Mít volno a vstávat dříve než do práce – i to je součást poznávání cizích krajů. Vzpamatováváme se z ranního procitnutí a opouštíme Mirador Arcade, který je naším dočasným útočištěm. Dnes nás čeká cesta kolem ostrova Hong Kong. Protože chceme vědět, jak vypadá metro, vlezeme do stanice Tsimshatsui a kupujeme si lístek do Causeway Bay. Mírné překvapení, lístek stál 11 hongkongských dolarů, což je celkem dost, zejmena ve srovnání s cenou za loď přes průliv s renomovanou společností Star (2.20 HK$). Prvním naším cílem byl Victoria park.
Celou naší cestu po Číně jsme si říkali, že si ráno musíme zajít někam do parku a pozorovat Číňany v akci – při cvičení tai-či. Občas jsme to zahlédli jen jaksi mimoděk a nikdy neměli pořádně čas. A tak jsme se před osmou ráno ocitli v Victoria parku. První dojem byl – to je jasný Central park a New York. Velká zelená plocha orámovaná mrakodrapy. Mladší obyvatelé kolem joggovali po umělé dráze, starší stáli na trávě a opravdu provozovali tai-či. Staříci se zvolna nepohybovali díky svým méně pohyblivým kloubům, ale prostě proto, že tento sport či umění to vyžaduje. Vykonávat jakékoliv pohyby zvolna, tak aby byly plynulé a vláčné není tak jednoduché, jak si možná myslíte. Zkuste si někdy takto udělat pár jednoduchých cviků a uvidíte, jak nemotorně se budete motat. Je to velice dobrá průprava pro dokonalou motoriku. Úžasné je také pozorovat cvičení s mečem. Boj se stínovým protivníkem neprobíhá v závratném tempu, přesto se domnívám, že je oku daleko více lahodnější než prudké výpady z akčních filmů. Zejména působivé je, když cvičenci na závěr do sebe zabodnou meč, nikoliv aby se rozžehnali s tímto světem, ale proto, aby teleskopický meč zmenšili do velikosti deštníku, dali si ho do tašky a odkráčeli pryč. Najednou se dává do deště. Cvičenci ještě chvíli provádí své pozvolné cviky a pak kapitulují a odcházejí.
Hong Kong je civilizace se vším všudy. V samoobsluze Wellcome se opět setkáváme s civilizací, tyčinkou Milky Way či francouzskými bagetami. Vracíme se do parku a na trávě si dáváme snídani. Je po dešti, jako by snad ani nikdy nebyl. Zasyceni se vydáváme poznat jednu z hongkongských dopravních kuriozit – dvoupatrové tramvaje. Po celé severní straně ostrova Hong Kong jezdí po jedněch kolejích několik linek tramvaje. Vyhlížíme tu, která jede až na konečnou na Shau Kei Wan. Přesouváme se do horního podlaží, odkud je krásný výhled do ulic. Sever ostrova je hustě zastaven, takže je na co koukat. Kocháme se a fotíme. A to vše za dva dolary. No odmítněte to. Na konečné se ještě noříme do místního trhu. Kupujeme si sladké skořicové pečivo a pak i neobvyklé ovoce – pitaju, což by snad měl být plod kaktusu, původně pocházející z Vietnamu. Vypadá jako veliká protáhlá fialová kedlubna, která pod slupkou ukrývá světlou hmotu se zrníčky, podobně jako kiwi. Pouze chuť není tak výrazná.
Shau Kei Wan opouštíme autobusem č. 14 do Stanley na jihovýchodní straně ostrova. Autobus je opět dvoupatrový a projíždí skrz ostrov po úzkých silnicích. V prudkých zatáčkách máme u předního okna v horním podlaží dojem, že autobus opouští silnice a začínáme padat z prudkých srázů. Vše je umocňováno zejména tím, že se tu jezdí vlevo a tak máme neustále dojem, že jedeme mimo silnici. Stanley je pro nás prvním setkáním s jakýmsi malým ospalým městečkem. Ale je to jen dojem, v pěkných vilách zde bydlí pracháči, kteří nemají daleko na pěkné pláže. Pokud by se časem ukázalo, že k svému majetku si pomohli nepoctivě, nebudou muset výrazně měnit ani bydliště. Nalézá se zde totiž maximálně střežená věznice. Prolézáme místní trh a kocháme se mořem. Pláž volá.
Další autobus č. 73 nás unáší podél pobřeží. Projíždíme Repulse Bay, nádherná zátoka s fantastickou pláží. Jeden ani nevnímá, že pobřeží je pochopitelně zastavěné velikými věžáky typu „panelák“, nicméně výsledný estetický vjem není nikterak špatný. Míjíme Deep Water Bay, protínáme poloostrov a blížíme se k dalšímu městu – Aberdeenu. Město je větší než očekáváme, ale přesto se nám podaří vystoupit na správném místě a snadno nacházíme přístavní promenádu. Hledáme místo, odkud odjíždí lodě na ostrov Lamma. Vstříc nám chodí ale jen nepěkné babice, které se nám snaží vnutit projíždku na sampanech. Za osobu by chtěli tak 30-50 dolarů, jejich agresivita nám dost leze na nervy, tak se jim vysmějeme a odejdeme. Nakonec se nám daří najít přístaviště a lodě na Lammu. Máme ještě čas, takže procházíme Aberdeen. I tady měli klasickou čínskou nudlárnu. Polívka s masovými a rybími kuličkami byla výborná.
Ve dvě odpoledne opouštíme přístav a menší bárkou se plavíme na protější ostrov Lamma. Vedle se ležérně rozvaluje „místní bílý hipík“, na první pohled je patrné, že to není žádný krátkodobý přivandrovalec, ale místní, který si zajel „do města“ něco vyřídit. Míjíme velkou ruskou kontejnerovou loď Vladivostok a už přistáváme na ostrově ve vesnici Mo Tat Wan. Projdeme kolem hospody a dáváme se podle šipky k vesnici Motat. Mineme pár baráčků a naráz jsme uprostřed džungle. Cesta vede po vydlážděném chodníku, dokonce je občas i veřejné osvětlení. Cestou se vyškrábeme na pahorek, kde je zbudovaná napůl zarostlá přistávací plocha pro vrtulník. Z nádherné vyhlídky si vyhlížíme místo, kde se vykoupeme. Za chvíli jsme již v zálivu Shek Pai Wan. Má to být vůbec jedna z nejlepších pláží. A určitě to tak je, zejména, když tu jsme úplně sami. Je už sice konec září, ale počasí a teplota moře jsou úžasné. Dovedu si velmi dobře představit, jak zde žiju nějaký ten měsíc v malém baráčku. Snad jednou….
Odpoledne se zvolna mění v podvečer. Rychle balíme a odcházíme. Bereme to zkratkou, bohužel netušíme, že povede přes hřeben ve výšce cca 250 metrů nad mořem. Začíná se zvolna smrákat, takže dolů do vesnice Sok Kwu Wan už dobíháme. Máme představu, kdy by měla jet zpět loď na Central na severu ostrova Hong Kong. Ukazuje se ale, že loď jede až za půl hodiny. Necháme se tedy přemluvit k návštěvě jedné z početných restaurací. Jsme ujišťováni, že jídlo stihneme v pohodě a bude to tak v ceně 50 dolarů. Za chvíli už do sebe klopíme jedno pivo za druhým. Pak nám nosí jeden chod za druhým a nám začíná být jasné, že nejen že loď nestihneme – vždyť další jede za hodinu a půl – a i to, že výsledná cena bude pěkně kulatá. Poté co jsme spořádali rybí obludu, langusty, krevety, plněné mušle, smaženou rýži a další pochutiny včetně zákusku už jen očekáváme účet. Kulatý teda byl opravdu pěkně. Naštěstí na rozdíl od Číny není problém platit kartou, takže se na závěr ještě můžeme považovat za světáky, zejména, když se servírka ptá, zda jsme z Hong Kongu. No, to teda nejsme.
Hydrofilem se vracíme zpátky. Už je pozdě, takže vzdáváme výlet na Victoria Peak. Už bychom se asi nedostali zpět do Kowloonu, kde bydlíme. Tak se ještě chvíli procházíme mezi skleněnými a betonovými nočními ježáky a pak už rychle na přívoz a ženeme to domů.
