Vzájemné vztahy mezi Ruskem a Ukrajinou nejsou úplně nejlepší. A není to způsobeno jen aktuálním konfliktem mezi těmito zeměmi na pomezní ruskojazyčné oblasti nebo ruskou anexí Krymu. Nechci dělat nějaké dalekosáhlé vycházky do minulosti, ale zmínit se o dramatické události z dob budování komunistického Sovětského Svazu, která je na obou stranách interpretována různě. Ale to pozadí zůstává stejné, několik milionů mrtvých lidí.
Je začátek dvacátých let 20.století a bolševici zvítězili v občanské válce. Země je rozvrácená, průmyslová výroba a zemědělství je v troskách. Vláda potřebuje urychleně řešit situaci a tak Lenin v roce 1921 spouští NEP (nová ekonomická politika), částečný návrat k tržnímu hospodářství. Předpokladem je, že toto období přinese zemi kapitál, který pomůže vybudovat průmyslovou základnu. Tento plán podporovaný zejména Bucharinem měl být později opuštěn a dojít ke kolektivizaci zemědělství. Během NEPu byla většina zemědělské výroby státní, ale maloobchod převážně soukromý. Výsledkem bylo zlepšení zemědělské výroby a vzniku bohatší vrstvy ve společnosti. V roce 1929 se Stalin přiklání k opětovnému zavedení principů válečného komunismu.
Během období NEP stát rolníkům určil naturální daň, kterou museli odevzdat. Se zbytkem mohli svobodně nakládat. Tato okolnost se zkřížila se Stalinovou touhou rychle industrializovat zemi. Potřeboval nakupovat výrobní technologie, které byly dostupné na Západě. Problém byl ale s platbou. V této době Sovětský Svaz byl schopen za zboží platit pouze nerostnými surovinami, zlatem a obilím. Od roku 1925 ale byla Západem uplatňována „zlatá blokáda“, která zakazovala platbu zlatem. Stalin proto potřeboval obilí jako platební prostředek. Nejvíce obilí produkovala Ukrajina. Budování kolchozů (společných zemědělských družstev) neprobíhalo dostatečně rychle a úspěšně. Za hlavní příčinu byli označeni kulaci, soukromí sedláci, kteří prodejem svých přebytků na volném trhu získali majetek. Státem nabízené výkupní ceny byly malé, a proto pochopitelně nemotivovaly sedláky odprodávat státu zbytek úrody, který jim zbyl po odevzdání naturální daně. Ve skutečnosti ale mohl být za kulaka označen každý, kdo jen nechtěl vstoupit do kolchozu a jehož osobní majetek nemusel být významný. První násilné vlny kolektivizací probíhaly ještě na konci období NEPu. Světová hospodářská krize ještě přispěla k pádu cen komodit a sovětský režim tak potřeboval zvýšit objem obilí, aby měl dostatečné prostředky na industrializaci. Kdo odmítl vstoupit do kolchozů, byl potrestán výraznou naturální daní, která vedla až k tomu, že musel odvést více, než mohl vypěstovat. Naturální daně se platily nejen z obilí, ale i z hospodářských zvířat, nářadí a mlýnů určených k mletí obilí. Sedlákům tak nezbývalo nejen obilí pro vlastní obživu, ale ani jako osivo pro další období. Nařízením vlády se zakázal (tzv. zákonem pěti klásků) jakýkoliv obchod, zastavilo se zásobování vesnic potravinami. Političtí komisaři dohlíželi na odebírání potravin v postižených oblastech a redistribuci do jiných oblastí Sovětského Svazu. Dodnes není zřejmé, kolik lidí zemřelo hladem, obvykle se uvádí kolem 5 milionů.
Samostatná Ukrajina se potřebovala vypořádat se svojí pochmurnou historií. V roce 2009 v Kyjevě postavila Památník obětem hladomoru na Ukrajině. Památník se nachází v Parku Věčné Slávy nedaleko od metra Arsenalnaja (to má být nejhlubší stanice metra na světě). V architektuře památníku je hodně symboliky, jak už to tak bývá. K jejímu pochopení musíte znát podrobnosti tohoto hrůzného období. Při odbočení z chodníku, který vede po kraji parku, nejdříve projdete kolem truchlících andělů strážných. Uprostřed hlavní cesty na vás bude čekat socha dívenky s pěti klásky v rukách. Tak sedláci pojmenovali bolševický zákon, který vás za sběr klásků na poli po sklizni mohl odeslat do gulagu. Kolem náměstí je umístěno 24 mlýnských kamenů, které symbolizují každodenně semletých 24 tisíc lidských životů. Centrálním místem památníku je kaple Památný svícen, do jejíhož podzemí můžete sejít. Uprostřed místnosti je vystaveno 19 velikých knih, které tvoří Národní knihu paměti obětí hladomoru (1932-33), ve kterých jsou záznamy o méně než milionů obětí. Většina ze zemřelých zde tedy není zaznamenána.
Návštěva památníku vede k zamyšlení o stavu věcí současných a minulých. Jakou cenu může stát zaplatit za vlastní industrializaci. Koho by to napadlo, že platidlem za modernizaci budou lidské životy. Nebo budete věřit tomu, že vina opět leží na Západu, který odmítnutím plateb ve zlatě zapříčinil hladomor? Cestování vám rozšiřuje obzory, ukazuje svět kolem nás a v současné době vás může i přisvědčit o tom, jaké neuvěřitelné štěstí má naše generace ve střední Evropě. Když mám občas splín, vzpomenu si na toto místo, či na jiný památník v Berlíně, abych se ubezpečil, že jsem do svého života dostal opravdu velmi dobře rozdané karty. Jen si přeji, aby to tak mohlo zůstat i nadále.
