Jako člověk narozený v polovině životnosti československého socialistického experimentu jsem měl dost času v mládí si této ekonomicko-sociologické fantasmagorie užít. A protože to bylo v mládí, které člověka formuje zpravidla po zbytek života, dozvuky tohoto šíleného výmyslu generace mých rodičů a prarodičů si v sobě nesu celý život. Mám neustálé nutkání hledat stopy minulosti, ať už v podobě zbytků berlínské zdi nebo socialismu na Kubě. Je nutné zmínit, že latentně to je ve mně skryto i pod rouškou jiných systémů. Bylo zajímavé sledovat jihoafrický apartheid nebo případ barmské junty. A člověk by pochopitelně neměl zapomínat ani na opravdové německé šílenství, které si v decentní podobě strašidelné minulosti můžete připomenout v berlínském památníku holocaustu. Ale ne všechny retro vzpomínky musí vyvolávat hrůzu a neklid ve vaší duši. A přesně toto je Prora nalézající se na německé Rujáně.
Jak jsem si v praxi ověřil, dnešní mladá generace obvykle vůbec netuší, kde se taková Rujána nachází. To by se většině mých vrstevníků stát nemohlo. Abychom si rozuměli, to není nic negativního, natož kritika. Prostě jen priority výletních cílů se změnily. Tak jako za socíku nebylo mnoho míst, kam k moři se mohl pracující z Československa jet rekreovat, stejně na tom byl i pracující nacistického Německa. A jak známo, kdo si hraje nezlobí, tak i pracující, který si pořádně odpočine, bude s písní na rtech budovat zářnou budoucnost Třetí říše. Jenomže jsou třicátá léta 20. století a doba ještě neumožnila hromadné stěhování do Karibiku, Thajska nebo alespoň do Chorvatska (tedy Jugoslávie, že). Proto je nutné pracující Říše vyslat k odpočinku k našemu, tj. Baltskému moři. A již jsme zase u podobnosti s naší historií. Správná dovolená musí být organizovaná, tak jak to uměli chlapci a děvčata v československém ROH (Revoluční odborové hnutí). O něco dříve se sešli podobní chlapci a děvčata a rozhodli se, že němečtí pracující si zaslouží pořádnou organizovanou dovolenou. Na Rujáně. Severně od aristokratického lázeňského městečka Binz. Tam jsou ty nejkrásnější pláže. A začali stavět komplex Prora.
Když jsem o této stavbě kdysi dávno poprvé četl, řekl jsem si – to musím vidět. Nikoho jiného, než pořádně totalitní režim, by asi nenapadlo postavit jednolitý komplex budov táhnoucí se podél pobřeží v délce 4 kilometrů. Nekonečná řada stejných domů, bez přerušujících ulic, jen s občasnými průchody. Naráz se tu mělo rekreovat 20 tisíc dovolenkářů. Prora je jedinečné nacistické architektonické dílo. Se stavbou se začalo v roce 1936 a na podzim 1939 byl komplex ve stavu hrubé stavby. Příliš pozdě. Žádný německý pracující si zde neodpočinul. Nikdo se nemohl procházet po obrovském nábřeží, kde měly přistávat lodě s výletníky. Nikdo se neposilnil ve společných jídelnách, nepobavil v kulturních místnostech a nespočinul a dlouhých písečných plážích. Dělníci přerušili svoji práci a byli přesunuti na válečné stavby, zejména na raketovou základnu Peenemünde, kde se vyvíjeli rakety V-2. Na pobřeží zůstala nedokončená gigantická stavba.
Ze zpětného hlediska (po bitvě každý generálem) se zdálo hodně pravděpodobné, že Německo nebude schopné válku ekonomicky zvládnout. A opravdu, dělníci se do Prory již nevrátili. V roce 1945 dorazili nikoliv rekreanti ale Rudá armáda. Ta část komplexu vyhodila do povětří, ale zlikvidovat 4 kilometrovou budovu nebylo úplně snadné a vlastně ani smysluplné. Komplex budov proto postupně předala armádě NDR (Východního Německa), která komplex spravovala a částečně i upravovala pro svoje potřeby. Pracující byli i nadále vyloučeni z rekreace. A přišel rok 1990 a máme tu opět nový režim. I nadále je osud Prory neveselý. Kdo by si také chtěl tak velký komplex koupit jako celek. Budovám se navíc dostává památkové ochrany, což většinu investorů nepotěší. Zdá se mi proto s podivem, že celý komplex nakonec neskončil jako jedna obří ruina. Státu se povedlo stavbu rozparcelovat a postupně jí rozprodává. Dnes zde najdete luxusní hotely, byty, apartmány, na severním konci komplexu velikou ubytovnu pro mládež (Jugendherberg). A pochopitelně i několik muzeí, které vás seznámí s historií této fascinující stavby. Stále ale ještě máte možnost vidět některé části, které se teprve opravují. Úplně démoničtí mi přišli rekreanti, kteří navečer chodili od moře s ručníky a nafukovacími matracemi kolem rozestavěných domů, lešení a složeného stavebního materiálu.
Prora určitě není pro každého. Hodně lidí to neocení, protože „takhle hnusné paneláky máme přeci doma“. Ale něco takového doma opravdu nemáme. Ani na Jižním Městě v Praze, ani v Petržalce v Bratislavě. Pokud budete chtít Proru obejít dokola, vyhraďte si na to alespoň půl dne. My jsme to jeli na kole a dali jsme jedenáct kilometrů.
