Paragliding v Maroku 2016 (díl 5)

Následující den ráno jsme odjeli na útesy u Atlantiku v národním parku Souss-Massa, asi 25 km jihozápadně od města Agadir.  Tento park se rozprostírá  35 km po pobřeží mezi řekami Souss na severu a Oues Massa na jihu a zabírá plochu 338 km čtverečních. Je hnízdištěm mnoha druhů ptáků, mezi nimi i vzácného a ohroženého ibisa nahého. Hnízdí zde ve třech ze čtyř marockých kolonií, což je 95 procent jeho světové  populace, čítající pouze asi 500 kusů tohoto opeřence.
My jsme sice, na rozdíl od běžných návštěvníků, mohli pozorovat tento park z ptačí perspektivy, ale zase jsme si užili pouze malý úsek jeho pobřežní oblasti. Žádné vzácné ptáky jsme nerušili ani neviděli, létali jsme samozřejmě v místě kde je to povolené.
Většina cesty tam i zpět vedla po místních okreskách, ale posledních několik kilometrů jsme museli zvládnout po písčité cestě na pobřeží nad útesy. Písek na cestě byl tvrdý a plný malých úlomků mušlí, ale jelo se po něm poměrně dobře. Některé pasáže, dlouhé naštěstí vždy jen několik desítek metrů, vedly po sypkém písku a nedaly se objet. Berry proto musel vždy značně přidat na rychlosti, abychom někde nezapadli. Auto docela poskakovalo, písek odletoval na všechny strany, ale probíjelo se statečně dál, až dosáhlo pevnějšího podkladu. Asi po čtvrt hodině jízdy jsme dorazili na místo kde byl na tyči zapíchlé v zemi připevněn větrný rukáv.
Kousek od rukávu byla zaparkovaná terénní Toyota a na lehátku vedle ní se povaloval statný plešatý Němec v důchodovém věku, čekající stejně jako my, na příznivý vítr. Berry nám říkal, že žije někde poblíž a létá tady skoro pořád.
Vítr od moře moc nefoukal a proto jsme se šli podívat na útesy. Berry pozoroval moře a tvrdil, že za chvilku foukat začne. Také nám vysvětloval, že když se v dálce na moři objevují bílé špičky vln, znamená to, že je tam už velmi silný vítr, který brzy dorazí k pobřeží a tudíž by létání bylo nebezpečné. My jsme ale zatím čekali až vítr zesílí, abychom mohli jít do vzduchu. Chystali jsme si v klidu výbavu a čekali na ten správný okamžik.
Za nějakých dvacet minut začalo foukat víc a Berry nás pobízel ke startu. Chvíli jsme ještě trénovali zvedání křídel nad hlavu, ale postupně jsme všichni odstartovali. Start probíhal tak, že s křídlem nad hlavou jsme, po mírně se svažujícím terénu, došli až téměř k hraně útesu, a tam nás proud vzduchu, zvedajícího se o útesy, zvedl asi do patnáctimetrové výšky. Po pravotočivé zatáčce jsme letěli asi 200 metrů podél pobřeží a levotočivou zatáčkou nad oceán se otočili do protisměru a vydali se asi půl kilometru po pobřeží směrem na jih. Tam následovala pravotočivá zatáčka opět kousek nad moře a návrat směrem na sever. Důležité je nenadletět nad vodu moc daleko, kde už se vítr nezvedá o útesy a tudíž to nenosí.
Případné přistání do moře je velmi nebezpečné, protože by se pilot mohl zamotat do padáku a utopit. I kdyby to ale dobře dopadlo, je velmi nepříjemné mít veškerou výbavu namočenou ve slané vodě. Znamená to všechno vyprat ve sladké vodě a pak to vysušit. V případě záložního padáku to znamená ho kompletně rozbalit a po propláchnutí a vysušení, zase poskládat tak, aby byl v případě nutnosti funkční. Skládat se musí velmi pečlivě a přesně podle toho, jaké konstrukce padák je. Už jsem se toho několikrát zúčastnil při pravidelném přebalování, a nedovedu si dost dobře představit, jak by se to dělalo v přírodě. Sušit sedačku s pěnovým chráničem páteře také není zrovna otázkou chvilky, takže přistání do jakékoli vody další létání značně zkomplikuje.
Zafouknutí příliš daleko nad pevninu, kde už to též nenosí, znamená přistání. Berry říkal „Létejte tak, abyste viděli dolů pod útesy.“
Snažili jsme se dodržovat vše, co nám Berry radil. Byl s námi spojen vysílačkou a nakonec si vybalil také své křídlo a přidal se k nám. To je velmi neobvyklé. Vždycky říká, že raději nelétá, protože kdyby se mu náhodou něco stalo, skončil by celý zájezd. Občas nám Berry vynadal, že se špatně řadíme při otáčení nebo se někdo cpe při letu v protisměru příliš na útesy a tím nutí ostatní létat daleko nad pevninu. Daleko v tomto případě znamená třeba 30m od hrany útesu. Pravidla jsou stejná jako při svahování, tedy přednost má ten, co má útes po pravé ruce. Rozdíl byl jen, že jsme všichni létali v přibližně stejné výšce.
Celkem nás teď i s Němcem bylo ve vzduchu deset, po chvíli nakonec jedenáct, když se k nám přidal ještě jeden pilot. Z něho se nakonec vyklubal Berryho kamarád žijící zde na pobřeží v chýši vytesané do pískovce útesů.
Pod námi se rozprostírala pláž, která skýtala určitou možnost k přistání. To mě uklidňovalo, ale využít jsem toho v žádném případě nechtěl. Pro jistotu jsem si dal mobil, v kterém mám aplikaci pro záznam letu, do vodotěsného obalu. Ostatní přístroje, GPS a variometr jsem nechal raději v autě. Mým cílem bylo létat co nejdéle, a užívat si této nádherné svahovačky. Občas jsme zaletěli až nad domečky místních rybářů, kteří tady bydlí ve svých domcích přilepených ke skalám.
Po dvou hodinách létání začal nebezpečně zesilovat vítr. Rychlost letu mého křídla je 37 km/h, a byla tak akorát, abych se, otočen proti moři, udržel na hraně útesu a nebyl zafouknut nad pevninu, kde to nenosilo. Berry přistál, ukryl padák do závětří auta a postupně nám pomáhal dostat se bezpečně na zem. Po přistání bylo velmi důležité správně a rychle strhnout padák na zem a vylít z něho vzduch, aby nás za sebou nevláčel po zemi. Tady by to bylo zvlášť nepříjemné, písek byl dost tvrdý a plný úlomků mušlí, o odřeniny by jistě nebyla nouze. Na přistání jsem šel jako poslední, Berry mě navigoval vysílačkou tak, abych se trefil co nejblíže k němu. Jakmile jsem se dotknul země, rychle ke mně přiskočil a strhnul šňůry padáku.
Jelikož se za silného větru balí padák dost špatně, pomáhali jsme si navzájem a postupně všechny zabalili . Normálně se balí tak, že se šňůry nahází na rozprostřený padák, oba konce látky se přiloží ke středu a takto se na několikrát obě strany skládají, až vznikne dlouhý obdélník, který se potom v příčném směru ještě 3x přeloží, až je z něj úhledný balík, který se vloží do ochranného vaku. Za silného větru jsme ale balili pěkně od konce sklad za skladem o šířce asi 50 cm. Dva naproti sobě látku skládali a ostatní padák napínali, aby s ním vítr nelomcoval. Nejdříve se složila jedna strana, která byla položena proti větru a potom ta po větru.
Berryho kámoš, ten, který s námi létal, asi třicetiletý sympatický Berber, nás pozval do svého příbytku na pobřeží na čaj. To se samozřejmě nedalo odmítnout a navíc bylo zajímavé prohlédnout si jeho království vytesané ve skále vlastníma rukama. Obydlí se skládalo z několika malých místností, my vstoupili z venku do jakéhosi obýváku spojeného s kuchyní zastřešeného plachtou. Další malé místnosti byly již hlouběji ve skále a tudíž i strop byl kamenný. Vybavení bylo skromné, ale účelné. Nalevo od vchodu bylo několik sedaček, vedle nich stála postel a uprostřed místnosti byl stůl se čtyřmi židlemi. Vpravo od vstupních dveří  měl uzpůsoben jakýsi kuchyňský kout, kde nám připravoval čaj. Nad vchodem do další místnosti visel obrázek marockého krále, jehož všichni milují a jeho fotka nebo portrét nechybí snad v žádném domě.
Nejvíc mě ale zaujala studna, kterou si tento mladý muž vyhloubil vlastníma rukama. Měla průměr asi 80 centimetrů a kopal ji několik měsíců. Hrubě tesané stěny spadaly do hloubky dvanácti metrů. Ač vzdálena pouhých několik desítek metrů od oceánu, její voda nebyla ani trochu slaná. Měl jsem možnost jí ochutnat z vědra, kterým se voda tahala nahoru. Nakonec i čaj, jímž nás pán domu pohostil, byl uvařen z této vody.
Tak jsme tam popíjeli, Berry naše dotazy překládal do francouzštiny a čas příjemně plynul. Po půl hodině přišli ještě dva místní rybáři a nedali jinak, než, že se zajdeme podívat i k nim. I tam to vypadalo dost podobně a také se nám pochlubili svojí studnou.
Asi po hodině jsme se rozloučili a naše auto se začalo prokousávat písčitou cestou k asfaltce mířící k městu Tiznit, kde jsme chtěli povečeřet.
Na tržišti jsme si ještě nakoupili nějaké ovoce, oříšky a různé jiné pochutiny. Potom jsme vystoupali na terasu do druhého patra restaurace, která se nacházela zrovna naproti místu, kde jsme zanechali naše auto. Ochotný číšník nám srazil dohromady několik menších stolků, abychom mohli pojíst společně. Většina z nás si vybrala nějakou místní specialitu, ať už to byl tajin připravovaný na několik způsobů nebo kuskus. Chuť na pivo jsem si pochopitelně musel schovat až k nám do hotelu, kde jsem měl vlastní zásoby. V nabídce mě ale zaujal avokádový džus. Podávali ho pěkně vychlazený a byl tak hustý, že v něm stálo brčko. Nevím, z čeho všeho byl vyroben, ale byl rozhodně velmi lahodný, hned jsem si objednal ještě jeden.
Po západu slunce začal muezzin svolávat k večerní modlitbě. Očekával bych, že většina přítomných rozvine své koberečky a otočí se směrem k Mekce. Když jsem šel na toaletu, míjel jsem modlitební místnost a velmi mě překvapilo, že tam na koberečku klečel pouze jediný věřící. Ostatní, a že bylo v restauraci docela plno, v klidu večeřeli, popíjeli čaj nebo jen tak klábosili a sledovali právě probíhající fotbalový zápas. To už mohli rovnou čepovat i to pivo, když tam bylo těch pravověrných tak poskrovnu.
Do hotelu jsme přijeli dost pozdě, dali jsme si rychlou sprchu a konečně si mohli otevřít i to pivečko. Před spaním jsme ještě pokecali a zahráli si nějaké společenské hry.