Vzduch se mihotá vedrem a rozpálený asfalt cesty, která se táhne jako pravítko kamenitou pouští, se v dálce vlivem faty morgány mění v tekuté zrcadlo. Na obou stranách vidíme pustě vyhlížející pohoří a dno údolí pozvolna přechází v bílou solnou pláň, na níž mizí veškeré známky vegetace. Zastavujeme na parkovišti, abychom si zblízka prohlédli bezútěšnou krajinu. Už po prvním kroku z nitra klimatizovaného vozu je jasné, že na tuhle teplotu se lze jen těžko teoreticky připravit. S respektem vdechujeme rozpálený suchý vzduch a začínáme chápat, proč nese tohle místo svůj ponurý název. The Death Valley – Údolí smrti.
Ve srážkovém stínu
V roce 1994 odhlasoval americký Kongres zákon California Desert Protection Act (Ochrana kalifornských pouští), který povýšil dva významné přírodní celky chráněné dosud jako národní památky na národní parky – Joshua Tree a Death Valley. Údolí smrti se tak stalo největším národním parkem v kontinentálních USA (mimo Havaj a Aljašku). Na ploše 13 647 km2 nezahrnuje jen údolí, ale i okolní pohoří a další krajinu za nimi. Samotné údolí tvoří příkopová proláklina, která vznikla před třemi miliony let jako reakce na napětí v zemské krustě. Geologické tahy způsobily zpřetrhání vrstev a vzájemný posun jedné po druhé, a tím vznik několika obřích paralelních trhlin orientovaných severojižním směrem. Došlo k tomu na samém okraji Velké pánve, která se zde dotýká závětrné části Sierry Nevady.
Údolí smrti je asi 240 km dlouhé a 5–25 km široké. Počítáno od hřebenu Sierry Nevady je v pořadí až třetím údolím a současně tím nejhlubším. Tato kombinace z něj následně činí i nejteplejší a nejsušší místo Severní Ameriky. Větry od Pacifiku sice nesou spoustu vláhy, ale většina z ní spadne na návětrných svazích hor. Ochlazený vzduch pak klesá do první prolákliny, kde se ohřívá, znovu stoupá vzhůru a opět se zbavuje zbytků vláhy. Když překoná Panamintské pohoří nad Údolím smrti, neobsahuje již žádnou vlhkost. Opět klesá ke dnu, které je díky minimální vegetaci a nedostatku oblačnosti rozpálené sluncem. Zde se ohřeje a znova stoupá vzhůru. Díky sevřenosti údolí se tenhle proces během dne několikrát opakuje a vzduch pokaždé zvýší svoji teplotu o několik stupňů. Není divu, že v letních měsících pak dosahují denní teploty přes 50 °C. Je tu větší teplo než v tropickém pásmu, ačkoliv jeho oficiální začátek, obratník Raka, leží téměř 1500 km vzdušnou čarou směrem na jih. Rekord naměřený v červenci 1913 (56,7 °C ve stínu) se stal nejvyšší naměřenou teplotou na Zemi a byl překonán až v 60. letech, kdy byla v Lybijské poušti zaznamenána teplota o jeden stupeň vyšší. Proti lybijskému měření však byla vznesena řada námitek pro nepřesnost a Světová meteorologická organizace ho v roce 2012 prohlásila za neplatné.
O existenci tohoto extrémně horkého a suchého místa neměla bělošská populace až do poloviny 19. stol. ani ponětí. V údolí žily poměrně nerušeným způsobem života malé skupiny indiánů z kmene Timbiša šošonské jazykové skupiny. Život v extrémních přírodních podmínkách, kde každá chyba mohla být chybou poslední, nelákala ani jejich sousedy, ani hispánské kolonisty. Teprve v roce 1850 se svět o tomto údolí dozvěděl z příběhu, který se stal jeho aktérům téměř osudným.
Výprava devětačtyřicátníků
Píše se rok 1849. V mormonském městě Salt Lake City se formuje karavana oplachtěných vozů, které se s novými osadníky chystají do Kalifornie. Před nimi leží náročný přechod Velké pánve a Sierry Nevady. Právě v jejím západním podhůří se před rokem našlo zlato a celá skupina je jako na trní. Jenže je říjen a trochu pozdě na přechod nebezpečných průsmyků. Všem ještě rezonuje v uších hrůzný příběh o Donnerově skupině, která se v roce 1846 pokusila o pozdní přechod Sierry Nevady a již sněhová bouře uvěznila v horách na celou zimu. Přežili jen někteří, a to jen díky tomu, že se živili masem svých méně šťastnějších soudruhů.
Nakonec karavana opouští Salt Lake City v počtu 107 vozů pod vedením zkušeného mormonského průvodce Jeffersona Hunta. Jediná možná cesta vede po stezce Old Spanish Trail, která překonává Sierru Nevadu v jižní bezpečné části. Cesta ke zlatu se tak nebývale prodlužuje, protože naleziště se nachází pod severní částí Sierry Nevady v údolí Sacramento.
Dlouhá karavana se pohybuje tak rychle, jak kráčí její nejpomalejší vůl, a zřejmá oklika není po chuti zvláště mladší části skupiny. Není divu, že dopřejí sluchu osamělému zlatokopovi, který jim ukazuje ručně kreslenou mapu, na níž vede zkratka k hřebenu Sierry Nevady do jakéhosi snadno prostupného Walkerova průsmyku. Taková zkratka by ušetřila 500 mil cesty a mnoho dní strádání. Mladší členové výpravy si vynutí svolání schůze a prosadí novou trasu. Nikdo nebere v potaz skutečnost, že zlatokop není žádný kartograf a celý podnik je neuváženým rizikem. Marně protestující Hunt zůstává na Staré španělské stezce a pokračuje se zbytkem vozů v původním kurzu.
Nová trasa však není tak snadná, jak se zdálo. Mnoho přírodních překážek ve formě skalních hřbetů a proláklin způsobí, že část rodin si začíná uvědomovat, že se zkratkou nebude vše úplně v pořádku. Po několika dnech se většina vrací na Old Spanish Trail a dostihne Huntovu skupinu, se kterou pak pokračuje dál. Na kurzu zlatokopovy zkratky však tvrdošíjně zůstává asi 20 vozů.
Po dvou měsících vyčerpávajícího putování pouštní krajinou, bez zásob a s rozbitými vozy, sestoupí do Údolí smrti. Před nimi se tyčí téměř souvislý hřeben Panamintského pohoří a ve skupině se různí názory na další postup. Nakonec dojde k jejímu rozdělení, většina rodin spálí své vozy, na ohni usuší maso z tažných volů, pobere ze svého majetku, co unese, a pěšky se vydá přes Panamintské pohoří. Rodiny Benetova a Arkanova se po marném pokusu překonat pohoří s vozy vracejí na dno údolí. Jsou hladoví, k smrti unavení, jedna z žen je těhotná. Jediní, kdo jsou schopni nějaké akce, jsou dva mladí muži William Manly a John Rogers – sirotci, kteří se připojili k výpravě a spřátelili se s oběma rodinami. Pěšky vyrazí přes hřeben sehnat zásoby. V domnění, že překračují Sierru Nevadu, všichni věří, že se brzo vrátí. Za Panamintským údolím je však další údolí a další hřeben a další údolí, a tak trvá téměř měsíc, než se oba muži vrátí se zásobami. Jeden ze starších mužů čekání nevydrží…
S novými silami vyrážejí obě rodiny přes Panamintský hřeben, ale bude jim trvat ještě dalších 23 dní, než dorazí do civilizace. Nahoře na hřebeni se prý jedna z žen otočí a zvolá: „Sbohem, Údolí smrti.“
Jedno z nejméně přívětivých míst planety dostalo své jméno.
Údolí smrti či života?
Poté, co se Údolí smrti dostalo na mapu Kalifornie, začali se v něm pohybovat první prospektoři. Někteří našli zlato, jiní stříbro, ale naleziště byla rychle vytěžena a zlatokopecké tábory v extrémních podmínkách mizely stejně rychle, jako vznikaly. Jediné zlato, které nezmizelo, byl borax – „bílé zlato“ z Údolí smrti. Tetraboritan sodný s všestranným využitím v chemickém, potravinářském i strojírenském průmyslu byl pozůstatkem pravěkého jezera Manly, které se tu objevilo v době chladnějšího klimatu pleistocénu před 50 000 let. Ve vrstvách usazenin zůstaly – „bavlněné koule“, vykrystalizovaný borax v podobě bělostných kulovitých útvarů.
Údolí smrti zažilo dvě boraxové horečky v letech 1883–1889 a 1900–1927. Zatímco v té první vleklo spřežení dvaceti mul celých deset dnů obrovité vozy s nákladem boraxu k nejbližší železnici, během druhé byla postavena úzkokolejná dráha až k boraxovým nalezištím. Jak se boraxové zásoby snižovaly, jeden z majitelů firem, Christian Zabriskie, vizionářsky odhadl budoucí potenciál vyprahlé krajiny a dal přeměnit baráky pro zaměstnance v první turistický resort. I když boraxovou firmu později nahradil jiný vlastník, zařízení pod původním jménem Furnace Creek Inn funguje dodnes.
K prvnímu resortu brzo přibyly další a po vyhlášení Death Valley National Monument v roce 1933 se místo stalo oblíbenou destinací, kterou zůstalo dodnes. Každý rok přijíždí do Údolí smrti kolem jednoho milionů lidí, aby se seznámilo s tímto pozoruhodným krajem. Většina z nich je překvapena nejen extrémními klimatickými podmínkami, ale i skutečností, že se v nich nachází rozmanité formy života.
Téměř povinnou zastávkou je Badwater – nejnižší místo Severní Ameriky, podle některých i západní polokoule. Tady, 86 m pod úrovní mořské hladiny, se nachází rozsáhlá solná pláň, která se označuje termínem chemická poušť. Okraje solné pláně se nedaleko parkoviště stýkají s úrovní spodní vody, jejíž hladina zde vystupuje na povrch a vytváří slané, v létě velmi horké louže. Ačkoliv na chemické poušti neexistuje žádná vegetace, při bližším prozkoumání louží zjistíme, že jsou domovem drobných řas, mnoha vodních korýšů a larev hmyzu.
Ještě větším překvapením je zjištění, že k fauně Údolí smrti patří i ryby. V solí obklopených tůních potoka Salt Creek, přímo na dně údolí, můžeme spatřit několik centimetrů dlouhého halančíkovce slaništního, který nemá na světě jiný domov než tento potok. Je posledním přeživším poslem dávného ekosystému prehistorického jezera Manly. Obojživelníci jsou zastoupeni jen pěti druhy, ale plazů žije v Údolí smrti 36 druhů. Kromě jednoho druhu želvy a celé škály ještěrů jsou to i jedovaté druhy hadů, např. chřestýš rohatý, který si oblíbil především písečné duny. Dále tu lze zahlédnout přes 300 druhů ptáků a 51 druhů savců, včetně velkých, jako je pouštní poddruh ovce tlustorohé nebo jelenec ušatý. Velká zvířata přežívají horké letní měsíce podobně jako kdysi původní obyvatelé údolí. Vystupují vysoko na Panamintské pohoří, kde pod vrcholem Telescope Peak, v nadmořské výšce kolem 3000 m, najdeme i v létě snesitelnou teplotu.
Rostlinná říše je ještě bohatší. V národním parku je zaznamenáno přes tisíc druhů, z nichž asi pět desítek je endemických. Zatímco živočichové si vytvořili svoji techniku přežití a před vražedným horkem vystupují do vyšších poloh či se přes den schovávají v úkrytech, rostliny musí volit jinou taktiku. Trnité naditce mají dlouhé kořeny, které si umí dosáhnout hluboko pro spodní vodu. Sukulenty se chrání tvrdou voskovou kůrou, zatímco některé keře mají své lístky pokryty vrstvičkou dehtu, která zabraňuje odpařování. Pouštní květy vykvetou na jaře v barevných kobercích a dřív, než přijdou žhavé měsíce, odkvetou a zahynou. Jejich semena přežijí v rozpálené půdě do příštího jara. Někdy je až neuvěřitelné, jak dlouho mohou některé druhy přežít ve formě semen v tak nepříznivých podmínkách.
Po deštivé sezoně 2004–2005, kdy se průměr ročních srážek vyhoupl na trojnásobek obvyklé hodnoty a dosáhl 150 mm, vyrostlo na jaře na dně údolí neuvěřitelné množství květin. Co sahaly parkové záznamy, některé z nich tu nikdo nikdy neviděl. Stalo se to dalším důkazem toho, že Údolí smrti je – navzdory svému jménu – především údolím nezlomné vůle k životu.
Pouštní zahrada na rozhraní
Asi 200 km na jih od Údolí smrti najdeme další národní park se stejným datem v rodném listě. Joshua Tree patří s rozlohou asi 3200 km2 k národním parkům střední velikosti. Ochraňuje pouze malou část většího pouštního území, pro které se obvykle používá výraz Mohavská poušť a jež tvoří jihozápadní cíp Velké pánve. Celá leží ve srážkovém stínu Sierry Nevady a vedle příkopových proláklin, jako je Údolí smrti, v ní najdeme i řadu skalnatých hřbetů. Technicky se často hovoří o high desert, „vysoké poušti“, tj. poušti s vysokou nadmořskou výškou. Díky ní dostává Mohavská poušť o něco více srážek než low desert – Coloradská poušť, která leží směrem na jih a o pár set metrů níž. Právě na rozhraní těchto dvou pouští se rozkládá národní park Joshua Tree, takže na relativně malém území ochraňuje dva zcela rozdílné ekosystémy.
Severní polovina parku, ta „vyšší“, se vyznačuje bohatší vegetací a nižšími teplotami. Její typickou ikonou se stal „Jozuův strom“, botanicky juka krátkolistá, jenž dal celému parku jméno. Najdeme zde i jiné druhy juk, jako je třeba mohavská Yucca schidigera, v posledních letech velmi oblíbená v alternativní medicíně pro své údajně čistící vlastnosti. Ještě majestátnější je její příbuzná nolina Parryova, která v době květu vyráží z růžice listů mocný stvol s obrovským květenstvím. Na jaře lze v této části parku nalézt několik kvetoucích druhů kaktusů, z nichž nejvděčnějším fotografickým objektem jsou zástupci rodu Echinocereus. Jejich fialové či červené květy svádějí k nezřízenému plýtvání prostorem na paměťových kartách aparátů.
Celá pouštní zahrada horní části parku je zasazena do překrásné scenerie bizarních skalních útvarů tvořených zhruba 180 milionů let starými vyvřelinami. V důsledku dlouhodobé eroze připomínají mnohé skály na první pohled hromady chaoticky naskládaných kamenů, ačkoliv se původně jednalo o monolitické útvary. Díky hrubosti a vysokému součiniteli tření jsou zdejší skály oblíbené mezi horolezeckými školami pro začátečníky a často svádějí i amatérské lezce k dosažení vděčných vyhlídkových bodů. Stejně tak slouží jako útočiště ovcí tlustorohých či hnízdiště krkavců.
Jakmile sjedeme z hrany Mohavské pouště do Coloradské, zjistíme, že má mnohem skromnější vegetaci. Poměrně plochou a fádní krajinu tu pokrývají vesměs kacibovité keře Larrea tridentata s dehtovou vrstvičkou na listech či trnité stvoly bizarního sukulentu zvaného occotillo. Při troše snahy si ale i tady fotografové přijdou na své. Nedaleko jediné průjezdní cesty v dolní části parku se nachází Cholla Cacti Garden, která určitě stojí za zastavení.
Cholla (čti :čoja:) je španělský název opuncie druhu Cilindropuntia bigelovii. Od známých opuncií s plochými listy se však liší. Jde o rozvětvený keříkovitý kaktus s hustým porostem ostnů, které na dálku připomínají srst. V angličtině se mu říká teddy bear – plyšový medvídek. Plyšového je na něm ale pramálo, jak se přesvědčí každý, kdo se ho pokusí uchopit. Ostny jsou velmi ostré a mají zpětné háčky, což může pomáhat při rozmnožování. Konce větviček se snadno odlamují, a když se zachytí v srsti procházejícího zvířete, mohou se dostat daleko od mateřské rostliny a tam zakořenit.
V oblasti Cholla Cacti Garden najdeme kaktusy vyšší než dospělý člověk, což znamená, že se jim ve zdejších nepřívětivých podmínkách daří. Jedním z důvodů je schopnost snášet vysoké teploty. Mohou existovat v podmínkách, v nichž by se některé jiné kaktusy už dávno „uvařily“, tj. při teplotách vzduchu kolem 60 °C, přičemž jejich vnitřní teplota pak stoupá až k neuvěřitelným 90 °C.
Prorokův strom
Nejpůsobivějším obyvatelem národního parku je bezesporu juka krátkolistá, zvaná Jozuův strom (Joshua Tree). Je to největší druh juky na světě a současně endemit Mohavské pouště. Její výskyt se ale omezuje na oblast s nadmořskou výškou 800–1800 m. Nejkrásnější porosty těchto stromů najdeme ve výšce 1100–1200 m n. m. V ideálních podmínkách dorůstá juka krátkolistá výšky až 15 m a dožívá se 150–200 let. Věk těchto rostlin je ale mezi odborníky věčným tématem k diskusím. Jejich kmen totiž tvoří svazky houževnatých vláken a ve dřevě nejsou letokruhy, takže někteří vědci tvrdí, že stáří největších stromů může být i tisíc let.
Svůj anglický název získala tato juka od mormonských pionýrů, kterým majestátní strom připomínal paže a vousy modlícího se starozákonního proroka Jozue. Mormonští osadníci jsou ale také zodpovědní za částečné vymizení tohoto druhu. V pionýrských dobách sloužily větve s ostrými ostny jako materiál na stavbu ohrad pro dobytek a pórovité dřevo bylo často jediným palivem pro parní stroje, které v odlehlých dolech poháněly drtiče rudy. I dnes se oblast výskytu těchto endemitů neustále zmenšuje a existuje i katastrofický scénář, podle kterého se má do konce 21. stol. snížit výskyt juk krátkolistých o plných 90%.
Důvodem je citlivost na přírodní podmínky – semena juky potřebují k vyklíčení správně načasovaný déšť, vytvoření květenství zase stimulují zimní mrazíky, jediným opylovačem květů je endemický druh noční můry, jejíž larvy jsou později zodpovědné za prohlodání slupek plodů a jejich uvolnění do pouštní půdy. Pokud některý z těchto faktorů chybí, životní cyklus juky krátkolisté nemůže pokračovat. V dnešních dobách extrémních výkyvů počasí je to stále více pravděpodobné.
Při návštěvě kalifornských pouštních parků patří fotografie těchto stromů k téměř povinným snímkům. Kdysi si jeho obrázek dala na své nejprodávanější album i irská kapela U2. Před natočením desky v Dublinu členové kapely cestovali pět měsíců po USA a sbírali inspiraci. Jozuův strom si vybrali pro obal i název desky jako nejtypičtější symbol amerického Západu. Bylo by škoda, kdyby tak impozantní organismus měl jednou zmizet ze zemského povrchu. Bohužel by se tak nestalo zdaleka poprvé.
text: Ivan Knorr
