Libanon v posledních letech nepatří mezi nejnavštěvovanější destinace. Většina před cestou do Libanonu varuje, člověk při balení kufru neví ve změti informací, upozornění a varování, co si do zavazadla vlastně zabalit. Informace na internetu jsou značně rozporuplné. Co je tedy oněch 10 věcí, které byste před cestou do Libanonu měli vědět?
1. Vstup do země
Pro účely turistiky a krátkodobých pobytů v Libanonu není třeba vízum pro vstup do země. Při vstupu do země (v současné době je možný pouze vstup letecky do Bejrútu, nebo lodí z jihu Turecka, což je však velmi výjimečné) dostane občan státu Evropské unie do cestovního pasu vstupní razítko s připsanou poznámkou, že vstup platí na 1 měsíc. Obecně platná praxe je však taková, že i přes připsané 1 měsíční omezení, má jedinec povolení setrvat na území po dobu do 3 měsíců bez jakékoli komplikace při odjezdu (ověřeno více cestovateli 😊). Libanon je oficiálně ve válce s Izraelem, proto do země není vpuštěn nikdo, do má v cestovním pase izraelské razítko. Na dodržení tohoto požadavku se hledí velmi přísně.
V případě stáže nebo dobrovolnictví bych doporučila držet se, pokud možno, turistického víza, je to jednoznačně nejjednodušší varianta. O dobrovolnické vízum je třeba žádat v „Lebanese General Security“, což trvá cca 3 týdny a zvoucí osoba pobývající na území Libanonu musí doložit vícero dokumentů.
2. Peníze
V Libanonu se platí libanonskými lirami (LL) nebo dolary (USD). Místní měna je pevně svázána s USD: 1 USD = 1 500 LL = cca 21 Kč, tzn. 1 000 LL = 14 Kč. Z mé zkušenosti se v cca dvou třetinách případů používají místní libanonské liry, USD spíše na placení větších obnosů, v restauracích nebo kamenných obchodech. Ceny jsou všeobecně vyšší zejména v Bejrútu a dalších turistických místech jako je Jbel (Byblos), oproti méně známým a neturistickým místům.
Obecně je dobré mít vždy u sebe menší bankovky k placení jídla na ulici, pro taxikáře a řidiče autobusů. S bankovkou vyšší než 20 000 LL může být v tradičnějších místech problém. Většinou se ale najde nějaký hodný prodavač, který přeběhne peníze rozměnit do protějšího stánku, obchůdku, nebo požádá kolemjdoucího. V Bejrútu tento problém většinou není.
Oběd pro dva v bistru s tradičním libanonských jídlem typu hummus, fool, fteh, fatoush nebo tabouleh vyjde v Tripoli do 10 000 LL (140 Kč), v Bejrútu dvojnásobně (nutno podotknout, že v obou případech se jedná o stav úplného nasycení 😊). Lepší restaurace nabízejí hlavní chod pro jednoho od cca 15 000 LL. Oproti tomu klasické libanonské „fastfood“ man´oushe, kaak nebo falafel jsou v Tripoli na každém rohu za 1 000 – 1 500 LL, v Bejrútu nejsou pouliční stánkaři tak častí, cena je proto cca dvakrát tak vysoká.
3. Oblečení a počasí
Libanon je částečně muslimská země, nicméně v Bejrútu a dalších křesťanských městech nepocítíte téměř žádný rozdíl oproti evropskému stylu oblékání. V Bejrútu, dříve přezdívaném Paříž blízkého východu, se ženy často oblékají velmi elegantně a moderně. V letních měsících jsou na plážích vidět ženy v bikinách – to platí pro křesťanská města. Oproti tomu ve města s převážně muslimským obyvatelstvem převládá tradičnější způsob oblékání, většina žen nosí šátek zakrývající vlasy (hijab). Pro turisty není žádný speciální způsob oblékání nutný. Pokud chce člověk následovat styl oblékání obyvatel muslimských měst, pro ženy úplně postačí dlouhé kalhoty. Tričko může být i s krátkým rukávem, nebo na ramena. Nikdo z místních Váš styl oblékání komentovat nebude, nicméně je slušné vnímat a chápat místní tradice. Odvážných modelů u žen bych se vyvarovala o Ramadánu, který je svatým měsícem pro muslimy po celé zemi a je dobou modliteb a návratu k Bohu.
Libanon má poměrně mírné zimy, teploty se drží kolem 10 – 15 stupňů, což se může zdát jako příjemná teplota, nicméně je nutné mít na paměti, že v mnoha budovách (mimo těch moderních) je v Libanonu stejná teplota venku jako vevnitř. Únor a polovinu března jsem v kanceláři seděla v kabátu a ohřívala si ruce o hrnek teplého čaje. Jaro je krásné s občasnými dešti. V létě se teploty šplhají k 35 stupňům a podnebí je dusné a parné.
4. Doprava.
Jelikož je veškerá doprava v Libanonu zajišťována pouze po silnicích, zejména okolo Bejrútu a ve městech samotných, se často vyskytují dopravní zácpy. V Libanonu neexistuje na silnicích moc předpisů, doprava je živelná, chodci přechází všude. Ze začátku to chce trochu drzosti, aby se člověk osmělil. V Bejrútu existuje několik linek autobusů, které propojují hlavní části města. K ostatním městům, i k Bejrútu, neodmyslitelně patří taxíky, nebo sdílené taxíky (tzv. service), které se poznají podle červené dopravní značky. Mezi městy jezdí velké a malé autobusy a minivany. V Bejrútu existují 3 hlavní dopravní uzly, odkud vyjíždějí autobusy do všech částí země, Dora (vyslovuje se Daura) spojuje hlavní město se severem země, Cola (vyslovuje se Kola) spojuje Bejrút s jihem země a s údolím Bekaa a městem Baalbek, posledním je nádraží Charles Helou v centru poblíž Martyr´s Square, odkud se dostanete na sever, jezdí zde luxusnější autobusová společnost Connexion Bus. Z nádraží Charles Helou vyjíždí také pravidelné spoje do Sýrie, zejména do Allepa a Damašku. Autobusy nejsou označené (s výjimkou Connexion Bus), před odjezdem řidiči vykřikují cílovou destinaci. Pokud autobus projíždí, stačí se zeptat, zda autobus jede Vaším směrem. V dálkových autobusech, stejně tak v autobusech hromadné dopravy po Bejrútu, se řidiči platí až nakonec, pří výstupu.
Více informací o dopravě naleznete v samostatném článku.
5. Odpadky a plastové tašky
Libanon procházel v posledních letech opakovaně „odpadkovými krizemi“. V celé zemi se netřídí odpad a ani svoz směsného odpadu není dostatečně zajištěn. V některých místech jsou vidět přetékající hory odpadků, které jsou výsledkem sporů o uskladnění stále narůstajícího množství odpadu. Mimo to jsou také ulice některých měst lemovány odpadky, není výjimkou vidět lidi odhazovat obaly a odpadky na ulici, z okna domů nebo z autobusu. Celkově povědomí o ochraně přírody, třízení odpadu, udržitelnosti a udržování čistého veřejného prostoru, je nízké.
Další problém většinou nastane při nakupování, zejména na trhu a v malých obchůdcích k téměř každé položce dostanete černou igelitovou tašku. Mým tradičním bojem je prodejce a trhovce přesvědčit, že tašku nechci nebo že chci svých 5 položek dát pouze do jedné tašky. Při cestě na trh je nejlepší si z domova vzít několik těchto černých plastových tašek a trhovci je nekompromisně vnutit. V současné době však začínají vznikat nejrůznější iniciativy a projekty, které na tyto problémy upozorňují.
6. Typy zásuvek
Před odjezdem do Libanonu jsem po přečtení několik internetových diskuzí byla více než zmatená. Jaký typ zásuvek se v zemi vlastně používá? Vypadalo to, že snad všechny, které existují. Situace však není tak složitá, nejčastěji se setkáte s klasickými zásuvkami, jaké používáme v ČR, někdy se také používají tzv. americké zásuvky nebo jiné. V hotelech s tím většinou není problém, na turisty jsou připraveni. V případě nutnosti, není problém v jakémkoli 1-dollar-shop zakoupit velmi levně adaptér nebo prodlužovačku.
7. Mobilní operátoři
V Libanonu existují pouze 2 telefonní operátoři – „Alfa“ a „MTC Touch“. Volání a mobilní internet je v Libanonu poměrně drahý. Jednou z možností je pořídit si balíček volání, SMS a internetu, který se pohybuje kolem 20 USD. Dalším způsobem je nahrát si na SIM kartu zvlášť požadovaný obnos USD, ze kterého se odečítají provolané minuty a odeslané SMS, a dále je třeba pravidelně prodlužovat „dny“ platnosti SIM karty, což se většinou dělá po měsíci, cena cca 8 USD. Obecně pokud ponecháte nenabitou SIM kartu více než 2 týdny bez nabití, riskujete, že bude karta automaticky zablokována a budete nuceni zakoupit novou. Dobít kartu můžete v oficiálních obchodech nebo v jakémkoli malém obchůdku, kde se prodávají telefony.
K libanonské kultuře patří závislost na sociálních sítích, zejména WhatsApp a Facebook, a na pořizování selfies. Minimálně jeden chytrý telefon má proto i ta nejchudší rodina.
8. Voda a hygiena
V Libanonu se pije pouze balená voda, vodu z kohoutku se nedoporučuje pít. Dále nesmíme zapomenout na to, že toaletní papír se neodhazuje do toaletní mísy, ale vedle do košíku.
9. Alkohol
Alkohol není v Libanonu tabu. V Bejrútu je nespočet barů, hospod, vináren, klubů… V křesťanských městech je to obdobné, lidé popíjí libanonské pivo Almaza, nebo oblíbené „Mexican beer“ (pivo smíchané s čerstvou citronovou šťávou a solí na okraji skleničky) na břehu moře. Také není problém alkohol koupit v obchodech. V muslimských městech restaurace a bary alkohol nenalévají, ale to neznamená, že se alkohol nedá sehnat. V Tripoli, jakožto muslimském městě, existuje nespočet obchůdků (bez označení ovšem), kde se dá koupit vše od piva po whiskey.
10. Není se čeho se bát
Přes všechna upozornění a varování není Libanon nebezpečný. Lidé jsou naopak nadmíru milí, nápomocní a přátelští. I v oblastech, které jsou na stránkách zahraničních ambasád označeny červeně jako „no go zone“, plyne život poklidně a není se vesměs čeho bát. U oblastí, které by mohly být potenciálně nebezpečné, postávají většinou vojáci, kteří Vás případně upozorní, že není doporučené do oblasti chodit. Není se třeba obávat ani několikanásobně nadsazených cen pro turisty. Záleží samozřejmě na situaci a na místě, ve většině případů nemají prodavači špatný úmysl. Pokud se člověk naučí pár slov arabsky a ukáže zájem a úctu k místní kultuře a přátelský přístup, vše jde o poznání jednodušeji.
