Indonésie patří mezi země, kde můžete ještě okusit pocit opravdu divoké přírody. Kromě sopek tu je pro středoevropana ještě další veliké lákadlo – džungle. Podle svého naturelu, času a peněz můžete absolvovat opravdu nejrůznější expedice do pralesa. Na Borneu je stále ještě mnoho míst, kde můžete dělat dlouhé treky, při kterých může jít opravdu o život. Proto je nutné předem dobře zvážit své možnosti. Pokud ale není Vaším jediným snem podniknout mnohadenní pouť džunglí bez průvodců v pannenské přírodě, nemusíte se na výlet do džungle nijak speciálně připravovat.
Sumatra mě překvapila naprosto jiným klimatem, než které mě provázelo na Jávě. Větší vedro, samozřejmě vlhkost, ale hlavně skoro pravidelně odpoledne krátký, ale vydatný déšť. Opouštím město Medan na severu Sumatry a po třech hodinách jízdy se dostávám do vesnice Bukit Lawang. V dnešní době na většině míst světa, kde je něco zajímavého a nejsou tam např. války, jsou takováto místa velice dobře zpracovaná turistickým průmyslem. Naštěstí zde stále ještě nestojí betonová monstra „kvalitních“ mnohahvězdičkových hotelů. Procházím vesnicí kolem hostelů a malých hospod kolem říčky Bohorok. Nakonec si zvolím malý hotel, pokud tu bambusovou boudu je vůbec možné takto nazvat. Na druhou stranu, pokoj za tři dolary se dnes vidí už málo kde. Ihned se vydávám shánět vhodnout kancelář, která organizuje cesty do nitra pralesa. Nakonec si domluvím výlet na tři dny, což i s jídlem a průvodcem obnáší padesát dolarů.
Ráno vstávám a beru si s sebou jen nezbytné věci – foťák, kameru a trochu oblečení. Ještě přidám flašku s vodou, léky a můžu vyrazit. Před cestovkou už čeká zbytek výpravy – směska lidí z Evropy, Austrálie a Ameriky, kteří ale mají koupený jen dny dva. Nejdříve docházíme na konec vesnice, kde se postupně přeplavíme na loďce přes říčku. Na této straně řeky totiž stojí rehabilitační centrum pro orangutany. Tyto fantastické tvory můžete ve volné přírodě kromě Sumatry spatřit ještě na Borneu a pevninské části Malajsie. Pracovníci z nadace založené před lety Američankami se starají o nalezená mláďata či zraněná nebo nemocná zvířata a posléze je navracejí zpátky do džungle. Orangutani se obvykle ještě chvíli zdržují v oblasti stanice, než se vydají hlouběji do džungle. Nedaleko od stanice je vybudována jakási vyhlídková plošina, kde se na počátku našeho výletu zastavujeme. Průvodci vyndavají z batohů banány. A opravdu již za krátkou dobu se ze stromů spouštějí první chlupatí „lesní muži“, jak zní v překladu výraz orang-utan. Nevzrušeně se krmí, zatímco kolem cvakají závěrky a kamery tiše zaznamenávají tyto okamžiky pro následující léta. Úžasné je pozorovat samice, které šplhají po stromech s pevně se držícími mládaty. Nakonec krmící plošinu opouštíme, ale ještě chvíli můžeme v korunách stromů pozorovat tyto opice. Prudce stoupáme a brzo se naše skupina dělí na dvě části. Druhá skupina totálně bez fyzické kondice dále pokračuje po nenáročných stezkách. Má to své výhody, protože teď se tento trek přestává podobat nedělnímu výletu do Průhonic. Šplháme do prudkých svahů po kluzkých chodníčcích, abychom vzápětí opět klouzali dolů. Ze stromů visí lijány, kterých často používáme pro zhoupnutí se o pár metrů dále. Jsme pohlceni zeleným šerem, kupodivu kolem sebe nevidíme nic živého, jen ta zelená. Scházíme ke břehům malého potůčku. Zastavujeme a děláme si oběd – dělíme ananasy a smažené rizoto. Na každé pauze naši průvodci vytahují cigarety a „relaxují“. Nakonec se opět dáváme na cestu a míříme do našeho tábora. Odpoledne tam docházíme. Dřevěná konstrukce je potažena igelity. Setkáváme se zde s druhou částí naší výpravy. Společně se noříme do říčky a snažíme se smýt pot, který nám ceý den vyrážel na celém těle. Naši průvodci mezitím připravili večeři a náš tlustý kuchař večer hraje na kytaru anglosaské hitovky. Globalizace je dokonána.
V noci pršelo, takže naše igelitové ležení nám opravdu přišlo vhod. Postupně vstáváme. Mimo mne a jednoho průvodce se dnes všichni vracejí do Bukit Lawangu. Mají v táboře již připravené nafouknuté duše. Spoutávají je dohromady, takže nakonec tvoří jakýsi vlak. Brzo už na břehu říčky stojím sám s mým průvodcem a máváme odplouvajícímu vlaku vstříc jeho dobrodružství. My vyrážíme opačným směrem proti proudu řeky, kterou brzy přebrodíme. Opět stoupáme prudce vzhůru. Během cesty se dozvím od svého průvodce, že musel projít jakousi školou a absolvovat závěrečnou zkoušku, aby mohl provázet turisty. Samozřejmě, že musí dokonale znát okolí, ale kromě toho musí mít ještě znalosti o ekosystému pralesa, musí znát zvířata a rostliny. O tom mě sám přesvědčuje každou chvílí poznámkou, k čemu ke všemu jsou dobré rostliny, které míjíme. Při zlomeninách, bolestech hlavy, otocích. A samozřejmě musí umět anglicky. Odpočíváme u menšího vodopádu, průvodce leží a kouří, já běhám po okolí, fotím a filmuju. A opět je čas vydat se dál. Nedovedu si představit, jak by musela vypadat skutečná cesta džunglí, nikoliv po těchto vyšlapaných chodníčcích. Vzpomínám si na skupinu Čechů, který přešla, snad jako první bez průvodců, na Borneu přes jedno pohoří. Cestou byli napadeni hmyzem, jeden z účastníků upadl do komatu ze kterého se naštěstí po několika hodinách probral. Nakonec po mnoha dnech z horského hřebenu zahlédli řeku. Totálně zdevastovaní se k ní dostali a nakonec se jim podařilo si stopnout člun domorodců, který je dopravil do civilizace. Tak s něčím takovýmto samozřejmě takovýto trek nemá nic společného. Nicméně i tak je vhodné, abyste měli alespoň zdání nějaké fyzické kondice. Ta se mi nakonec moc hodila. Najednou se podivně setmělo a můj průvodce mě nabádá ke spěchu. Rychle, za chvíli přijde bouřka a kdyby pršelo opravdu hodně, nemuselo by se nám podařit přebrodit řeku a museli bychom přenocovat na tomto břehu. Rád proto přidávám do kroku a skoro sbíháme prudké kaňony až nakonec dorážíme k řece. Ještě musíme jít po břehu než přijdeme k brodu. Za chvíli se již blížíme zpět k našemu igelitovému stanu. Současně s naším příchodem se dává do deště. Z pod igelitového přístřešku chvíli pozoruji proudy deště. Konečně, říkám si, vždyť je to jedno, stejně jsem celý mokrý od potu. Brouzdám se po břehu říčky a pozoruji džungli, do které padají proudy vody z nebes. Pak se mraky trhají a za chvíli už slunce zase praží. Z džungle se páří, z korun stromů se ozývá řev dovádějících opic. Taková je Sumatra, asi tři sta kilometrů od rovníku.
Noc nebyla dobrá. Cítil jsem, že se něco podivného děje v mých útrobách. Ráno jsem se vypotácel ze stanu a došel si do lesa na záchod. Hmm, nic moc, hodnotím situaci. Z mého nitra se derou oběma možnými tělními otvory podivné plyny. Skoro až jako aceton. Naposledy jsem se podobně mizerně cítil před půl rokem v Jižní Koreji, po moc nezdařeném bivaku v jedněch horách. Vracím se do stanu a ještě ležím a sbírám síly. Můj průvodce mezitím venku klohní něco k jídlu. Nakonec se seberu. S tím jak stoupá slunce se dávám dohromady. Nakonec vyrážíme na cestu zpět. Na rozdíl od včerejších kolegů se ale vracíme po svých. Brzy musíme přebrodit řeku. Na první pohled se ani nezdá, jakou sílu může taková říčka mít. Můj průvodce to naštěstí ví, takže mi bere můj baťoh. Sám hravě překonává řeku, s holí jen v jedné ruce. Já se za ním ploužím a bojuji s proudem seč mi síly stačí. Nicméně jednou mě říčka přeci jen smete. V té chvíli jsem zejména rád, že fototechniku táhne můj průvodce. Konečne jsme na druhé straně a můžu si oddychnout. V tom okamžiku samozřejmě ještě nevím, že během naší cesty zpět budeme řeku brodit ještě šestkrát. Nakonec se štastně vracíme k rehabilitačnímu centru s orangutány. Loučím se se svým průvodcem a krokem volným se vracím do hotýlku. Mezitím se přihnaly nová mračna, z kterých opět padají proudy vody. Sedím na terase, pozoruji tu potopu a jím nasi goreng (smažená rýže), bůhví už po kolikáté. Než jsem s jídlem hotom, slunce už zase pere. Je na čase si jít půjčit pneumatiku a zaraftovat si v peřejích říčky Bohorok.
