Byl konec října a já se blížil po Desert Highway do jižního Jordánska. Většinu zajímavých míst jsem nechal už za sebou. Zbývalo mi poslední místo, kam jsem se moc těšil. Vyvrcholení cesty po Sýrii a Jordánsku. Pouštní oázu Wadi Rum.
Pět kilometrů jižně od Quheiry jsem vyskočil z autobusu. Zde se nachází odbočka na Wadi Rum. Veřejná doprava do tohoto místa je stále tak trochu problém. Nejlépe se tam dostanete s turistickými minibusy z Petry nebo Aquaby. Když máte štěstí, najdete jedno spojení denně. Na rozcestí stojí hospoda, do které jsem rád zaskočil a za menší peníz se bohatě najedl. Prvních 14 kilometrů bylo dobrých, stopnul jsem si náklaďák. Samozřejmě nejel do Wadi Rum, ale pokračoval do nedalekého městečka. Nezbylo mi tedy nic jiného, než si nahodit batoh na záda a zbývajících dvanáct kilometrů urazit po svých. Občas sice kolem projelo auto či autobus, ale nikdo nezastavil. Bylo mi to jedno, protože bylo krásně a poušť prostě zbožňuji.
Odpoledne jsem konečně dorazil na místo. Zaplatil jsem vstupní poplatek a zamířil do restaurace, která je spolu s vedle stojícím obchodem se suvenýry dobrým zdrojem informací. Vešel jsem do restaurace a hned mě zaujala nádherná a podrobná mapa okolí. Tak to se koupit nedá, řekli mi, je vojenská. Alespoň jsem si v obchodu koupil podrobnější publikaci o tomto úžasném místě. Pomalu mi začalo být jasné, ze můj původní plán, přejít poušť pěšky do Aquaby, nebude uskutečnitelný. Ne, opravdu to není tak nemožné, jak byste si mohli myslet. Na přelomu října a listopadu je přes den příjemných dvacet, dvacet pět stupňů, v noci jste rádi za spacák. I vzdálenost kolem padesáti kilometrů není nepřekonatelná. Zato topografie místa je ďábelská. Představte si písečnou plán, do které nějaký obr rozestaví bloky skal. Orientovat se v tomto bludišti bez podrobné mapy nebo znalosti okolí je téměř nemožné. Z vesnice sice vede jasná cesta používaná džípy nebo velbloudy, hned za vesnicí však ztrácí své rysy a rozpouští se doslova v moři písku. Musel jsem tedy revidovat své plány.
Wadi Rum se stal známým díky postavě britského důstojníka zvaného Lawrence z Arábie. Pokud jste neviděli stejnojmenný film, tuším s Peterem O’Toolem, příště si ho jistě nenechte ujít. Tento důstojník zde působil během arabské revolty v roce 1917-1918 a významně se zasadil o porážku Turků. Ve filmu uvidíte nádherné záběry z pouště, kdy Arabové s Lawrencem přecházejí v létě poušť z Wadi Rum do Aquaby, která byla obsazena Turky. Dnešní Wadi Rum už není tak nedostupný jak býval, a pokud máte to štěstí, že jste významnou osobností, mohou Vás sem dovézt vrtulníkem, tak jako před časem prezidenta Havla.
Zašel jsem do místního obchodu, abych doplnil zásoby. Více než obchod to připomínalo skladiště. Na zemi se válely potraviny, konzervy, plastové lahve s vodou, hrnce, plynové bomby a mnohé další. V celém obchodě snad nebyla jediná police. Potřeboval jsem vlastně nakoupit jen lahve s vodou. Došel jsem za vesnici a v místě, kde je studna Abu Aina jsem se utábořil. O kus dál byl betonový rezervoár na vodu. Doplnil jsem si vodu a jen doufal, že se poměry ohledně braní „cizí“ vody od počátku století přeci jen změnily. Všude se válejí uschlé trnité keříčky, které mohou posloužit jako výborné palivo. Není mnoho věcí, které by byly lepší, než ohýnek v poušti.
Ráno po krátké snídani jsem opět doplňil vodu. Plánoval jsem okružní výlet na dva dny, který podle mapy se blíží ke čtyřiceti kilometrům. Nadhodil jsem si batoh, který díky lahvím s vodou proklatě ztěžknul. Zamířil jsem směr směr Jebel Khazali, první velká skála několik kilometrů od mého noclehu. Pokud jste někdy zkoušeli chodit delší vzdálenost po písku, určitě uvěříte, že jsou na světě i příjemnější věci. Naštěstí se občas objevovaly pásy ztvrdlého podloží, po kterém se přeci jen šlo mnohem pohodlněji. Po nějaké době jsem konečně dorazil ke skaliskám. Podle průvodce zde měla být zajímavá skalní úžlabina. Za chvíli jsem ji opravdu nalezl a šel jí prozkoumat. Podařilo se mi proniknout do hloubky snad stovky metrů, dál už bych musel být patrně šikovnější lezec. Vrátil jsem se zpátky a obešel celou horu. A opět přede mnou byla pláň. Přejít jí bylo otázka spíše hodin než minut. Na její druhé straně jsem narazil na beduína, který opravoval uměle vybudované nádržky, ve kterých se zachytávala dešťová voda. Poseděli jsme spolu u čaje. Vlastně vůbec nevadilo, že jsme si nemohli popovídat, jazyk je někdy zbytečný. Vyrazil jsem dále a blížil se k menšímu skalnímu mostu. Potkal jsem zde skupinu Francouzů, samozřejmě s džípy. Jak jsem mohl vidět, přinejmenším v okolí Wadi Rum je velmi silný provoz terénních aut, případně můžete spatřit jedince na velbloudech. Lidí, kteří chodí kolem pěšky je asi velice málo, o to více připoutají pozornost. Francouzi se na mě dívali jako na zjevení a nutili mě doplnit si vodu z jejich zásob. Zatímco oni ještě odpočívali, já se vydal na další cestu.
Nyní se ukázalo, jak je opravdu velice ošidná orientace v poušti, kde není nic, kromě nepravidelně rozesetých skal. Koukal jsem do plánku a marně si lámal hlavu, jestli ta skála, ke které jsem měl nyní jít je spíše ta vlevo nebo ta vpravo. Pokud nemáte dokonalou mapu, je vám hra s azimuty úplně k ničemu. Nakonec jsem si vybral jednu z nich a vyrazil na cestu. Naštěstí mi bylo jasné, že při tomto „malém“ výletě v podstatě nehrozí nebezpečí, že bych se ztratil. Pouze hodně širokým obloukem jsem obcházel oázu, šlo jen o to, jestli si zajdu více nebo méně. Pomalu se blížil večer a já začínal myslet na nocleh. Na obzoru byly hrozivé mraky, které jen dodaly neuvěřitelnou barvu západu slunce. Našel jsem skalní převis, pod kterým jsem rozbil svůj tábor. Nasbírat si dříví byla jen otázka chviličky a ohýnek už hořel. Večer duněly nad pouští hromy, spadlo ale jen pár kapek deště.
Ráno jsem rychle sbalil ležení a vydal jsem se na cestu. Někde nedaleko by měl být nahoře ve skalách velký skalní most. Obešel jsem skálu a co nevidím, nedaleko je jiný tábor. Francouzi ze včerejška. Uvítali jsme se jako staří známí. Nechal jsem si u nich batoh a přidal se k nim. Jejich průvodce je akorát vedl k onomu skalnímu mostu. Kupodivu nechali v táboře džípy a přešli přes plán pěšky. Byla to velice nesourodá skupina, od mladých, přes pár „hruškoidních“ jedinců středního věku až po seniory. Teprve nyní jsem mohl ocenit, jaké jsem měl štěstí, že jsem se mohl k této skupině připojit. Jinak bych cestu ke skalnímu mostu těžko našel, přestože byl z francouzského ležení na obzoru patrný. Stoupali jsme výš a občas jsem se bavil anglicky s několika jedinci, kteří nepodlehli iluzi, že je francouzština stále světový jazyk. Poměrně brzy odpali „hrušky“. Nevím, jak se asi cítili, když viděli kolem sebe pobíhat čiperné staříky. Nebudu to protahovat. Nahoru jsme se pak už dostali všichni. Opravdu s obdivem jsem zíral na seniory, kterým bylo jen na kritických místech pomoženo nataženým lanem. Jestli si mohu něco přát, tak taky tak stále aktivní podzim života. Ze zhora byl fantastický pohled na poušť. Jako na dlani jsem měl před sebou to, co ještě budu muset do večera ujít.
Vyzvedl jsem si batoh, rozloučil se se všemi a vydal se na zpáteční cestu. Únava z posledních dní stoupala a tak jsem byl opravdu rád, kdž se mi po levici objevila skála zvaná Jebel Qakr Amra. Už mi zbývalo jen přejít pláň a byl jsem opět „doma“ u své studny. Mimoděk se mi vybavovala slova Malého Price: „poušť je krásná tím, že v sobě skrývá studnu“. A ta moje na mě opravdu čekala.
Wadi Rum je úžasné místo. Můžete zde chodit po svých, najmout si džípa či velblouda. Když jsem se další den vracel z vyjíždky na velbloudu, uviděl jsem kluka, jedoucího na kole do pouště. Šlo mu to ještě hůře než mě chůze. Pokud můžete, zastavte se tady při své pouti po Blízkém východě. Ještě tu není postavený žádný hotel. Jak dlouho myslíte, že tato situace vydrží ?
