Znáte to, říká se tomu snad zasuté vzpomínky. Jako již ne tak úplně malý hošík jsem v televizi viděl záběry z výbuchu hory svaté Heleny. Víc než o vzpomínku se spíše jedná o obraz, vjem, pocit.
Pak se jednoho dne ocitnete na západní polokouli a plánujete si nějaký ten výlet. Vaše oči bloudí mapou a hledají záchytné body. A v tom to spatří – Mount St. Helen – to přeci znám, to musím vidět na vlastní oči.
Světoznámou se tato hora stala v roce 1980. 20. března projelo pohořím Kaskády zemětřesení o síle 4.1 To zase není tak mnoho, uvědomíme-li si, že Richterova stupnice používaná k porovnávání síly otřesů je logaritmická. Ve skutečnosti to znamená, že zemětřesení o síle 5 je desetkrát silnější než zemětřesení o síle 4. V Kaskádách je ročně zaznamenáváno kolem šesti tisíc otřesů. Tento ovšem okamžitě přitáhl pozornost odborníků, zejména poté, co v následujících dnech se zvyšoval počet otřesů. O týden později ze sopky vyrazil sloup páry a popele do výšky přes dva kilometry. Na vrcholu hory se v sněhové čepici otevřela díra skoro sto metrů v průměru. V následujích dnech se hora opět třásla a vyvrhovala až metrové kameny. Vědci a záchranáři se horečně pustili do práce. Všichni si uvědomovali nebezpečí, že při silnějším otřesu by mohla na severní straně vzniknout lavina. Ke konci dubna se zastavily erupce páry, otřesy však dále pokračovaly.
Co se mezitím dálo lze odhadnout s železnou logikou znalosti lidské pošetilosti. Kolem sopky se rozrostl výnosný byznys se suvenýry. Turisté se sjížděli a tlačili se blíže a blíže ke kouřícímu vulkánu. Úřady nejprve zavřely vrchol hory, poté postupně zvyšovaly uzávěrku až na osmi mílový rádius. Ovšem uhlídat všechny cesty kolem hory bylo v podstatě nemožné. Na konci dubna se jizva na vrcholu hory zvětšila do mílových rozměrů a rostla denně až o jeden a půl metru. 12. května hora při pětistupňovém otřesu naznačila, co by se mohlo stát. Ze severního okraje se utrhla lavina a sjele půl míle do údolí.
A ráno 18. května se stalo to, na co se jistě většina turistů těšila celou dobu. Když člověk uvažuje o výbuchu sopky, většinou si automaticky představí, jak kameny s rachotem létají vzduchem. Tak jsme sopky jako děti přeci vždycky malovali. Jak už to tak bývá, skutečnost je mírně odlišná. Moderní doba vám umožní shlédnout dokonalou počítačovou simulaci, či retrospektívu, co se vlastně stalo. Samozřejmě že vzduchem létaly balvany, ale vlastní destruktivní činnost sopky leží jinde. Tak jak vědci předpovídali, utrhla se severní část sopky a celá se doslova vylila do údolí. Během několika vteřin zmizelo 400 výškových metrů vrcholové části sopky, které se rychlostí 120 km/h řítily vpřed. Pokud jste schopni představit si lavinu o objemu půl míle krychlové, pak víte přesně, jaké to bylo. Další čtvrtina kubické míle v podobě popílku se začala snášet na krajinu. Popel se nakonec dostal až do států Idaho, Montana a po 14 dnech po obletu celé planety byl opětovně zaznamenán ve státě Washington, kde svatá Helena leží.
Přestože všichni věděli o nebezpečí erupce, katastrofa si vyžádala 57 lidských obětí. Nutno ovšem říci, že většina se jich nacházela v oblastech, které úřady vůbec nezavřely. Tak jako každá velká událost, i tato má své hrdiny. Mrtvé hrdiny. Nejznámější postavou se stal Harry Truman, majitel domu na západní straně jezera Spirit. Den před explozí ho ještě zástupce šerifa přemlouval, aby odešel. Marně. Nikdo se již nedozví, zda tento více jak osmdesátiletý stařík sledoval řítící se lavinu z verandy popíjejíc svůj oblíbený míchaný nápoj. Osobně si myslím, že si přesně takovýto konec přál. Po smrti své ženy ho již život beztak nebavil a tímto svým činem se stal nesmrtelným, jak vás přinejmenším budou přesvědčovat knihy o jeho životě a velké množství pohlednic. O dalším hrdinovi lze říci, že podlehl své vášni, svému povolání. Geolog David Johnston mohl ze vzdálenosti šesti mil pozorovat, jak se na něho řítí smrtící lavina, přesně tak, jak to ve svých zprávách předpovídal.
Člověk stojí na vyhlídkovém místě a vzhlíží k zubatému vrcholu. Někde tam na vrcholu se kráter opět dal do nového růstu. Nikdo neví, jestli stačí vrátit hoře její kuželovitý charakter nebo se opět v mohutném výbuchu rozmetá po okolí. Stál jsem tam a hleděl na to podivné dílko přírody. Cítil jsem, že nám snad posílá jakési poselství, nejen o sobě samém, ale hlavně o nás. Nebyl jsem však schopen ho uchopit.
Z dětství jsem si o svaté Heleně přinesl vjem něčeho majestátně brutálního. Po osobním kontaktu se vjem příliš nezměnil. Znamená to snad, že zážitek skrze televizní obrazovku je postačující ? Nevím.
