Tak vy jedete do San Francisca? To je krásný město, to se Vám bude líbit. To jsem slyšela před výletem ode všech. Až mi z toho šla hlava kolem. Tak jsem se tak na půl těšila, ale taky jsem se trochu obávala, že budu zklamaná. Ale nebyla jsem. Ba naopak předčilo to mé očekávání.
V SF jsme strávili bohužel jen tři dny. Je to zoufale málo. Přijeli jsme v sobotu odpoledne. Bylo to grandiózní. Jak jsme se blížili po silnici č. 580 k Bay Bridge, provoz houstnul a zpomaloval se i přesto, že se počet pruhů zvětšoval až na konečných 17 (slovy sedmnáct) těsně před mostem, kde se vybíralo mýtné. Tak to jsem v životě neviděla. Sedmnáct jízdních pruhů v jednom směru (opačný směr byl pro nás schován o patro níž). Všude auta. Najednou to vypadalo, že na světě není nic jiného než auta. A všichni v těch autech okolo se tvářili, jako že je to úplně normální, že sedmnáct aut vedle sebe popojíždí krokem k budce, kde každý zaplatí mýtné, aby se dostal do toho krásnýho města.
Tak jsme projeli kolem budky i my. Na mostě se počet pruhů snížil asi na šest. No a samozřejmě, že jsme hned poté, co jsme sjeli z dálnice a já navigovala, zabloudili. Ve spleti jednosměrek to bylo dřív než jsem to čekala. Někde jsme zastavili, zorientovali mapu a „bylo zjištěno“, že jsme vlastně až tak moc nezabloudili a že jsme jen pár ulic od Market Street a od hostelu, kde jsme chtěli bydlet.
Ten poměrně starej dům byl první, co se mi na SF moc líbilo. Strmý točitý schody, výtah s železnou mříží, vysoký stropy, lidičky snad ze všech koutů světa, kuchyňka, prádelna, kafe zdarma, nástěnka, letáky, mapy města, inzeráty. Trochu chaos, trochu špína, trochu hluk. Všechno jak má být.
Tak a vzhůru do ulic. Neměli jsme žádnej plán a byl to balzám na duši jen tak bez cíle se potulovat městěm. První na co jsme narazili hned u Market Street byla Veřejná knihovna. Vešli jsme dovnitř a co nás praštilo do očí? Vždyť je to ta knihovna, kde bylo natáčeno pár moc pěkných záběrů filmu Město andělů, který jsme viděli pár dní předtím. Super pěkná knihovna.
A co jsme viděli dál? Další nám stála v cestě Cable Car – slavná San Franciská tramvaj. Ještě jsme se nesvezli, ale podél kolejí jsme přešli kopec a před námi se měl vyloupnout Golden Gate Bridge. Ale nevyloupl. To jsem totiž zapomenula říct. Byla zima „až praštělo“ a hlavně, byla mlha. Tak jsme uhnuli, moře jsme si nechali na druhý den (snad bude líp) a za chvilku už jsme byli v Čínské čtvrti. Začínalo se stmívat a rozsvěceli se všechny možné neony a nápisy. Všude restaurace, bazary, lidi. Jak to ve správným městě má být. Tak jsme si dali večeři v pravé číně a zapluli do bazaru. Člověk tam najde neuvěřitelný věci. Nejen čínský divnosti, ale našla jsem tam i úplně stejný umělohmotný vláček, jaký jsem před dvěma lety jako dárek kupovala v Praze, v zapadlém krámku ve Vysočanech.
A jaká byla neděle? Původní plán, že vstaneme brzo, abychom toho co nejvíc viděli, nevyšel. Stejně jsme pak zjistili, že se všude otvíralo nejdříve v 10 hodin. Oproti sobotě jsme měli štěstí, sluníčko svítilo už od rána, žádná mlha, poměrně teploučko. Hned po ránu jsme přešli rybí a ovocný trh a namířili si to do Muzea moderního umění. Budova je to krásná,moderní. Jak se na Muzeum moderního umění sluší a patří. Ale výstava mně zas tak moc nenadchla, kromě třetího patra. Tam měl výstavu Keith Haring a taky tam bylo pár věcí z oblasti videa. To bylo asi nejlepší a taky nejstrašidelnější v celé budově.
No a pak jsme šli vyzkoušet tu slavnou tramvaj. Původně jsme mysleli, že s ní budeme jezdit celý den, ale poté, co jsme vystáli zhruba 40 min dlouhou frontu, jsme jeli jen jednou a abych řekla pravdu, stačilo to. Zas tak velký zážitek to není. O to větší zážitek je přístav. Připomělo mi to hodně Prahu (až na to moře, že). Jsou tam prodavači obrázků, šperků, karikaturisti, muzikanti. Strávili jsme tam celé odpoledne. Vyjeli jsme si i lodí na hodinový výlet k mostu a okolo Alcatrasu. Bylo krásně vidět, bylo tam spousta surfařů, kteří skákali neuvěřitelně vysoko přes bílou vodu za naší lodí, bylo tam hejno kormoránů, kteří loví těsně nad vodou. A taky jsem uviděli prvního lachtana. Na ty jsme se pak vydali na molo č. 39. Představovala jsem si, že jich tam bude tak deset a budou nehnutě a tiše ležet na nějakých kamech. Ale to jsem se hrubě mýlila. Oni tam mají takové dřevěné vory, na kterých jich leží desítky. Vydávají hrozně divný, hýkavý zvuky a strkají se do vody, převalujou se a některý se perou. Tváří se, že je turisti vůbec nezajímají. Turisti se naopak tváří, že je lachtani zajímají a vydávají taky divný hýkavý zvuky. Do vody se nehážou, ale taky do sebe strkají a fotí se. Bylo dobrý pozorovat obě strany.
Pro cestu zpátky jsme vybírali boční ulice. Už jsme nešli podél kolejí, ale proplétali jsme se setmělýma uličkama. Byla neděle večer. Lidi se vraceli z víkendu, samošky na rozích byly otevřený, stejně tak velký množství prádelen. Procházeli jsme si v klídku tuhle čtvrť a pak jako bychom překročili bludný kámen. Ocitli jsme se v jiném světě. Přes jednu ulici a všechno se změnilo. Na rozích postávali skupinky většinou mladých kluků, který na sebe cosi (zřejmě nic pěknýho) křičeli. Na ulicích byla větší špína, víc starých na první pohled nepojízdných aut, pomalované domy. Přiblížili jsme se Market Street, kde jsme bydleli. Tahle čtvrť nevypadala v tuhle dobu moc bezpečně. Na Market Street i v okolí je hodně homeless. Není to radostný pohled, vidět, jak se ukládají k spánku do výklenků obchodů. Spousta jich vypadá, jako že jim tenhle „životní styl“ vyhovuje. Spousta jich vypadá, že už o sobě ani neví a já osobně nechápu, jak můžou přežít. Upřímně řečeno celý tři dny jsme vedli dlouhý hovory o těhle lidech. Samozřejmě jsme k ničemu nedospěli. I když já jsem dospěla k tomu, že se mi tyhle myšlenky pořád vrací. Nevím, jestli mi pomůže přečíst si noviny, který jsme si koupili – noviny Street Sheet, který si bezdomovci v SF vydávají. A co mi asi zůstane záhadou, kam se všichni tyhle lidi poděli v pondělí ráno. Vyjížděli jsme totiž poměrně brzo a na ulici, která byla oproti víkendu pěkně uklizená, jsme je stát, ležet nebo posedávat neviděli.
Pro ten den jsme to ale hodili za hlavu. Čekala nás, pro nás poslední atrakce San Francisca, Golden Gate Bridge. Jak je dlouhý? Jak je vysoký? Jak je těžký, starý, jak je udělaný? To všechno nevím, ale vím, jak je krásný. Moc! Je ohromující. Z dálky vypadal, jak utkaný z pavučiny. A z blízka? Šest jízdních pruhů, dva chodníky pro chodce, joggisty a kolisty. Všechno stojí na dvou sloupech a je drženo ocelovými lany. Člověk, který ho vymyslel, ho vymyslel moc dobře.
A jak se mi teda SF líbilo? Velmi. Je to skutečné velkoměsto. Se všema plus i mínus. Po téměř roce stráveném v Salt Lake City to bylo skutečné město, ne sterilně čisté, široké silnice skrz domky a centrum bez lidí.
