Karakoram je fantastické místo v severním Pakistánu. V podstatě se jedná o pokračování Himaláji. Ještě v osmdesátých letech byla tato oblast pro turisty uzavřena. Zato v poslední době prožívá opravdový boom. Dostat se sem vyžaduje jízdu po Karakoramské dálnici, která končí až v Číně. Tato stavba se sice opravdu nazývá dálnicí, ale jeji podoba má velice daleko k tomuto honosnému názvu. Na druhou stranu nám umožní přístup do oblastí, které ještě před 30 lety byly naproto nepřístupné.
V šedesátých letech se zlepšily vztahy mezi Čínou a Pakistánem. To umožnilo započetí největšího projektu od staveb pyramid či čínské zdi. Tato 1300 km dlouhá cesta vedoucí skrze Khunjerabský průsmyk ve výšce 4730 metrů (prý vůbec nejvyšší veřejná dopravní cesta na světě) se stavěla 20 let. Na pakistánské straně bylo zaměstanáno kolem 15 tisíc dělníků, Čína uváděla rozpětí mezi 9 až 20 tisíci. Podmínky stavby byly opravdu náročné. Sesuvy půdy a drsné zimní, ale i letní podmínky si vyžádaly nejméně tisíc obětí. Stejně obtížné je i udržování této silnice v provozuschopném stavu. Z turistického hlediska byla tato stavba požehnáním. Z ekonomického spíše rozmarem, symbolem či výzvou kontaktu mezi indickým subkontinentem a Čínou či Ruskem.
Opravdovým skvostem na karakoramské cestě je údolí Hunza. Proslulo svojí uchvacující velebností, pevnostmi, svérázným obyvatelstvem, ale i sušenými meruňkami. Údolí je lemováno vysokými horami s nesčetnými ledovci. Za cíl své cesty do Hunzy jsem si vybral vesnici Baltit (Karimabad), odkud je relativně snadný přístup na Ultarský ledovec.
Najít správný autobus do Gilgitu na autobusovém nádraží Pir Wadhai nebylo moc komplikované. Naložili mi batoh na střechu a ještě jsem tak měl čas zajít do hospody na placku, čaj a konec pakistánského akčního filmu. Chlapi seděli před televizí, usrkávali čaj a ani nedutali, než hlavní hrdina předtím, než zhynul, stačil odpravit všechny lotry. Na nejbližších asi 18 hodin to byl nejkomičtější zážitek. Následovala cesta podobná osudu trenýrek v prudce se zmítající pračce. Sedět celou tu dobu na úzkém sedadle, kde rovný úsek silnice nikdy nebyl delší než 200 metrů, s řidičem sebevrahem, to prostě bylo úžasné a neopakovatelné. Umlácen nekonečnými škubancemi autobusu jsem se nakonec propadl do spánku. Po probuzení mě čekal ten nejkouzelnější pohled na horské masívy s hlubokými údolími a provazovými mosty. Do Gilgitu jsme dorazili časně. Po cestě na menší nádražíčko jsem si ještě stačil dát snídani a pak dalším minibusem už to bylo jen pár hodin do Baltitu. Toto městečko či spíše větší vesnice byla vždy hlavním „městem“ Hunzy. Jednou z největších památek je místní pevnost, která až do 40. let tototo století byla také královským palácem. Kouzlo Baltitu zvolna vyprchává pod náporem turistů. Nicméně, zatímco až sem se po menších či větších obtížích můžete dostat „veřejnou dopravou“, svahy nad městečkem zcela patří jen pěší turistice.
Neváhám proto ani na okamžik a druhý den ráno vyrážím směrem na Ultarský ledovec. Cesta stoupá vzhůru kaňonem který vyhlodal potok z tajícího ledovce. Až na pár míst, kdy bylo třeba brodit říčku cesta pokojně ubíhá. Odpoledne docházím na Shepard Hut. Je konec září a vetšina zvířat už byla odvedena zpět do údolí. Zbytek zde nehlídají již šerpové, ale na střídačku lidé z údolí. Jak se slunko kloní k západu, začíná se citelně ochlazovat. Mám jen lehký spacák, proto s velikou úlevou přijímám pozvání od obyvatel boudy na přespání. Se starším mužem si vyměňujeme úsměvné posunky, jeho mladší souputník mluví obstojnou angličtinou. Večer rozdělají oheň, na kterém ohřívají čaj a kaši. Dostávám také porci a posléze i láhev s místní kořalkou. Než se naděju, zmizí celá láhev, většinou v žaludku onoho mladšího souputníka. Vedeme hluboké filozofické hovory o rozdílnostech kultur a poté oba upadáme v hluboký spánek. Ráno, ráno tedy nebylo nejlepší. Asi by to nebylo tak špatné, ale snědl jsem nabízenou snídani, kousky tvrdého chleba a čaj s mlékem. Brzy se loučíme. Oni jsou za svými ovcemi, já nechávám opodál batoh a směřuji na hřeben Hon. Shepard Hut jsou asi ve výšce 3300 metrů, Hon je ještě o 1200 výškových metrů dále. Brzy cítím, že to nepůjde tak snadno, jak jsem si myslel. 
Jsem neuvěřitelně unavený a padá na mě mdlo. Uvažuji, jestli se mě nezmocnila nemoc z nadmořské výšky. Odpočívám stále častěji, pak už jen ležím a motá se mi hlava. Trpně si přiznávám, že tam teda asi nevylezu. Za chvilku už mi nezbyde nic jiného než zakleknout na všechny čtyři a ta prokletá snídaně, která mi tak tížila žaludek, je opět venku. Ležím a cítím, jak se mi viditelně ulevuje. Po chvíli mi už tak otrnulo, že otevírám své zásoby a jím nějaké to „evropské jídlo“. Ač mi ta únava v nohách zůstala, už to jde mhohem lépe. Výstup není technicky náročný, pouze posledních asi dvě stě metrů musím opatrně volit cestu. A je krátce po poledni a já stojím na úzké hraně zvané Hon. Koukám do hlubiny, kde se o dobrých dva tisíce metrů níže vine řeka Hunza. Výhled na Nagar, Golden Peak a Rakaposhi je úžasný. A přímo před vámi se tyčí Ultar Peak (7388 m), hora která byla zdolána Brity teprve až v roce 1991. Pohled na Ultarský ledovec je fantastický. A už se vám ani nezdá tak obludný, jako při pohledu ze zdola od chaty. Nicméně čas kvapí a je třeba se vydat zpět. Boudu dole v hlubině jen stěží rozeznávám, ale najít k ní cestu není zase až tak obtížné. Vracím se navečer, značně unavený. Tento večer se už žádný bujarý večírek nekoná. Ráno balím batoh a loučím se se svými hostiteli. Když opouštím údolí, všimnu si opodál nově postavených stanů. Civilizace se už zvolna dere i do hor.
