Nepamatuji si již, kdo s tím přišel jako první. Sedíme s bratrem u oběda či večeře, pupky nacpané dobrým jídlem a na taliři stále ještě zbývá to, co už se nemůže do žaludku vejít. „Každé čtvrté dítě na světě hladoví ! “ Mezitím jsme stačili trochu vyrůst, ale tento bonmot stále rádi užíváme. Teprve s věkem si člověk ale opravdu uvědomí, že to je pravda.
Skoro až děsivou nerovnováhu v životních příležitostech obyvatel této planety většina z nás bere s naprostou samozřejmostí. Přitom to, jestli se narodíte uprostřed Evropy nebo o několik tisíc kilometrů na jih v drtivé většině případů rozhodne o celém osudu vašeho života. Většina lidí to bere jako danou věc, se kterou nelze nic dělat. Jako protipól tomuto fatalistickému názoru existují lidé a organizace, které se snaží změnit alespoň zlomek oné světové bídy. World vision je jednou z takových institucí. Vyhledává lidi, kteří jsou ochotni si jednou měsíčně odepřít večeři v restauraci a věnovat tyto peníze dětem. Tyto prostředky mohou mít různorodé použití, ale většinou pomáhají podporovat vzdělání dětí či prostě zlepšit podmínky ve kterých žijí. Měl jsem to štěstí, že jsem se mohl zúčastnit setkání mezi takovýmto sponzorem a jeho dětmi.
Guatemala City je největší město ve Střední Americe. Ve skutečnosti to znamená těžké znečištění ovzduší, neprůjezdné silnice, slamy plné lidí hledajících lepší budoucnost. Stačí ovšem odjet do jeho bezprostřední blízkosti a rázem jsme v jiném světě. Ani ne během půl hodiny se ocitáme ve vesnici Canalita. Zde žije Carlos, jedno z dětí, které Jerry podporuje. Je dopoledne, takže se za ním vydáváme do školy. V Guatemale se platí dokonce i základní školní docházka. Cenu 25 amerických dolarů měsíčně si opravdu nemůže každý dovolit, zejména když rodina je mnohočlenná či dítě nemá rodiče. Není proto velké překvapení, že je asi polovina obyvatelstva negramotná. Vysoká zeď a mohutné dveře by spíše naznačovaly, že se blížíme k vězení. Projdeme na velké nádvoří, kde řada školáků tráví přestávku hraním fotbalu. Pracovníci World vision, kteří nás doprovázejí, nám pomohou Carlose najít. Nevím, co se mu může honit hlavou, ale přinejmenším se zdá, že jeho „patron“ je dojat. Připojuji se k další skupince a jdeme se podívat do školní budovy. Třída je plná asi čtyřiceti dětí, které při příchodu své paní učitelky povstávají a cosi recitují. Ukazují nám vzorně vedené sešity a knihy, pro které byla ředitelka školy až v New Yorku. Žáčci sedí po třech v malých lavicích a jsme pro ně přinejmenším stejně zajímaví jako oni pro nás. Vracíme se na nádvoří. Jerry si pečlivě prohlíží Carlosovi sešity a vypadá spokojeně. Na závěr dojde alespoň k symbolickému předání dárků. Malý klučina je určitě nejvíce zaujatý červeným otevíracím nožíkem. Je svěřen do péče jeho maminky po ujištění, že tuto ”hračku” může dostat. Teprve později pochopíme, že Carlos pravděpodobně běžně zachází s mačetou. Ještě než se vrátí do třídy, běží se několikrát na kudličku podívat. Děti jsou stejné úplně všude.
Vesnice druhého chlapce se také nachází v těsné blízkosti hlavního města. Máme štěstí, že bylo poměrně sucho, takže jsme se mohli do vesnice Santa Lucia džípem bez větších problémů dostat. Tereso navštěvoval šest let školu, poté ovšem již musel začít pomáhat podporovat rodinu. Kromě výstavby školy World vision pomohla zavést do vesnice vodu a elektřinu. Na samotných stavebních pracech se obvykle obyvatelé spolupodílejí, takže je pak mohou více ocenit a chránit. Rodina má více než deset členů a všichni žijí v malém domečku na okraji vesnice. Otec rodiny, a nyni i Tereso, jezdí každý den do hlavního města za prací. Jdeme se podívat za vesnici, kde rodina obdělává pole. Na dřevěné konstrukci asi třičtvtě metru nad zemí se pnou rostliny podobné vínu, ale je nám vysvětleno, že jsou to malé dýně. Jsme tu příliš krátce a v podstatě jsme tu vetřelci. Ale i za tak krátký pobyt člověk může nahlédnout za oponu, kam bychom se jako naprostí turisté neměli šanci podívat. Přestože Tereso nyní každý den pracuje v hlavním městě, ještě nikdy v životě nebyl v kině. Doprava má své omezení. S vyrovnaným hlasem mluví o své budoucnosti, o jejich limitech. Patrně nikdy nebude mít tolik peněz, aby si mohl koupit třeba motorku. Kolem nás se začnou stahovat šedivá mračna, je čas vrátit se do vesnice, poté i do hlavního města.
Večer jsme v hotelovém pokoji, za okny rachotí déšt. Nelze se neustále nevracet k prošlému dni. Jerry napůl sedí napůl leží na posteli, v obličeji má nepopsatelný výraz. “Mám ti takový sen. Jednou bych strašně rád měl tisíc dětí po celém světě. Někdy se to snažím představit, jak velké množství lidí to vlastně je. Třeba se mi to jednou podaří.” Pevně doufám, že se mu jeho sen splní. První desítku už má.
