a napínavými historkami z jeho „boje o život“, neboť před lety se na protějších vrcholcích společně s kamarádem dostal velmi blízko na pokraj smrti ve stěně a v náhlé změně počasí. Jeho vzpomínky a výklad o okolní krajině je takovým dárkem nám všem a cítíme se teď jako součástí dobrodružné knížky čtené dětem na dobrou noc jejich obdivovaným „tatínkem“ J
Posloucháme a já jedním okem pozoruji našeho milého průvodce, který stále nosí kameny na rozbořenou zídku a skládá je zpět na místo. Připadá mi to velmi podivné a tak se ho nakonec ptám proč to dělá? „Eto maja zemlja“, odpovídá klidným hlasem. „Cože??? Eto tvaja zemlja, kak eto vozmožno, eto ty negovoril nam ??“ Vlastně úplně náhodou jsme se tedy dozvěděli, že právě za tímto účelem „návratu ke kořenům“ nás Vacho sem vzal.
Co nás úplně dostává je nakonec i Vachovo vyprávění, neboť tyto louky a stavení patřily jeho dědovi, který zde žil celý život a pásl dobytek. On by se do těchto míst chtěl moc jednou vrátit a navázat na tuto tradici a život svého předka. Kdo ví, snad se mu to jednou podaří. Ve tváři je vidět, jak moc by byl šťastný. Při sestupu dolů se Ruda s ostatními chtějí ještě zajet podívat na ledovec a na lanovku vedoucí k protějšímu vrcholu, ale mě se tady tak líbí a chci opět zůstat chvíli sám, takže se rozhoduji pro pěší návrat. Nechám se pak naložit po cestě, až se budou vracet údolím do vesnice. Navečer, kdy se vracíme zpět, se nám podaří s naším přítelem a místním rodákem Vachem přemluvit lidičky v jednom penzionu, kteří nám připravují výbornou polévku a něco dalšího na zub. Pár místních pivínek nám také rozproudí energii a náladu, takže nápad Rudy „ještě za tmy vyrazit za bivakem do hor“, bereme už vlastně jako samozřejmost. Zítra nás totiž čeká předposlední den, který chceme využít k poslednímu treku k nedalekým vodopádům. Odpoledne už totiž musíme vyrazit směr Tbilisi, neboť brzy ráno už odlétáme zpět. Cesta v noci a přes velmi kamenitou a dírami posetou cestu je „jako již tradičně“ nekonečná. Po nějakých dvou hodinách průjezdu lesní džunglí stavíme na mini-místečku, kde můžeme zaparkovat auto a je zde místo tak akorát na naše dva stany. Okamžitě stavíme při svitu čelovek a uleháme, neboť Rudova hláška o ranním startu v 5hod zní zcela vážně.
- den – 11.5.2013
Sice se ráno budím hlukem a slyším hlasy o tom, že kdo chce vyrazit, ať si pohne, ale nakonec mě to nechává chladným. Však mi nic neuteče. Ještě tak hodinku ležím a vydávám se po označené cestě zhruba hodinku za Rudou, Jitkou a Karlem. Cesta lesem je úžasná, vonící, plná energie a divoké krásy hor a stromů. Dokonce nacházím po přejití řeky i malý horský srub. Na skalách pak potkám Karla, který už prý dál nejde a pořizuje pár posledních záběrů. Tak jdu ještě pár set metrů a Ruda s Jitkou na mě volají z nedalekého kamene, ze kterého je parádní vyhlídka na okolní vodopád. Společně zapějeme pár písní, jíme pár drobností z našich posledních zásob a po hodince vyrážíme na cestu zpět. Všichni dohromady pak ochutnáváme slavnou kyselku Borjomi, která tryská ze železitého pramenu přímo z nitra země. Na to, jak tohle místo vypadá nevábně, je chuť této minerálky báječně lahodná. „Sbohem krásná krajino hor a lesů Svanety, díky Vacho za skvělé zážitky a díky Rudo za tento nápad na závěr naší cesty“. Do Tbilisi jedeme skoro celý půlden a protože se nám nechce hledat něco daleko, úspěšně a za solidní peníz nacházíme prostřednictvím známostí Vacha penzionek přímo ve Starém městě, uprostřed dění. Chceme totiž ještě na závěr do Baně, tedy do známých horkých lázní, které jsou velmi vyhlášené. Tohoto rozhodnutí tedy vůbec nelitujeme, neboť jednak se parádně prohříváme a myjeme. A také vidíme v akci místního maséra, který „fackuje“ Rudovo tělo, což měla být speciélní masáž. No, vypadá to poněkud zvláštně, ale Ruda si to pochvaluje a nechává chlapíka dělat na svém těle vše! Protože jsme vlastně poslední hosté, ještě si to záměrně prodlužujeme a vůbec se nám z lázní nechce! Skvělá tečka za naší výpravou !!! Jako již tradičně Ruda s Jitkou vyrážejí do víru velkoměsta a my s Karlem toho máme už dost a tak zůstáváme na pokoji v penzionu. Naši přátelé letí do Prahy již brzo ráno a tak vstávají už kolem 2hod ráno. Loučíme se tedy za ranní tmy a srdečně se loučíme. My s Karlem máme spoustu času, který využíváme na báječnou snídani ve Starém městě a poslední chléb Lavaš a kávičkuJ
Epilog:
Myslel jsem si, že na svých solo cestách, nebo společně s přítelem Karlem toho zažíváme naplno a mnoho v rychlém sledu. Ovšem nutno podotknout, že tempo a někdy až vyčerpávající náplň Rudových nápadů je ještě o nějaký ten level výš. Jeho nesmírná touha a výzvy neustálých přesunů a hledání zážitků je nekonečná. Je dobré se na těchto vlnách někdy nést, je vždy dobré na nich ze všech sil pádlovat a je také dobré zkusit si to někdy proti nim. Co je však bez diskuzí jasné – kamarád Ruda Švaříček je osobnost neobyčejná, plná inspirací a tužeb, které nejsou jen naplňovány, ale většinou daleko přeplněny. Jak by řekl klasik: „A vvvvoo tom to jee!“
Díky všem členům výpravy za báječnou společnost a někdy zase ahoj na cestách.
