Muláj Ismáíl, druhý panovník alavitské dynastie, byl současníkem Ludvíka XIV. Stejně jako on si budoval velkolepou rezidenci, jíž se často přezdívá „marocké Versailles“, ale výstižnější je spíše pozdější francouzské označení Imperiální město, dodnes používaný název příslušné části města Meknes.
Rozměry jsou to monumentální. A je vcelku jedno, kde právě člověk stojí. Obrovské prostory s hladkými, dva až tři metry tlustými stěnami a valenou klenbou v přední části obilných sýpek Heri as-Suání. Snad nekonečné řady oblouků v další části, třiadvacet lodí bez stropů, jen pilíře a oblouky, protože klenby spadly při zemětřesení v roce 1755. Zásoby zde uložené měly vystačit na případné mnohaměsíční obléhání města, proto ta obrovitost. Vodní nádrž Agdal, dva metry hluboká, o ploše skoro pěti hektarů – zdroj vody pro palácové zahrady a parky. Přes 40 km mohutných hradeb a bran. Všem ostatním se jedna vymyká – brána Báb al-Mansúr: tři oblouky, průčelí zdobené nádherným keramickým vlysem, dílo křesťanského odpadlíka, snad nejslavnější brána celého Maroka a pyšný vstup do Ville Imperiale. Nepokrytě dávala najevo protilehlé medíně, kde je moc a síla. Samozřejmě také královský palác, dodnes funkční, a proto nepřístupný. A kousek od něj mauzoleum Muláje Ismáíla, stavěné ještě za sultánova života, jedno z mála posvátných míst v Maroku, kam smí (s výjimkou vlastní hrobky, do níž je ale vidět z protilehlé místnosti) i nemuslimové.
Jaký člověk dokázal tohle všechno vybudovat? Zřejmě poněkud trpěl gigantománií – a dál? Muláj Ismáíl byl jedním z nejpozoruhodnějších a také nejvýznamnějších panovníků v marockých dějinách. Jeho otec Muláj Alí Šaríf, jenž svůj původ odvozoval od čtvrtého chalífy Alího, bratrance a zetě Muhammadova, a jeho manželky Fátimy, Prorokovy dcery, se považuje za zakladatele dynastie Alavitů, která vládne v Maroku dodnes. Ismáílův nevlastní bratr Muláj al-Rašíd začal sjednocovat zemi pod svou vládou a uvádí se jako první alavitský panovník. Když po šesti letech vlády náhle zemřel po pádu z koně, nastoupil na trůn roku 1672 Muláj Ismáíl. Situace nebyla jednoduchá. Nový sultán neměl podporu berberských a beduínských kmenů, z východu hrozilo zemi turecké nebezpečí, na západě vlastnili několik marockých přístavů Evropané. Začal tím, že přesunul své sídlo z Fesu, jehož obyvatelům nevěřil, protože se v minulosti účastnili různých nepokojů, do Meknesu (Miknásu). Zatímco hradby Fesu a dalšího královského města Marrákeše nechal pro výstrahu odbojným kmenům „ozdobit“ deseti tisíci sťatými hlavami svých nepřátel, Meknes začal velkolepě budovat a rozvíjet. Celý zamýšlený komplex, který zahrnoval kromě paláce a zahrad také sýpky, konírny, několik mešit a kasárna jeho gardy a na němž pracovalo několik desítek tisíc otroků, nebyl nikdy dokončen. Meknes zůstal hlavním městem pouze za vlády Muláje Ismáíla, a i když trvala 55 let, na všechno čas nebyl. I tak ale to, co se dochovalo, dokládá obrovitost a velkorysost původního záměru. Ismáílův syn Muláj ibn Abdulláh vrátil po několika letech své vlády panovnické sídlo do 50 km vzdáleného Fesu a ironie osudu se naplnila – nedokončené stavby v Meknesu začaly sloužit jako kamenolom pro stavbu nových budov feských či později marrákešských, k čemuž přispělo i zemětřesení z roku 1755.
Ačkoliv Ismáílovo stavební dílo svého zakladatele, jenž byl zároveň i jeho architektem a občas dokonce též fyzickým stavitelem, dlouho nepřežilo, v ostatních oblastech se mu dařilo. Třikrát porazil Turky, a výrazně tak posílil nezávislost své země. Vyhnal všechny Evropany z pobřeží s výjimkou enkláv Ceuta a Melilla. Nad zemí měl absolutní kontrolu díky své obrovsky početné „černé“ gardě, jejímž základem se stali nakoupení černí otroci ze subsaharské Afriky a jejíž početní stav se během Ismáílovy vlády zvýšil z původních 16 asi na 150 tisíc mužů. Sultánův harém prý čítal na 500 žen, dohromady se mu připisuje minimálně 500, ale možná i více než 700 synů a k tomu dcer nepočítaně.
V Maroku je Muláj Ismáíl znám jako „král-válečník“, ale především Evropané mu dali i jiné přídomky jako Krvavý či Krvežíznivý. Sultán proslul mimořádnou krutostí a bezcitností, s níž trestal své poddané a vynášel rozsudky smrti. Francouzský vyslanec prý byl jednou svědkem, jak sultán bezdůvodně usekl šavlí hlavu otrokovi, který mu držel třmen. Když dal vyslanec najevo zděšení a naznačil, že takhle se ve Francii panovník nechová, sultán mu prý odpověděl, že zatímco Ludvík vládne lidem, on vládne zvířatům.
Když se odtrhneme od grandiózních staveb a drsných vzpomínek na Muláje Ismáíla, vyplatí se zajít také za další hradby, do mekneské medíny. Navštěvuje ji méně turistů než třeba medínu ve Fesu či Marrákeši, její súky jsou původnější, méně komerční. A skrývá se v ní madrasa Bú-Ináníja, která vznikla stejně jako její feská jmenovkyně za vlády merínovských sultánů Abú al-Hasana a Abú Inána v polovině 14. stol. a je snad ještě hezčí. Může se vystoupit až na její střechu, jež slouží jako vyhlídková terasa a nabízí skvělý rozhled po medíně s dominantní Velkou mešitou stojící šikmo naproti madrase. Jedním pohledem se odtud dá přehlédnout skoro celý starý Meknes i s Imperiálním městem tak, jak je také zapsán na seznamu Světového dědictví UNESCO.
