Lee Chol-Su obdržel od korejské vlády 480 milionů wonů, což obnáší bratru přes 550 tisíc dolarů. Čím si je zasloužil ? Inu, podařilo se mu se stíhacím strojem Mig19 v květnu 1996 přeletět ze Severu na Jih. V historii Jižní Koreje je to druhá nejvyšší vyplacená “odměna”. Za stejný stroj, ovšem v roce 1983, vyplatila vláda několikanásobně více. Leeova odměna se skládá z 440 milionů wonů za letadlo a 40 milionů jako vládní dotace pro běžence ze Severu. Když ke konci minulého roku se přes Čínu a Hongkong dostala do Jižní Koreje šesnáctičlenná rodina ze Severu, každý člen v průměru obdržel přes deset tisíc dolarů. Takový je totiž v Jižní Koreji zákon.
Při pobytu v Koreji se nemůžete vyhnout přízraku rozdělení země. Cizincům tento stav může jistě připadat značně křečovitý. Na jedné straně je zde faktické rozdělení země, ostnaté dráty a na severní straně minová pole. Na druhé straně si nejméně zde na Jihu Úřady hrají, že země rozdělena není. Stačí se podívat na jakoukoliv mapu, hranice mezi severem a jihem prostě neexistuje. Kdo by žil v komunikačním vakuu, mohl by si myslet, že prostě v Seoulu sedne na autobus a za hodinu či dvě vysedne v P’yongyangu. Duše Korejců jsou podle mého rozervané nadranc. Jednou svojí částí touží po sjednocení země. Skoro každý má nějaké příbuzné na severu, o kterých neví vůbec nic. Pošta nefunguje a neúspěšní jsou většinou i ti, co píší přes Čínu. Na druhou stranu si ovšem řada lidí začíná uvědomovat, že spojení zemí by nebylo vůbec takovou růžovou baladou, jak si většina představuje.
Co se vlastně stane na poloostrově v nejbližších několika letech ? Tuto otázku si kladou i zasvěcení političní analytikové. Jisté je pouze jedno. Nikdo neví nic jasného. Veliký Vůdce Kim Ir-Sen 29. června 1994 všechny překvapil oznámením, že zmrazí nukleární program a setká se s jihokorejským prezidentem. Ale již 8. července byl mrtev a Sever se zahalil do tajemna, které částečně trvá do dnešních dnů. Drahý Vůdce, Kim Jong-il, je neoficiálním nejvyšším představitelem a patrně konsoliduje svojí pozici. Posledních pár let rozhodně nebylo pro Severní Koreu šťastnými. Rozpad sovětského impéria ještě těsněji uzavřel toto hermetické císařství. Skoro k plivnutí do obličeje by se dala přirovnat zrada Číny – navázání diplomatických vztahů s Jižní Koreou. Jenomže již nebožtík Tieng pravil Nixonovi při normalizaci vztahů s USA – “Kdybychom po vás nic nechtěli, tak vás sem (do Číny) nebudeme zvát”. Zatímco jihokorejským investorům se mohou vysypat jejich zdánlivě nekonečné finanční prostředky do úrodných čínských volných zóny, jejich severní bratříci nemají co nabídnout. Přesto se Čína snaží neztratit tvář, čehož je nejlepším důkazem stále nejasná situace s prchnuvším severokorejským hlavounem Hwangem, který stále dřepí na jihokorejské ambasáde v Pekingu. Na druhou stranu je to Čína, která zasílá nejvíce potravinové pomoci Severní Koreji.
Historie vztahů mezi severem a jihem je velmi komplikovaná a soustavně provázena nejrůznějšími teroristickými útoky ze severu. Snad stojí za zmínku jen pár incidentů, které nejsou zase v tak širokém povědomí. Především to byla Severní Korea, která rozpoutala válku v roce 1950, nutno ovšem dodat, že teprve poté, co dostala posvěcení od Mao Cetunga a Stalina. Oproti tomuto jsou další incidenty jen dětskou hrou. 21. ledna 1968 třiceti jedna členné komando bylo chyceno 500 metrů od prezidentského sídla. Cíl – zavraždění prezidenta Parka. O dva dny později čtyři severokorejské válečné lodě podporované dvěma MIGy přepadly v mezinárodních vodách americkou válečnou loď Pueblo a zajalo 83 členů posádky, kteří se navrátili až po jedenácti měsících (mimo jednoho, co zemřel). V sedmdesátých letech byly objeveny ony slavné podzemní invazní tunely vedoucí na území Jižní Koreje. V roce 1983 se pro změnu pokusili zabít prezidenta Chuna během státní návštěvy Barmy. Zatímco on zázrakem přežil, 21 lidí bylo zabito včetně několika jihokorejských ministrů. Barmánci chytili dva severokorejce a prokázali jim účast na tomto teroristickém aktu. Severní Korea reagovala “normálně” – my nic, za to může Jižní Korea, která tímto chce zdiskreditovat hodný Sever. V roce 1987 dva severokorejští agenti v přestrojení za japonské turisty vyhodili do povětří civilní letadlo jihokorejských aerolinek – 115 mrtvých. Oba agenti chtěli spáchat sebevraždu kyanidem, ale Kim Hyun-Hui to přežila. Později prozradila, že se naučila japonsky od Yaeko Taguchi, která byla unesena z Japonska v roce 1978. Obecně se předpokádá, že bylo uneseno do severní Koreje více “učitelů” japonštiny. Nyní se mi dělá mírně mdlo, když si vzpomenu, jak jsem byl coby dítko školou povinné mávat na Hlavním nádraží Kim Ir Senovi při jeho triumfálním příjezdu do Prahy (bál se lítat letadlem). Na přelomu roku se již zdálo, že by mohlo dojít k silnému posunu událostí, poté co se Severní Korea skutečně omluvila za incident se špionážní ponorkou. Něco podobného se nikdy dříve nestalo. Jenomže se ukazuje, že důvody je hledat spíše v katastrofální hospodářské situaci než v rozmělňování režimu.
Všem zainteresovaným stranám se zdá být zřejmé, že jsou to právě hospodářské problémy, které povedou ke změně. Říká se, že denní dávka potravin byla opět snížena hluboko pod 200 gramů ráže denně. I uprchlíci v Africe dostávají pomoc od OSN jsou na tom několikanásobně lépe V době nedávné se začlo s propagační kampaní “Vypusť jedno denní jídlo”. Co se tedy stane, až lidem dojde trpělivost ? Již je otázka, jestli je toto vůbec správná otázka. Většina odborníků se shoduje na tom, že režim je tak tvrdý, že je jen velmi malá pravděpodobnost lidového povstání. Navíc po prudce se zvyšující emigraci úřady ještě ztížili I beztak skoro nemožný svobodbý pohyb občanů po území vlastního státu. Obecně se předpoládá, že s nástupem jara přibude pokusů o útěk. Jak Čína tak i Jižní Korea se již na tuto variantu připravují a budují ubikace pro uprchlíky.
Otázka by ale spíše měla znít – Je vůbec možné sjednocení obou zemí ? Osobně jsem přesvědčen, že sjednocení ve stylu Německa je holá fantasmagorie. Několik podpůrných důkazů:
- poměr obyvatelstva Jih/Sever je mnohem nevýhodnější než v Německu Západ/Východ
- totéž platí pro infrastrukturu a technologický park obou zemí
- Jižní Korea je méně bohatá než Z.Německo, stejné platí pro poměr S.Korea a V.Německo
- Obyvatelstvo V.Německa bylo v podstatě dobře informováno o situaci v Z. Německu. V Severní Koreji je totální blokáda veškerých informací
Nedávno zveřejněný průzkum zcela jednoznačně naznačil, co by čekalo Severní Koreu. Více jak 50 procent všech uprchlíků ze Severu na Jih je bez práce. Většinou se nejsou schopní integrovat do zcela jiné společnosti, chybí jim základní znalosti, nemluvě o ovládání počítačů či angličtiny. Všem těmto uprchlíkům byla a patrně i neustále je věnována zvláštní péče. Ta je samozřejmě možná pro ani ne dvě stovky prchnuvších lidí, ovšem nepřipadá v úvahu pro miliony. Korejci mě velice často přesvědčovali, že toto by přeci nebyl problém, oni jsou bratři, jedna krev, společně by vše překonali a vydali se k ještě světlejším zítřkům. Marně se jim člověk snaží vyložit jisté zkušenosti z evropského regionu. Jistě, mentalita je jiná, ale přesto si myslím, že řada schemat by se opakovala podobně. Myslím, že veliká lahůdka v případě sjednocení by bylo sledování, jak rychle by se objevily aféry s “tajnými agenty Severu”. Prchnuvší Hwang se dal nedávno slyšet, že na Jihu je přes 50000 spolupracovníků Severu. Ale kteří pak to tak jen mohou být, že. Jak už to tak často bývá, čím máte více informací, tím je těžší se přiklonit k nějaké variantě. Myslím, že budoucnost Severní Koreje a případně sjednocení s Jižním sousedem by mohl být dobrým příkladem pro vědce studující chaos. Protože nemůžete znát dokonale výchozí podmínky, je nemožné říci cokoliv o budoucím vývoji. Myslím, že snad jen jedna věc je poměrně jistá, pokud se zde vůbec dá mluvit o nějaké jistotě. Za deset let zde myslím nenajdeme oba korejské státy v přibližně podobné situaci jako dnes. Co vyvolá změny na Severu a jakým směrem se budou ubírat ve vztahu k Jihu je ovšem spíše dobrý podnět pro sázkařskou agenturu Fortuna. Co Vy na to, pane Horáčku ?
