V noci byla pěkná zima. Vzbudil jsem se ve čtyři.
V Marrákéši jsem si koupil místní datovou kartu za 50 Dirhamů+20 za nabití na 1,5 GB na 14 dní, proto jsem se mohl podívat na mobilu jaké je v místě kde jsme spali počasí. Podle očekávání bylo jasno, teplota venku klesla na 5°C.
Deka byla sice pěkně huňatá, ale sneslo by to klidně ještě jednu. Naštěstí na volné posteli byla připravena další. Standa spal, lehce chrápal a nepřipadalo mi, že by se zrovna třásl zimou. Deku jsem tedy zabavil a s chutí se do ní zabalil. Dvě vrstvy pěkně hřály a já měl trochu černé svědomí, že jsem Standovi vzal možnost se zahřát, kdyby se náhodou také probudil zimou.
Snídaně byla v devět. Amina, příjemná, asi dvacetiletá místní dívka, nám spolu s druhou kuchařkou připravily placky na způsob našich palačinek, ale poněkud méně ohebných. Na ty jsme si mazali několik druhů marmelád, které byly připraveny na stole nebo med. Kdo chtěl, mohl si dát vaječnou omeletu a výborné místní pečivo. K pití byl čerstvý pomerančový džus, káva a samozřejmě nemohl chybět mátový čaj.
Nebylo kam spěchat, potřebovali jsme, aby sluníčko nahřálo rovinu pod kopcem ze kterého jsme měli startovat, a mohly se tudíž vytvořit stoupavé proudy, které jsou pro všechny plachtaře motorem jejich létajících zařízení.
Po snídani nám Berry oznámil, že je tady v místě zákaz létání na paraglidu. Říkal, že guvernér zdejší oblasti to z neznámého důvodu zakázal, ale, že snad bude brzy odvolán a v létání se bude zase legálně pokračovat. Létat ale pojedeme, a když budeme mít štěstí, nic se nestane. V opačném případě nám můžou křídla zabavit. Jakožto znalci místní situace, jezdí sem už dvacet let, jsme mu věřili, že situace není až tak vážná a vše nakonec dobře dopadne.
Naházeli jsme bágly s výbavou do auta a naše devítičlenná skupina, včera se k nám přidal ještě Jenda, který přiletěl o den dřív z Mnichova, se vydala po silnici do kopce směrem k startovačce.
Asfaltka se vinula jako had v serpentinách po svahu kopce až nás dovedla do vesnice Agargoure. Tady jsme museli prudce odbočit doleva na kamenitou polní cestu.
Jak jsme zpomalili na jízdu krokem, začali nám místní kluci naskakovat na žebřík, který byl připevněn k zadním dveřím, aby se dalo vylézt na střechu.
Divil jsem se, že nejsou ve škole, když ještě nebylo ani poledne. Asi mají školu jenom ráno nebo do ní nechodí vůbec. Proto mají dost času, poflakovat se jen tak po vesnici a jakékoli povyražení je jim dobré.
Berry trochu přidal, aby kluky setřásl, ale stejně tam dva nebo tři zůstali viset.
Po pravé straně jsme minuli černou ceduli s červeným nápisem „NO PARAPENTE,“ což znamenalo, že je tam skutečně zákaz létání.
Popojeli jsme ještě asi dvě stě metrů a zaparkovali na malém plácku. Na místo startu to bylo určitě ještě 500m pěšky neboť cesta byla hodně kamenitá a naše auto by jí zvládlo jen stěží.
Hodil jsem si svůj sedmnáctikilový batoh na záda a spolu s ostatními začal stoupat po pěšině k vrcholu kopce.
Pomalu jsme se blížili ke kamennému stavení, které, když se létat smí, slouží jako jakási restaurace a majitel vybírá poplatky za start. Pokud se létat nesmí, z restauratéra se prý stane bonzák, který volá do Marrákéše, aby přijeli vojáci.
Nikdo tady nebyl a my se začali připravovat na svůj první start v Maroku. Mezitím přijela Landroverem ještě nějaká německá paraglidová škola, což mě trochu uklidnilo.
Po chvíli se ukázal nějaký starší chlápek a skutečně držel v ruce mobil. Nikdo zatím ve vzduchu nebyl, proto vyčkával.
Berry říkal „To je on, ale startujte.“
Na řadu jsem přišel asi jako pátý. Když jsem se už vznášel poblíž startu, všimnul jsem si, že chlap někam telefonuje.
Celkem nás bylo ve vzduchu možná patnáct a docela to hezky nosilo. Postupně se mi podařilo vytočit několik stoupáků a dostat se nad ostatní.
Augergoure je jedním z nejlepších marockých paraglidových terénů a mně se tady moc líbilo. Z výšky se mi naskytl nádherný pohled na zasněžené vrcholy Vysokého Atlasu, vepředu pode mnou, asi o 900 m níž byla přehradní nádrž Barrage Lalla Takerkoust, jíž jsme viděli včera cestou z Marrákéše.
Celou zimu jsem nelétal a tak jsem se ted přímo opájel tou nádhernou volností a výhledem na krásné hory. Ani jsem si nevšiml, že padáků podemnou ubývá. Když jsem létal už skoro dvě hodiny, zjistil jsem, že jsem ve vzduchu asi sám.
Měl jsem s sebou vysílačku a tak jsem si říkal, že pokud bude hrozit nějaké nebezpečí, Berry mě jistě varuje.
Pak jsem zaslechl Berryho jak říká jednomu z Michalů, aby si létal jak chce, že většina z naší skupiny už je na zemi. Usoudil jsem tedy, že zatím na zem také ještě nemusím.
Můj cíl byl překonat alespoň o chvilku svůj dosavadní rekord dvě hodiny a devět minut. Když jsem toho dosáhl, otočil jsem se k místu na přistání, které bylo hned vedle našeho baráku. Vzal jsem to poměrně přímo na přistávačku a po pěti minutách jsem se kousek nad zemí otočil proti větru a snesl se na kamenitou a prašnou zem. Let trval dvě hodiny a 14 minut, nalétal jsem sedmdesát kilometrů.
Okamžitě po přistání ke mně přiběhlo šest místních, asi desetiletých, kluků a začali se tahat o můj padák, že mi ho pomůžou zabalit. Docela mě to překvapilo a dost mi vadilo, jak mi šlapou po šňůrách a můj milovaný padáček vláčí prachem. Jelikož neumím arabsky ani francouzsky, křičel jsem na ně anglicky, čemuž nerozuměli, ale trochu se zalekli. Nakonec jsem ukázal na dva, a ti pak semnou padák odnesli na dlážděnou plochu podloubí blízkého baráku. Tam jsme ho společně zabalili.
Rozdal jsem klukům několik bonbonů, které jsem měl v kapse a odkráčel asi 50metrů do našeho baráku.
Deset minut nato přijeli vojáci a vyptávali se, kdo tady létal. Jelikož děti i dospělí z paraglidistů dost profitují, nikdo nic neprozradil. Bonzák asi splnil svojí povinnost a my si pěkně zalétali.
První zkušenost v Maroku, tedy aspoň pro mě, byla za námi a všichni jsme byli spokojeni, jak jsme si hezky zalétali.
Jelikož je paragliding sport silně závislý na počasí, které nám další den v oblasti Augergoure nemělo moc přát, rozhodl Berry, že se přesuneme do městečka Aglou ležícího jihozápadním směrem na pobřeží Atlantiku, vzdáleného vzdušnou čarou 230 km.
Byl jsem docela rád, konflikt s vojáky jsem si rozhodně nepřál, a vidina možnosti zalétat si nad útesy u moře byla velmi lákavá.
Po snídani jsme si rychle všechno zabalili, naložili do auta, a vydali se vstříct dalším dobrodružstvím.
Prvních 50 km jsme ujeli po místních okreskách, než jsme se napojili na silnici N8 po které jsme jeli ještě asi 15 km k nájezdu na dálnici A7 směrem na Agádír. Najíždí se na ní skrz turnikety a platí se při výjezdu. Dálnice je ve velmi dobrém stavu, cestování po ní je pohodlné, ale nejsou na ní skoro žádné čerpací stanice, takže možností nabrat palivo nebo se nějak občerstvit je poskrovnu. Okolí dálnice nebylo moc zajímavé, proto většina posádky spala. Já však sledoval GPS, abych viděl jak se přibližujeme k cíli a občas jsem mrknul i na Berryho neboť se mi zdálo, že je dost unaven.
Z rozsáhlé, vyprahlé roviny se dálnice postupně zvedala a zavedla nás do hor. Nebyly to hory jako třeba Alpy, ale spíš kamenité kopce místy porostlé keři. Projeli jsme jediným tunelem na trase, vystoupali do nadmořské výšky přes třináct set metrů. Jihozápadní svahy, po kterých dálnice klesá k Atlantiku, začaly být postupně porostlé stromy arganovníků, které tady na jihozápadě Maroka poměrně hojně rostou.
Zamířili jsme směrem k Agádíru, hlavnímu městu regionu Soous-Massa-Draa a významnému přístavu ležícím na pobřeží Atlantiku, které je asi nejhříšnějším městem Maroka.
Berry říkal, že někteří pravověrní by ho nejraději vyhodili do vzduchu i s jeho luxusními hotely, plážemi a kavárnami.
Je to turistické město, které v roce 1960 postihlo silné zemětřesení, které ho z větší části srovnalo se zemí. Postupně bylo vystavěno znova v moderním stylu. Domy jsou prý teď stavěny tak, aby případnému dalšímu zemětřesení odolaly.
My jsme však jen projeli východní částí města, neboť jsme se potřebovali dostat ještě o dobrých 100 km dál na jih.
Do městečka Aglou jsme dorazili později odpoledne a ubytovali se v několika místnostech hotelu Aglou Beach, které má Berry pronajaté vždy na několik měsíců na jaře a na podzim, kdy pořádá tyto marocké zájezdy.
K večeru jsme se ještě zajeli podívat k asi 10 km vzdáleným útesům, na kterých jsme plánovali v příštích dnech létat. Mezitím zeslábl vítr vanoucí od moře, tolik potřebný k létání, že jsme provedli jen pozemní trénink zvedání padáků nad hlavu a nácviku startů. Byl to jediný den, kdy jsme nelétali.
Po návratu do hotelu a osvěžující sprše, jsme se odebrali do jedné z nemnoha místních restaurací na večeři. Zde jsem si všimnul, že místní chlapi spolu nechodí na pivo, ale protože muslimové nesmí pít alkohol, pijí většinou mátový čaj. Na můj vkus trochu nuda.
Pivo jsme si nemohli tedy dát ani my, museli jsme počkat až do hotelu na vlastní zásoby plechovkového, které jsme si zakoupili před odjezdem z Marrakéše.
Po příchodu do hotelu jsme si ještě zahráli nějaké stolní hry, popili konečně pivo a šli spát.
