Jak se žádá o americké vízum

 

americke_vizumPřed nedávnem jsem dostal e-maily od kamaráda, který se hodlá podívat do USA. Aby tuto cestu mohl vykonat, potřebuje mimo jiné mít vízum. Ti kdo o ně již někdy žádali, vědí, že to není až tak prosté, zejména v době poměrně nedávné, kdy americká ambasáda projevila značnou nepružnost nad množstvím žadatelů. Přečtěte si tedy příběh člověka, který prošel touto úřednickou anabází. Dopis, jak sami uvidíte, je psán pod silným emotivním dojmem prožitého úřednického dobrodružství.

Včera jsem byl poníženě žádat na velvyslanectví USA o vízum. Dost mě nasralo, že mi dva arogantní dědci hlídající ten herberk nebyli schopni (nebo spíše ochotni) podat příslušné informace, ovšem za vrchol sprostoty považuji fakt, že jsem byl nucen žádost vyplňovat v podřepu na chodníku  před barákem.  Na můj dotaz, zda bych si s tím papírem nemohl někam sednout, se mi dostalo arogantní odpovědi, že mohu – např. někde v restauraci. Stejně jsem dopadl při pokusu rozměnit si 20 USD (protože k žádosti se přikládá 45 USD a já měl jenom dvacky). Takže jsem k čestnému prohlášení o tom, že jedu za kámošem, nebudu pracovat  a nikoho nezavraždím ještě připsal zhruba toto:

„Skutečnost, že jsem nucen vyplňovat žádost o udělení víza ve dřepu nachodníku před budovou ambasády, považuji za krajně ponižující. Stejně tak ponižující je „ochota“ Vašich zaměstnanců hlídajících vchod. Protože nemám čas hledat směnárnu, přikládám 60 USD. Pevně věřím, že mi 15 USD bude v pořádku vráceno“.

Načež jsem to zalepil s pasem do obálky a vrhl do jakési schránky. Mimochodem – to je taky zajímavé – jakékoli potvrzení o tom, že jsem odevzdal žádost a hlavně pas neexistuje! Podobně se žádosti podávaly za raného feudalismu. No byl jsem rád, že mě drábi nechali odejít bez nakládačky bičem.

Venku jsem si ještě na nástěnce přečetl, že sporné případy budou pozvány k pohovoru. Možná, že je můj dopis nasere natolik, že si mě rovněž pozvou. Už se těším, až mi ti debilové budou ústně klást podobné dotazy, jakými se hemžil ten dotazník, např. „Jste terorista?“ (odpovím: „ne, ale po návštěvě Vašeho úřadu vážně uvažuji o tom, že se jím stanu“).

Mimochodem – identifikační údaje v dotazníku: Barva očí a vlasů – to beru, to se skutečně mnohdy z fotky nepozná, zvlášť z černobílé, že, ale: BARVA PLETI ? Není to tak trochu rasismus? Pikantní je, že o pár odstavců dál je dotaz v tom smyslu, zda jsem nebyl stíhán za rasovou nesnášenlivost a perzekuci. Předpokládám, že každý průměrně inteligentní člověk pozná bělocha od černocha resp. eskymáka a proto takový dotaz považuji za krajně nevhodný. Napsal jsem: „bílá ?!“, ale měl jsem napsat – v zimě bílá, v létě hnědá!.

No už dlouho jsem se tak zdravě nenasral – doufám že mi ve čtvrtek vrátí alespoň ten pas…

Milý vole, to je pro tuto chvíli vše – mimochodem – nechceš moji stručnou zprávu o stavu US ambasády zařadit do Poutníka jako takovou glosu? Já si myslím, že takové zkušenosti do oboru cestování rozhodně patří – přinejmenším to pobaví, protože poučení z toho žádné není …

O pár dní později:

Představ si – MÁM VÍZUM!! Nemusel jsem na pohorror a dokonce mi ti býci vrátili prachy. Musím přiznat, že mají smysl pro humor (což velmi oceňuji) – vrátili mi 15 USD v jednodolarových bankovkách :-).

2 693 x shlédnuto
About Milan Dvořák 287 Článků
Milan Dvořák je aktivní cestovatel již od mládí. A to už je setsakramentsky dávno 8-) Žil a pracoval v Jižní Koreji a USA. Aktivně procestoval především Asii, přidal k tomu něco z Ameriky a Afriky. Evropa se nepočítá. Rád fotí a filmuje. Zakladatel Poutníka.

1 Zpětné odkazy & Pingbacks

  1. Jak zažádat o vstup do USA (ESTA) | Poutník

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.




Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..