Etiopie nemá zvířecí trháky, jaké najdete v některých afrických parcích – žirafy, lvi, slony či nosorožce. Ale přesto se tu vyskytují naprosto ojedinělé živočišné druhy. V roce 1978 byl na seznam památek UNESCO připsán Simienský národní park. Masivní eroze etiopské planiny vytvořila fascinující přírodní útvar se zubatými horskými vrcholky a ostrými srázy padajícími i o 1500 výškových metrů na dno temných kaňonů. Kdybychom chtěli park k něčemu připodobnit, nejvíce by se asi nabízel Grand Canyon v USA.
Simienské hory jsou domovem několika vzácných živočišných druhů jako je vlček etiopský, kozorožec walia, ale zejména pavián dželada. Pokud se vydáte na trek do hor, museli byste mít smůlu, abyste na tato zvířata nenarazili, protože Vaši průvodci vědí, kde se vyskytují a je to nezbytná část návštěvy Simienu. U dželad máte daleko větší šanci, že si je budete moci prohlédnout zblízka, než třeba u zmiňovaného vlčka či kozorožce. Dželada (Theropithecus gelada), anglicky gelada baboon, bývá označována za paviána, kterým ve skutečnosti není. Ze zoologického hlediska tento primát patří do čeledi kočkodanovitých. Samci jsou výrazně větší než samice, váží kolem 20 kilogramů (o pět více než samice), délku těla mají kolem 70 cm. Jedná se o endemický druh, nalézt ho lze jen v Etiopii a Eritreji v nadmořských výškách nad 2000 metrů. Odhaduje se, že existuje kolem 50.000 jedinců. Dželady jsou ohroženy hlavně záborem místa, kde se vyskytují, člověkem.
Uvádí se, že dželady patří mezi nejšikovnější primáty (s lehkým opominutím člověka). Mají nejšikovnější palce po člověku, jsou mnohem zručnější než gorily či šimpanzi. Asi to souvisí s tím, že jejich potrava je čistě na rostlinné bázi, takže svojí obratnost potřebují k třídění potravy. Živí se převážně semeny trav, trávou a kořínky. To jim zabere poměrně hodně času, takže je nejčastěji spatříte, jak sedí. Uvádí se, že to je i důvod, proč se jim na prsou vyvinul speciální útvar, jakási červená lysina, kvůli které se jim dokonce přezdívá „pavián s krvácejícím srdcem“. V době říje je tato lysina, která se výrazně zbarvuje, signálním znakem. Dželady žijí v tlupách, často o počtu několika set jedinců. Tyto velké tlupy se ovšem dělí na mnoho menších skupinek, kterým dominuje samec. Je ale zajímavé, že samce si vybírají samice. Jeho úkolem je skupinku ochraňovat a pářit se se samicemi. Na rozdíl od jiných podobných uskupení ovšem samice nepřihlížejí pasivně občasným soubojům jejich samce s vyzyvatelem a nečekají, jestli by nestálo za to se přidat k případnému vítězi. Starají se o svého vůdce a často mu v boji dokonce pomohou. Dokonce i v případech, že by jejich vůdce prohrál mu často zůstanou věrni a vítěz ostrouhá. Pokud se ale samec řádně nestará o své samice (po všech stránkách), dochází k rozpadu skupiny a samice si zvolí nového vůdce. Mladí samci vytvářejí menší skupiny, nad kterými mají jistou patronaci naopak starší, řekněme dědečkovská generace dželad. V přírodě žijí přes dvacet let, v zajetí i přes třicet. Samice rodí jedno mládě (po 5-6 měsících březosti), samci se na výchově nepodílejí.
Na noc se dželady stahují do hlubokých srázů a ráno je můžete spatřit, jak zvolna šplhají po úbočích na vrcholky kopců, které jsou pokryty trávou, kde hledají obživu. Oblíbené místo pro sledování opic je okolí kempu Sankaber (výška 3250 m n.m.). Ráno čekám se svým průvodcem na vhodném místě a netrvá dlouho a za chvíli spatříme první hlouček. Říká se, že opice jsou schopné rozlišit turisty od domorodců. Je to celkem pochopitelné. Zatímco domorodci je pronásledují, protože jim ničí úrodu, tak turisté na ně maximálně namíří objektivy svých přístrojů. Proto se můžete často k dželadám přiblížit na pár metrů a dokonale je pozorovat. Opice mají bohatou mimiku a vydávají i širokou paletu zvuků. Za normálních okolností se jich nemusíte obávat. Možná vás budou chvíli zvědavě pozorovat, ale pak se budou raději starat o své. Hlad je velký a uživit se jen ze semínek trav a kořínků dá hodně práce.
