Znal jsem jenom jejich jména podle letenek, které jsem omylem vytiskl všechny místo té své. Sešli jsme se v tranzitním prostoru na letišti Václava Havla asi hodinu před odletem do Milána. Byl jsem tam o něco dříve, potřeboval jsem nutně odlovit kešku, která se nachází právě v tranzitním prostoru a tudíž se k ní nedá normálně dostat. Přišla mi SMS, že jsou kousek od „Check in“ a chystají se jít odbavit. Odepsal jsem, že jsem již odbaven a sejdeme se tedy uvnitř. Bloumal jsem chodbou mezi obchůdky duty free a tipoval, s jakou skupinou se asi mám sejít. Kousek ode mne zastavila parta mlaďasů a podle několika vět, které jsem vyslechl, jsem usoudil, že by to mohli být oni.
Byli – tři Michalové, Hanka, Iveta a Standa. V letadle mi naštěstí sedadlo F zajistilo místo u okénka, což bylo pro mě důležité, neboť neustále monitoruji na GPS rychlost, polohu a jiné kraviny, které ostatní lidi vůbec nezajímají, a tudíž potřebuji mít dobrý signál ze satelitů, což uvnitř letadla z pravidla není. S malým zpožděním jsme se odlepili od rodné hroudy a po mírné levotočivé zatáčce jsme nabrali kurz Miláno.
Létat s nizkonákladovkou není nijak pohodlné, na nohy je málo místa, sedačky se nedají polohovat a občerstvení je samozřejmě za prachy. Na krátkých vzdálenostech se to dá ale vydržet. Když si člověk k tomu dokáže namluvit, že je stále mlád, snáší se to ještě daleko lépe. Asi po hodině letu oznámil kapitán, že budeme zanedlouho přistávat a celkem slušně to i provedl. Po vyzvednutí ranců s padáky jsme vyšli před letiště a jeden z Michalů zavolat do rezervovaného hotelu, aby pro nás poslali taxi. I když zdůrazňoval, že je nás sedm a máme velká zavazadla, přijelo poměrně malé auto.
Jelo se tedy nadvakrát. Hotel byl naštěstí necelé dva kilometry daleko, a tak to řidič s mohutným knírem zvládl poměrně rychle. Na recepci nás přivítal černoch, asi abychom se zítra v Africe rychle aklimatizovali, a rozdal nám klíče od pokojů. Jako spolunocležníka jsem vyfasoval Standu, v manželské posteli nám to opravdu slušelo.
Za půl hodiny jsme se sešli u recepce, abychom zjistili, kde se dá něco pojíst. Recepční nám sdělil, že hotelová restaurace otvírá až v osmnáct hodin. To nás moc neuspokojilo a vzhledem k tomu, že byly asi tři, jsme se vydali hledat v blízkém okolí nějakou jinou. Prošli jsme několik poměrně mrtvých ulic a restauraci jsme skutečně našli, otvírala v devatenáct hodin. Další pokus byl už marný a vzhledem k nezajímavému okolí jsme brzy skončili opět v hotelu.
Geocaching nám dává neustále nějaké cíle, a tak jsem se vypravil k nejbližší kešce, která byla necelý kilometr daleko. Ostatní šli na pokoje pospávat. Po dlouhém čekání restaurace konečně otevřela a my mohli utišit kručení hladových žaludků. Po večeři jsme si dali několik džbánků vína a vedli takové ty seznamovací řeči. Při vínečku nám to šlo moc dobře a hodlali jsme v tom pokračovat ještě dlouho, což se nelíbilo zaměstnancům restaurace, kteří chtěli v devět zase zavřít. Neustálým objednáváním vína se nám podařilo prodloužit jejich pracovní dobu až do dvaadvaceti hodin, potom nám servírka předložila nekompromisně účet. Ještě jsme se domluvili s řidičem, že nás ráno vyzvedne v půl páté a přijede něčím, do čeho se vejdeme všichni i s bagáží.
Ráno jsme se v půl páté sešli u recepce, kde na nás už čekal řidič. Do auta jsme se fakt vešli všichni a za chvilku jsme stáli v letištní hale a brzy se zbavili našich obřích batohů. Já jsem si ještě odskočil na blízké parkoviště pro místní kešku. Po odlovu jsem si dal ranní kávičku a dva croissanty, abych se připravil na příští tři hodiny letu. Po nasycení jsem usoudil, že je čas projít pasovou kontrolou. Po několika otočkách jsem nabral správný směr, jen abych zjistil, že ta nejdelší fronta je ta moje. Trochu jsem znervózněl, když jsem si uvědomil, že vstup, kterým se mám dostat do tranzitu, za deset minut zavírá. Se slovy „Excuse me“ jsem se jal předbíhat ostatní lidi. Některým se to moc nelíbilo, ale pro mě bylo důležité, že jsem postupoval k vytouženému cíli. Vše jsem stihnul nakonec v čas a ohromně se mi ulevilo, když jsem spatřil své nové přátelé čekat před vstupem do letadla. „Už jsme si mysleli, že to nestihneš,“ pronesl jeden z Michalů a já jen dodal, že jsem si to začínal myslet také.
Naše další letadlo mělo opět mírné zpoždění, ale brzy začalo pojíždět směrem ke konci ranveje a za chvilku jsme se odlepili od země. V naší řadě všichni téměř okamžitě usnuli, já ovšem né. Můj další cíl byl nepropásnout přelet nultého poledníku. Né, že bych ho přelétal poprvé, dříve jsem žil v Kanadě, a tak jsem při cestách do Evropy a zpět tuto pomyslnou čáru mezi západní a východní polokoulí přeťal mnohokrát. Dnes byla ale jiná situace – jednak jsem měl v ruce GPS, a potom můj prostřední syn se nacházel v Londýně. Proto mě napadlo, že v tu chvíli budeme v jedné lajně, což se mi líbilo. Ještě to ale trvalo docela dlouho, než se na displeji mojí džipíesky vyměnilo písmenko E za W.
Let byl klidný a výhled na Alpy a později Pyreneje vcelku působivý. Po nějaké době jsme přeletěli Středozemní moře a přivítal nás pohled na Afriku. Zelené tóny Evropy vystřídala poněkud hnědší barva. Letadlo dosedlo na letišti v Marrákéši kolem desáté hodiny. Vyzvedli jsme si své těžké bágly a zařadili se do dlouhé fronty, která se vytvořila po příletu asi tří letadel. Na odbavení několika set pasažérů nastoupilo 7 líných úředníků, a než jsme prošli pasovou kontrolou a bylo nám umožněno vstoupit na marockou půdu, uplynuly skoro dvě hodiny – welcome in Africa.
