Ráno jsem se potichu vyplížil z pokoje, který jsme se Standou zabrali včera při příjezdu, provedl ranní hygienu, a šel se podívat, zda už neotevřel některý z mála obchodů, kde by se dala obstarat snídaně.
Před naším hotelem parkovalo několik karavanů francouzských důchodců, kteří zřejmě tráví většinu roku na cestách. Do Maroka to mají poměrně blízko, a žít se tady dá z jejich důchodu jistě levněji než ve Francii.
Všude bylo ještě mrtvo, proto jsem se vydal na pobřeží, okusit jakou teplotu má voda Atlantiku. Byla poměrně studená, a protože ještě nezačalo být horko, nikterak mě to ke koupeli nelákalo. Courání bosýma nohama v mokrém písku mě ale bavilo a bylo velmi příjemné. Všude ležela spousta barevných kamínků, které se krásně leskly. Několik jsem si jich nasbíral a také si je vyfotil jako pozadí do počítače. Takto jsem se procházel asi půl hodiny.
V osm začaly krámky otvírat a tak jsem si do jednoho zašel koupit nějaké pečivo a balenou vodu. Poměrně velká bageta vyšla v přepočtu na čtyři koruny. Chutnala výborně a brzy jsem jí jen tak suchou snědl.
Po návratu do hotelu všichni už snídali a Berry studoval na webu počasí. Pojedl jsem ještě několik sušenek a začal se připravovat na odjezd.
Kolem půl desáté jsme naložili bágly do auta a vydali se po asfaltce do kopce nad obcí. Odbočili jsme doprava a začali směřovat dále na jihozápad směrem k Západní Sahaře. Silnice byla v dobrém stavu, všichni jsme měli dobrou náladu a těšili na dnešní létání.
Najednou Berry říká „Už tam létají, vidíte je?“ My, sedící na předním sedadle jsme začali napínat zrak, ale žádné paraglidisty jsme nikde neviděli. „Je jich tam tak deset,“ prohlásil Berry. Ostatní z druhé řady se začali naklánět, aby mohli také vyzkoušet svou ostrozrakost, ale nikdo nic neviděl. „To fakt nic nevidíte?“ „Ani toho s červeným křídlem?“ Berry začal vyjmenovávat barvy padáků, které před sebou viděl. Potom prohlásil, „Měli byste si všichni dojít na oční.“ Podotkl jsem, že má asi mimořádně dobrý zrak a my ostatní vidíme normálně. „Já vidím normálně a vy vidíte blbě, měli byste se nad tím zamyslet,“ shrnul to Berry. Po chvíli jsme konečně i my začali vidět paraglidisty létající nad kopcem před námi a těšili jsme se, že za chvilku budeme ve vzduchu také.
Za dalších několik minut jsme odbočili z hlavní silnice doleva a naše auto začalo šplhat v serpentinách do prudkého kopce. Asi za pět minut jsme dorazili na místo zvané Nid d´Aigle neboli Orlí hnízdo.
Na kopci stálo několik menších baráků. Majitelem jednoho z nich byl starší Angličan, kdysi akrobatický paraglidista a reprezentant Spojeného království, který se prý z nějakého důvodu na království naštval a odstěhoval se do Maroka. Tady si zakoupil pozemek, na kterém jsme právě stáli, postavil barák, vybudoval startovačku, a teď si tu spokojeně žije, létá a vybírá poplatky za starty. Poplatek činil 30 dirhamů, v přepočtu asi 75 Kč za den. Startovačka před barákem je štěrkový plac asi 30x30m mírně se svažující k Atlantiku na severozápadu. Pobřeží je vzdálené asi 1,5 km. Když ve dne fouká od moře a ještě se sluncem nahřívá rovina pod kopcem, vznikají termické proudy s možností svahování.
Princip svahování spočívá v tom, že vítr vanoucí směrem ke kopci se o tento kopec zvedá. My tohoto jevu využíváme tak, že létáme poměrně blízko kopce, kde se vítr tlačí nahoru a drží nás ve vzduchu. Létá se těsně před kopcem a nebo nad jeho hranou. Vždy, když se letec chce otočit do protisměru, točí směrem od svahu, to znamená proti větru. Točení ke kopci je nebezpečné, neboť hrozí kolize se svahem. Při létání má přednost ten, kdo má svah po pravé ruce nebo je níž, a kvůli křídlu nad hlavou nevidí toho, kdo je výš. Tato pravidla se víceméně dodržují, ale pokud to zrovna moc nefouká, všichni se snaží být blízko kopce, kde to nosí nejvíc. Když létá hodně pilotů zároveň, tak se tam někteří tlačí i když mají svah po ruce levé. Tato situace je poměrně nebezpečná, neboť letci jsou jen několik metrů, či desítek metrů nad zemí, a na vyhození záchranného padáku, v případě kolize dvou letců nebo jakékoli jiné nepříjemnosti, není výška ani čas.
My jsme teď stáli s připravenými křídly na startu a čekali, až vítr zavane vhodným směrem. Berry nám pomáhal odstartovat, což jsem zvláště já, ne moc zkušený pilot, kvitoval s povděkem. Postupně jsme se všichni dostali do vzduchu a poletovali sem a tam podél kopce v délce několika set metrů. Berry nás měl všechny na vysílačkách a průběžně nám radil a vytýkal chyby, kterých jsme se dopouštěli. Zajímavé na tom je, jaký má o všech přehled. Dokáže si zapamatovat všechna křídla, a i na velkou dálku je rozpoznat. Je to velmi zkušený pilot a instruktor, přesně vidí, kde to nosí a jaká se ve vzduchu skrývají nebezpečí. Pod jeho dohledem se člověk dokáže zvednout i když už mu hrozí, že vyhnije, tedy přistane.
Mně se dařilo celkem slušně a poletoval jsem si tam pěkných 42 minut. Podle údajů z varia jsem nastoupal maximálně 114 m nad kopec. Přistávalo se dole pod kopcem buďto na oficiální přistávačce kousek od cesty vedoucí nahoru nebo, a to nám Berry doporučil, na plácku vymýceném od keřů, asi 200m vpravo od té oficiální přistávačky. Zdůvodňoval to tím, že u oficiální přistávačky pak čeká hodně lidí na vývoz na start, my máme dost plné auto, a jemu je blbé někoho odmítat.
Kolem se rozprostírala políčka místních zemědělců a před přistáním na ně nás Berry varoval. Říkal, „Pošlapete jim beztak chudou úrodu a nebudou nás mít rádi.“ Na plácek jsem úplně nedoletěl, ale přistál jsem asi 30m od něj mezi nízké pichlavé keříky. Trochu jsem si do nich zamotal šňůry a chvilku mi trvalo, než jsem je všechny uvolnil, abych mohl padák odnést na plácek, kde se dal rozprostřít a zabalit. Mezitím ke mně přišel nějaký místní děda se slamákem na hlavě a dlouhém hnědém kaftanu. Začal mi pomáhat uvolňovat šňůry a posléze i padák balit. Když jsme dílo dokončili, mlel něco arabsky a natahoval ruku, abych mu dal peníze. Dal jsem mu 4 Dirhamy a on mi začal naznačovat, že mi chce dát pusu. To jsem tedy skutečně nečekal a rázně jsem to odmítl, jednak nejsem na chlapy, a líbat se s takovým individuem by se mi nechtělo i kdyby to byla žena.
Jak jsme tak postupně přistávali a čekali u silnice na Berryho, vyprávěl jsem svou příhodu s dědou ostatním. I holky říkaly, že se s nimi chtěl líbat. Tak nevím, jak to vlastně myslel. Že chtěl zaplatit je prý v pořádku, říkal Berry. Je to jeho pozemek a on si tím vydělává. Když tam létá hodně lidí, a poměrně velká část z nich přistane u něj, může si za den přijít na slušné peníze.
Když jsme se všichni sešli u silnice, Berry pro nás přijel a odvezl nás zpět na startovačku. Chvíli jsme nahoře kecali, posvačili, a já se vypravil hledat místní kešku, která měla být vzdálená asi 100 m. Šipka na GPS mi ukazovala jednou nahoru na skálu, podruhé někam dolů. Tak jsem tam chvíli pobíhal a nakonec jsem se bez úspěchu vrátil k ostatním. Škoda, těšil jsem se na svou první marockou, ale ještě jsem si několik dní musel počkat.
Další let byl krátký a trval jen sedm minut. Jeden z Michalů nějak zazmatkoval a ve spirále se asi z dvaceti metrů zřítil na okraj skály. Byl jsem od něj asi dvě stě metrů a když jsem to viděl, myslel jsem si, že je mrtvý. Vlastně jsem zpočátku ani netušil, že je to někdo z naší skupiny. Najednou Berry volal do vysílačky „Michale, ozvi se, že jsi v pořádku.“ Chvilku se nedělo nic, až pak se ozvalo, „Jó, asi jsem o.k., už ke mně běží nějací místní kluci.“ Michal měl velké štěstí, že s sebou praštil naplocho na záda a pěnový chránič páteře a ještě na kaktusy, které ztlumily náraz. Teď tam ležel asi tři metry od srázu, který spadal o dobrých patnáct metrů dolů. Důležité ale bylo, že mluvil a mohl se hýbat.
Dost se mi ulevilo, ale nějak jsem zatoužil mít pevnou zem pod nohama a tak jsem se otočil k přistávačce. Když jsem prolétal kolem místa kde Michal dopadl, všimnul jsem si, že vedle něj leží částečně roztažený záložní padák. Stačil ho ještě vyhodit, ale na to, aby se otevřel, měl malou výšku.
To je nevýhoda svahování, pilot je poměrně nízko nad terénem, a když se něco přihodí, není na řešení moc času. Na to, aby se otevřel záložní padák je potřeba několik vteřin a nízko nad zemí se to prostě nepodaří.
Dole na přistávačce nás už čekalo několik a za delší dobu pro nás přijel Berry, aby nás dopravil opět na start. Když jsem u startovačky Michala potkal, byl jsem moc rád, že ho vidím celého a že spolu můžeme mluvit. Vlastně mu ani nic moc nebylo, byl trochu odřený na lýtku levé nohy, říkal, že ho bolí záda a z předloktí pravé ruky vytáhl několik bodlin kaktusu. Také se mu rozbil mobil, který měl v kapse u kalhot. Berry mu říkal, že se při létání moc kýve a zbytečně tahá za řidičky. Také konstatoval, že všechny ostatní skupiny kvůli němu odjely, aniž by Anglánovi zaplatily.
Asi za hodinu se ale zase létalo normálně. Kromě Michala a Hanky jsme si to všichni dali ještě jednou, já jsem létal dalších pěkných čtyřicet jedna minut. Po přistání se Líbal věnoval někomu jinému a mě se podařilo rychle sbalit padák a odejít k silnici, aniž by ze mě vymáčkl jediný dirham.
Po příjezdu do hotelu jsme si dali osvěžující sprchu a po večeři zapíjeli whisky s colou Michalovy nové narozeniny.
