Do Death Valley jsme směřovali od východu, z Las Vegas. Tam jsme strávili jednu noc. Myslím, že je to až až, když člověk není hráč. Po hodině, dvou zjistí, že všechna kasína jsou stejná. Stejné hrací stoly, stejné automaty, stejní lidé ….
A tak hurá z tohohle mumraje do pouště. Vyrazili jsme v sobotu ráno. A hned za městem to začíná. Pro mně navždy úžasná krajina. Poprvé v životě jsem viděla joshua tree – stromy nestromy. Je jich okolo silnice spousta. A ta silnice je dost divná. Z LV je to dálnice o několika pruzích. Po asi 50ti mílích uprostřed ničeho končí a stává se z ní obyčejná okreska. Proč zrovna tam, je mi záhadou. No a z téhle okresky jsme odbočili ještě na menší okresku a po pár desítkách mil jsme překročili hranice do Kalifornie. Těsně u hranic, v Nevadě, je ještě poslední kasíno a pumpa. A dalších pár desítek mil nic. Těšili jsme se na Death Valley Junction. Na mapě velká písmena, ve skutečnosti křižovatka okolo které je tak pět starých domů, volně pobíhající koně, motel a Amargorská opera – velký bílý dům. Přede dveřmi cedule s nápisem „Představení dnes večer“. To jsme si říkali, co je to za blbost. Později jsme si v průvodci přečetli, že zde vystupuje Marta Becket se svým sólovým tancem a mimickými vystoupeními. Představení jsou 3x týdně v listopadu a od ledna do dubna. V říjnu a prosinci „pouze“ jednou týdně. Pro koho? Čert ví. My jsme pokračovali dál do pouště.
Do údolí jsme vstoupili takovým divným místem. Nejdříve jsme se zastavili u vyhlídky Zabriskie Point, ta byla krásná, prý nejkrásnější pohled na údolí. Pak jsme překročili hory a byli jsme tam. Jenže jaké bylo naše překvapení, když první, co jsme viděli byl hotel s palmama a pár kilometrů dál zelená oáza, jak se později ukázalo Visitors centrum obklopené golfovým hřištěm, tenisovými kurty a bungalovy s bazénem a maličkým muzeem boraxu. Příjemným překvapením byla cedule u silnice, která hlásala, že jsme na hladině moře. Tak foto, nádech a šup pod hladinu.
Ve visitors centru jsme nabrali informace, shlédli film o údolí a jeli jsme vstříc novým zážitkům – písečným dunám. Našli jsme si na mapě jedny blízko Stovepipe Wells Village, ke kterým je možné se dostat i s normálním osobákem. Je to báječný. Už na obrázku se mi moc líbily. Ale se skutečností se to nedá vůbec srovnat. Sluníčko svítilo, na konci prosince bylo dobře přes 20 stupňů Celsia, píseček vyhřátej. Tak jsme tam tak chodili a klouzali se na tom písku, no lepší než u móře. Je to tak, poušť má svojí nenapodobitelnou atmosféru, která se nedá popsat.
A po tomhle zážitku jsme se museli vydat hledat místo na spaní. Měli jsme stan, ale nechtěli jsme platit za kemp, kde stejně nebylo nic, kromě laviček a místa na oheň. Death Valley je jeden z těch parků, kde se dá spát zadarmo, 1 míli od hlavní cesty. Tak jsme si takové místo našli. V blízkosti Devils Golf Course. Stan jsme museli postavit v místě, kde byla prašná cesta rozšířená. Mimo cestu byl povrch podobný zkamenělému zoranému poli posypanému solí.
No a co nás čekalo v neděli? Hned po ránu při plánování cesty jsme z mapy zjistili, že jsme spali pod hladinou moře. K nejnižšímu místu, Badwater to bylo jen pár mil. Tím jsme den začali – procházkou po solném poli, kde se člověk může kochat pohledem na Telescope Peak vysoký 3.313 m a přemýšlet, jaká je ta příroda ale čarodějka. No a potom jsme už jen tak projížděli údolím, nakoukli do Golden Canyon, projeli Artists Drive s vyhlídkou na úžasně barevný skály, no a pak už domů. Věděli jsme, že nás čeká asi 500 mil, ale co jsme nevěděli, že se ještě zdržíme v Rhyolite Ghost Town. Tohle opuštěné místo leží už za horama, směrem na Beatty. Teď už jsou tu jen zbytky budov. Jediný domek, který stojí je z prázdných lahví od alkoholu. Ale před 90ti lety tu bylo (dle informací z letáku) nádraží, vycházely patery místní noviny, byla tu opera a symfonie, 50 salónů, fungovaly čtyři školy, dvě nemocnice a továrna na sodovku a led. Žilo tu 35 000 lidí. Za tři roky z nich zbylo 120 a dneska už tu žije v dovezném mobilním domě jen paní, která si s vámi u „lahvového domu“ ráda popovídá a povypráví, jaké to tady bylo. A na pomyslném okraji města stojí sochy. Sochy velké a obrovké, které umocňují „divný pocit“, který se vás tu zmocní.
No ale čekala nás cesta domů, přes Nevadu. Člověk sice ví, že je to krajina pustá, ale já si to uvědomila až když jsem za jedním městečkem na jihu uviděla nápis, že příští pumpa bude za 112 mil, což máme dobrých 180 km. No a těch 112 mil jsme jeli po tmě. Za tu dobu jsme potkali maximálně 5 aut. Vždycky, když jsme protijedoucí auto uviděli, stáhli jsme dálkový světla, to abychom neoslnili, jenže jsme pak jeli třeba pět mil, než jsme se minuli. Okolo cesty nebyla žádná světla, jen značky pozor na krávy, otevřený ranč dalších 50 mil. Prostě nikde nic. Divná to země.
