Oblast na pravém břehu Tibery se už v antice označovala „trans Tiberim“ neboli „na druhé straně Tibery“ – Řím se dlouhá staletí rozkládal pouze na levém břehu. A pravobřežní pahorek Janiculus nepatřil do sedmičky legendárních pahorků římských, byť si to o něm dodnes leckdo myslí. Teprve za Augusta se Trans Tiberim stalo jednou ze 14 tehdy nově ustanovených římských čtvrtí a v 2. pol. 3. stol. bylo obehnáno aureliánskými hradbami. Jak postupně z hovorové latiny vznikala italština, Tiberis se změnil v Tevere a současný název čtvrti Trastevere byl na světě, stejně jako Gianicolo, dnešní jméno pahorku.
V antice bylo Trastevere místem, kde se usazovali nejrůznější přistěhovalci včetně velkého množství židů, kteří zde žili prakticky až do konce středověku, a také prvních křesťanů. Ve středověku tu vznikla hustá spleť úzkých uliček, částečně zachovaná dosud. V novověku to zase dlouho byla dělnická čtvrť, kde měla většina lidí hlouběji do kapsy, zato ale pěkně prořízlou pusu. Dodnes se zdejší obyvatelé, Trasteverini, považují za jediné pravé Římany a mluví svérázným dialektem. Mají to ale čím dál těžší. V posledních desetiletích právě ona „římskost“ zaujala spoustu umělců, ale i cizinců, kteří se tu usadili, a z Trastevere se stala notně kosmopolitní čtvrť, navíc přeplněná turisty. Většinou se ale naštěstí pohybují jen v několika ulicích, především ve Via della Lungaretta vyhrazené pro pěší a kolem náměstí Piazza Santa Maria in Trastevere, případně posedávají v nesčetných restauracích, barech a dalších osvěžovnách, jimiž je čtvrť vyhlášená. A tak není ani dnes těžké najít místa, z kterých ještě dýchne závan původního Trastevere.
Důvodem k návštěvě Trastevere může být pro někoho specifická atmosféra, kterou zachytil například Alberto Moravia v některých svých povídkách i v románu Římanka, pro jiného třeba to, že z Trastevere údajně pocházejí nejkrásnější římské ženy. Kromě toho je Trastevere také místem mnoha pozoruhodných uměleckých památek. Začít můžeme tou nejzářivější, byť překvapivě trochu opomíjenou.
Villa Farnesina
Když se v 16. stol. stal Řím znovu italským městem číslo jedna, ovládl ho bezuzdný luxus. Nevyhnul se ani Trastevere, kde v ostrém kontrastu s příbytky chudiny vzniklo několik nádherných staveb, zejména v severní části směrem k Vatikánu. Villa Farnesina, stojící u řeky naproti paláci Farnese na levém břehu, byla jednou z nich. Nešlo o městský palác, ale o zahradní vilu určenou k odpočinku, k životu v kráse a klidu. A nenechme se mýlit její polohou – nejen, že je o pár let starší než Palazzo Farnese, ale jejím stavebníkem nebyl nikdo z tohoto rodu, nýbrž ze Sieny pocházející papežský bankéř Agostino Chigi, který svou úspěšnou kariéru zahájil už za pontifikátu Alexandra VI. a ještě úspěšněji v ní pokračoval v době Julia II. i Lva X. Muž, jehož bohatství pocházelo nejen z peněžnictví, ale také z vlastnictví kamencových dolů v Tolfě nedaleko Říma, byl také milovníkem výtvarného umění, literatury, divadla a starověku, jedním z velkých mecenášů italské renesance. V roce 1505 získal pozemek u Tibery a pověřil svého krajana Baldassareho Peruzziho, známého více jako malíř a divadelní návrhář než jako architekt, projektem vily. V létě 1511 se do ní nastěhoval a žil v ní až do své smrti o devět let později.
Po dokončení stavby se Peruzzi začal věnovat vnitřní výzdobě a pracoval na výmalbě klenby místnosti v přízemí označované dnes jako Loggia di Galatea. Chigi v té době přivedl do Říma z Benátek mladého talentovaného Sebastiana Lucianiho (později známého jako Sebastiano del Piombo), pověřil ho také realizací části výzdoby, a jakmile se naskytla příležitost, angažoval rovněž umělce nejvyhlášenějšího, samotného Raffaela Santiho. Tuto trojici posléze ještě doplnil Giovanni Antonio Bazzi řečený Il Sodoma. Už jen výčet těchto jmen stačí k pochopení, že zhlédnout zrestaurované nástěnné malby v této vile je pro zájemce o renesanční umění prostě povinnost.
Po smrti Agostina Chigiho začala vila dost rychle pustnout, zvláště když ji v roce 1527 ještě vyplenili žoldnéři římského císaře Karla V. v rámci jeho konfliktu s papežem Klementem VII. V roce 1580 koupili vilu Farnesové a od té doby se datuje její dnešní pojmenování.
Marie a Cecilie
V Trastevere stojí dva z nejstarších křesťanských kostelů v Římě, byť samozřejmě v pozdější době různě přestavovaných a upravovaných. První z nich, Santa Maria in Trastevere, najdeme na stejnojmenném náměstí, které je tradičním centrem celé čtvrti. Původní stavbu z 3.–4. stol. nechal papež Inocenc II. v 1. pol. 12. stol. nahradit románským kostelem, který zůstal z velké části zachován dodnes. Přibyla k němu jenom barokní předsíň a ve stejném slohu provedený kazetový strop. Kromě antických ionských sloupů oddělujících hlavní loď od postranních a originální kosmatské podlahy z doby stavby kostela stojí za pozornost mozaiky v apsidě – horní část je rovněž z doby kolem roku 1140, dolní vytvořil Pietro Cavallini v roce 1291. Další mozaika z 12.–13. stol. zdobí průčelí kostela.
Kostel Santa Cecilia in Trastevere byl podle tradice postaven na základech antického domu, v němž žila se svým manželem Valerianem mučednice Cecilie, popravená kvůli víře za vlády Marka Aurelia. Vykopávky pod dnešní stavbou sice nepotvrdily existenci staršího kostela, takže ten postavený za papeže Paschalise I. v 1. pol. 9. stol. je zřejmě první, ale doložily existenci římských domů, jejichž pozůstatky si můžeme prohlédnout v kryptě.
V interiéru stojí za pozornost především tři umělecká díla. Mozaika v apsidě pochází z doby Paschalise I. a zachycuje sedm stojících postav. Uprostřed je Kristus dostávající z ruky svého otce korunu, po jeho pravici sv. Pavel, sv. Cecilie a Paschalis s modelem kostela v rukou a čtverhrannou svatozáří, jaká se dělala žijícím postavám, na druhé straně pak sv. Petr, sv. Valerian a sv. Agáta. Po obou stranách celého výjevu jsou palmy symbolizující zahradu v Edenu, na levé sedí fénix jako symbol nesmrtelnosti. Symbolika pokračuje i níže, kde z Betléma a Jeruzaléma vychází proti sobě vždy šest beránků, kteří se potkávají u prostřední skály, na níž stojí další beránek – jde o připomínku 12 apoštolů uprostřed s Kristem. Nádherné oltářní ciborium vytvořil Arnolfo di Cambio, žák velkého Nicoly Pisana, v roce 1293, čtyři sloupky z černého mramoru pravděpodobně pocházejí z původního ciboria z prvního kostela. A konečně pod hlavním oltářem je v prosklené vitríně připomínající sarkofág umístěna socha ležící sv. Cecilie z bělostného parského mramoru od mladičkého Stefana Maderna, který ji vytvořil v pouhých 23 letech. Úkolem ho pověřil titulář kostela sv. Cecilie, kardinál Sfondrati, který nechal 20. října 1599 otevřít hrob světice. Její tělo bylo údajně nalezeno nedotčené, zabalené v bílé, zlatem protkávané roušce. Maderno to zachytil na kresbě a následně i sochu zhotovil v podobě, jak Cecilie s odvrácenou hlavou ležela v cypřišovém sarkofágu.
Po obou stranách kostela sv. Cecilie stojí ženské kláštery, architektonicky propojené nartexem kostela se čtyřmi ionskými sloupy. V benediktinském vlevo od průčelí kostela se skrývá ještě jedno mistrovské umělecké dílo, freska Posledního soudu od Pietra Cavalliniho z konce 13. stol., jedna z vrcholných ukázek tzv. římského naturalismu. Cavallini ji namaloval na zadní stěnu kostela, ale poté, co byla do kostela vestavěna empora, freska přestala být z jeho interiéru vidět a přístupná je pouze z klášterních prostor. Je třeba zazvonit u dveří do kláštera a po zaplacení drobného poplatku se nechat jednou ze sester odvést po schodech či vyvézt výtahem do prvního patra, odkud se vchází na galerii.
Vzhůru na Gianicolo
Návštěva Trastevere by nebyla úplná, kdybychom nezamířili také vzhůru na pahorek Gianicolo, který se zapsal do římských dějin především v roce 1849, velmi významném pro italské hnutí Risorgimento usilující o sjednocenou nezávislou Itálii. V Římě vypuklo protipapežské povstání, jehož významným centrem bylo Trastevere, a byla vyhlášena republika. Pomoci s obnovou papežské vlády přišla francouzská armáda, bránit republiku zase Garibaldi se svými muži. Poprvé byli Francouzi odraženi na konci dubna, ale začátkem června zahájili s velkou přesilou obléhání Říma, při němž docházelo ke krvavým střetům především na Gianicolu. Závěrečná bitva se odehrála v poslední červnový den nedaleko kostela San Pietro in Montorio, kam byli přinášeni ranění a kde měl také Garibaldi své velitelské stanoviště. Nedaleko kostela připomíná tyto chvíle Il Mausoleo Ossario Gianicolense, památník, v jehož kryptě jsou uloženy ostatky všech padlých vojáků, kteří bojovali za Řím coby hlavní město sjednocené Itálie.
Samotný kostel San Pietro in Montorio vděčí za svůj vznik omylu – byl totiž postaven v místě, které se mylně považovalo za místo ukřižování sv. Petra. Poprvé tu stál snad už v 9. stol., dnešní raně renesanční stavbu nechal postavit aragonský král Ferdinand II. na konci 15. stol. A omyl pokračoval. O několik let později pověřila španělská královská rodina Donata Bramanteho, aby v křížové chodbě vedle kostela, přesně nad údajným místem ukřižování sv. Petra, vystavěl na paměť této události malý chrámek, Tempietto. A tak vznikla jedna z nejlepších staveb vrcholné renesance, okrouhlý chrámek trochu nespravedlivě sevřený mezi klášterními budovami, který oživuje formální řeč řecké antiky, jak se na renesanční dílo patří.
Komu to ještě nestačí, může pokračovat dál vzhůru po Via Garibaldi k monumentální kašně Fontana dellʼAcqua Paola z roku 1612, tvořící zakončení stejnojmenného vodovodu, který nechal přestavět papež Pavel V. z antického akvaduktu Trajanova, a pak úplně na vrchol, kde na Piazza Garibaldi stojí jezdecký pomník této ústřední osobnosti italského Risorgimenta. Odměnou mu kromě toho bude také nádherný kruhový rozhled na město.
Jaroslav Hofmann (zemesveta.cz)
