„Připraveni?“, táže se anglicky naše průvodkyně. Mně a určitě i mé čínské kolegyni se mírně zvedne tep. „Pusk“ zavelí Eleonora. Mačkám malé, šedé čtvercové tlačítko a imaginárně otočím klíčem na řídícím panelu. Souběžně to samé dělá Číňanka. Malou místností se rozezní alarm a na stěně začínají blikat kontrolky. Do nastalého hluku průvodkyně dodá: „Za 20-25 minut budou rakety dopadat na Ameriku“. Právě jsme odpálili mezikontinentální raketu RS-22 Moloděc, v armádě NATO známou pod označením SS-24 Scalpel.
To místo není pro každého. Pravda, většina lidí jen nechápavě zírala, když jsem jim líčil, kam se chystám vypravit. Do Muzea raketových vojsk strategického určení. Je to sice muzeum, ale vzniklé z bývalé vojenské základny. Takže žádná Potěmkinova vesnice, ale pěkný reál. Pokud vás zajímá, kde mohl začít konec světa, nemůžete si vybrat lepší místo. Ano, ještě jedno místo se nabízí. Podobné muzeum u amerického Tusconu.
Vstával jsem brzo ráno, abych stihl jeden z prvních vlaků metra. Nejdříve jsem jel autobusem do 200 km vzdáleného města Uman. Ještě mi chybělo dalších sto kilometrů, které se překonávají již složitěji. Protože se chci večer vrátit zpátky do Kyjeva, hned po vystoupení z autobusu zamířím k taxikářům. „Znáte raketovou základnu u Pobuzke?“, ptám se staršího chlapíka. Přikývne. Vyjednávání netrvalo moc dlouho, s cenou 1200 hřiven jsem stejně musel souhlasit. Usedáme do malého Loganu a Saša pořádně šlape na plyn. Moje ruština je už dost špatná, ale to podstatné chytám. Místo zná, dlouho zde pracoval v armádě jako elektromechanik. Raketová vojska jsou mu tedy blízká, hned se raduje, že využije dobu, kdy na mne bude čekat a domlouvá si s někým schůzku na základně. Cestou pak poslouchám standardní lamentaci na politickou situaci. Konečně, lidí, kteří by si nestěžovali, tu asi moc není.
Asi za hodinu nedaleko vesnice Pobuzke sjíždíme na prašnou cestu k muzeu a po cestě svezeme mladé děvče. Ukazuje se, že je to anglická průvodkyně do muzea, která čeká na příjezd dvou Rakušanů a Číňanky. Jsem nadšen, protože se k nim mohu připojit. Než skupina dorazí, procházím se po venkovní výstavce, kde jsou rakety SS-4, které nechal Chruščov dovézt na Kubu v rámci karibské krize. Hned vedle je krásná sbírka raketových motorů. Saša jde za mnou a slyším, jak si pro sebe mumlá: „taková jsme byla silná země a všechno jsme prosrali“.
Raketová základna se nachází asi dvacet kilometrů od města Pervomajsk a byla součástí vojenského útvaru, který měl deset podobných raketových sil rozmístěných v okolí tohoto města. Základna se sestávala z jednoho sila, ve kterém byla umístěna mezikontinentální raketa SS-24 Scalpel. Prostor byl hermeticky izolován od okolí a vnitřní prostor chráněn čidly, které spouštěly poplach. Stráže by se pak už nezdržovali smlouváním o zastavení, ale rovnou by vás poslaly do věčných lovišť. Dnes na povrchu můžete najít řadu vyřazených raket, mezi kterými je opravdovou perlou RS-20V Vojvoda, raketa v kodu NATO označovaná jako SS-18 Satan. Do výzbroje byla uvedena jen několik let před zhroucením SSSR, takže je jisté, že je na území Ruska v operačním nasazení dodnes. Dolet má 15.000 km, startovací váha 211 tun, délka rakety přes 34 metrů. Na cíl může donést až deset hlavic, jejichž přesnost zásahu je do 500 metrů. Tak tahle černá obluda tu v horizontální podobě leží. Technicky mě to dostává, lidsky vyvolává mrazení.
Povšimněte si i takových malých raketek majících na délku tak dva, tři metry. Řekli byste si, co takový pidižvík asi zmůže. Hmmm, ta raketa je předchůdce té, která před pár lety sestřelila nad Ukrajinou civilní letadlo malajsijských aerolinek. Malá, ale výkonná, chtělo by se říci.
Ale jak jsem už říkal, to co ve zdejším muzeu můžete vidět, nejsou jen samotné rakety, ale i řídící kontejner. Jedná se o kovový válec dlouhý 33 metrů, který byl zapuštěn do země nedaleko raketového sila. Průměr měl 3,3 metru a celé to vážilo 125 tun. Neuvěřitelné je to, že řídící kontejner nebyl prostě zavrtán a zasypán do země. Nachází se v šachtě volně zavěšen, odpružen, takže v případě raketového/jaderného útoku (a je jisté, že by v případě války přišel) by neměl být snadno zničen zemětřesením vzniklým nepřátelským útokem. V řídícím kontejneru se nacházela potřebná technologie pro start mezikontinentální rakety ve dvanácti patrech. Dvě spodní byla obyvatelná. V tom předposledním byla místnost pro dva operační důstojníky, kteří se zde v pravidelných směnách střídali. A spodní patro? Prostor pro záložní směnu, která se zde měla nacházet v případě pohotovosti. Měla za úkol zlikvidovat horní směnu v případě, že by odmítla odpálit raketu, a provést tento úkon místo ní.
Do spodní operační místnosti vede ze shora výtah, do kterého se nasoukáme ve třech. Sjedeme tak 40 metrů pod zem a pak po žebříku vylezeme o patro výše. Zde sedávali dva operátoři, kteří byli připoutáni pásy k sedačce a do bezvědomí opisovali kody, které se jim v pravidelných intervalech objevovaly na obrazovce. Až by přišel ten správný. Pak ještě zmáčknout tlačítko a současně otočit klíčem. Souběžně provedeno oběma operátory na svých terminálech. Jde o kontrolu čtyři oči a čtyři ruce. Raketu nemůže odpálit jen jeden operátor, který by třeba svého kolegu zlikvidovat a úkon postupně provedl na obou terminálech. To by neprošlo. Tento systém je prý zaveden také v amerických či britských řídících centrech. Nikdo nestojí o rozpoutání armageddonu jediným šílencem.
Tak jsme odpálili společně s Číňankou mezikontinentální raketu. A dál? Odveta na sebe jistě nenechá dlouho čekat. Budeme uvězněni v řídícím kontejneru a po dobu až 45 dní dýchat přečištěný vzduch jako na ponorkách. A jíst konzervovanou stravu. Pak bychom měli vystoupit na zemský povrch. Pokud se nám to povede. A pak? Jaká bude úroveň radiace? Nějaké chemické zamoření? Najdeme na povrchu někoho živého? My jsme to měli jednodušší. Na povrch jsme se opět dostali výtahem. A ještě si udělat nějaké pěkné fotečky u otevřeného víka raketového sila. V míru je to legrace. Ale ta podivná kovová pachuť kdesi v mém vědomí mě už asi nikdy neopustí.
