Všichni vědí, že původními obyvateli Ameriky byli Indiáni. Jak ovšem tito lidé žili ? Většině z nás se okamžitě vybaví hrdinný Vinetou a jeho rudí bratři. Naše představa o životě Indiánů tak dosti splývá s představou Indiánů Karla Maye, který ke všemu za velikou louží nikdy nebyl.
Nelze samozřejmě říci, že je tato představa zcela mylná, lépe je asi dodat, že platí jen pro část této populace. Ne všichni Indiáni totiž byli kočovníky a bydleli ve stanech. V jihozápadní části USA, zejména ve státech Nové Mexiko a Arizona můžete najít spoustu puebel, jakýchsi indiánských vesnic. Jejich obyvatelé žili v stavbách konstruovaných z materiálu, kterému se říká adobe. Jedná se o směs hlíny se slámou, vysušenou na slunci. Nejlepším příkladem takovéhoto indiánského puebla je vesnice nedaleko města Taos ve státě Nové Mexiko.
Taos pueblo je dnes největší několikapatrové pueblo na území USA. Je doloženo, že se na tomto místě Indiáni usadili již 500 let před příchodem Kolumba do Nového světa. Samotné pueblo ale vzniklo až v roce 1450. Když do oblasti o devadesát let později přišel španělský dobyvatel Hernando de Alvarado, uviděl zdálky blyštící se domy, věřil, že konečně nalezl slavné Město zlata. Jeho zklamání muselo být jistě převeliké, když seznal, že to byla pouhá sláma z adobe cihel, co se leskla ve slunci. Pueblo samotné se skládá ze dvou velkých čtyř až pěti poschoďových komunálních bytů. Jedná se ve skutečnosti o jakési předchůdce bytovek. Jednotlivé byty jsou soukromě vlastněné a dědí se z generace na generaci. Dnes žije v pueblu kolem 1500 Indiánů, kteří mluví vlastním jazykem Tewa.
Vesnice se nachází asi pět kilometrů severovýchodně od Taosu. Přestože patrně existuje jakási kyvadlová doprava do puebla, volíme jako drtivá většina návštěvníků automobil. Poslušně se zařadíme do čekající fronty, aby na nás za chvíli pohledná Indiánka vychrla řadu pokynů, co máme udělat. Po zaplacení poplatků za parkování, fotoaparát a vstupného nabýváme dojmu, že se Indiáni nakonec nějaké té odplaty na bílých přeci jen dočkali. Dvacet dolarů za kameru už mi ale přeci jen připadalo trochu moc. Vylézáme z auta a s úžasem zjištujeme, že Indiáni používají jako parkoviště pro turisty jejich hlavní „náměstí“. Jistě pozoruhodné řešení. Jen doufám, že nějakou vepřovou hlavu z pražského magistrátu tato idea nenadchne a nepřemění Václavské či Karlovo náměstí v jedno veliké parkoviště. Cesta za poznáním života současného puebla začíná.
Vydáváme se tedy na procházku pueblem a v ruce žmouláme informační prospekt. Výraznými písmeny na sebe upozorňují pokyny : Zaplaťte všechny poplatky ! Nevstupujte na plochy označené zákazem vstupu ! Nevstupujte do dveří, které nejsou jasně označené jako obchod ! Nefotografujte členy kmene bez jejich svolení ! Zákaz fotografování v St. Jerome kapli ! Nevstupujte za zdi ohraničující trosky starého kostela a hřbitova ! Nevstupujte do řeky ! Prohlídněte si všechny obchody se zajímavými suvenýry ! Nelezte na stožár ! Nezapomeňte navštívit obchody na severní straně náměstí !
Jediné přístupné domy jsou obchody s indiánskou keramikou, textiliemi či obrazy. Ceny pořádně vysoké. Ale zase máte jistotu , že výrobek je vyroben opravdu místními Indiany a ne v lepším případě Indiány jihoamerickými, či že snad pocházejí z Číny. Procházíme obchody a při té příležitosti můžeme vypozorovat, že do puebla vskutku není zavedena elektřina. Svítí se plynem, pitná voda se bere z protékající říčky. Přesto se nemůžeme ubránit dojmu, že převládající vůně je vůně peněz.
Po prohlídce trosek starého kostela s hřbitovem zpoza zdi se vydáváme mezi hliněné domky. Pár metrů před námi jde poznání chtivá Američanka. Projde kolem zátarasu „Zákaz vstupu“, který ovšem neoznačuje jednoznačně místo, kam už nesmíte. Žena ušla několik metrů, když tu se na střeše vedle stojícího domu objevila stará Indiánka s koštětem. Všimla si turistky.
„Nevidíte ten zátaras, sem nesmíte ! “ začala anglicky hulákat.
„Promiňte, já hledám cestu, jak bych se mohla dostat k …“
„Okamžitě odejděte, nevidíte ten zátaras ?! “
„Já bych se Vás chtěla jen zeptat, jak …“
„Jděte pryč, tady nemáte co dělat ! “
„Já se Vás chci jen zeptat …“
Postupně na sebe obě ženy zvýšily hlasy tak, že to už bylo více než hlasitá hádka. Američanka nakonec ustoupila a za hlasitého stěžování odešla do dovolené zony. Nevím, jestli byla indiánská stařena spokojená se svým vítězstvím. Byla to ale jen smutná ukázka srážky dvou naprosto odlišných kultur.
Chodili jsme po pueblu a neustále jsme si museli klást otázku, v jakém divném světě jsme se to ocitli. Indiáni si na jednu stranu snaží pečlivě chránit své soukromí zákazy a zátarasy, aby Vás na druhou stranu skoro nedůstojným způsobem obírali o peníze a jediné, co je opravdu zajímalo, je něco Vám prodat. Chceš fotit ? Zaplať. Filmovat ? Zaplať. Malovat ? Zaplať. A místního jako model ? Nezapomeň na tuzéra !
Prošli jsme celé pueblo a byli spíše smutní než rozčarováni z toho, co jsme viděli. Patrně ale hodný indiánský bůh nechtěl, abychom odešli zklamáni a tak nás naposled ještě jednou pozval do jednoho obchodu. To co nás zaujalo nebylo zboží, to se příliš nelišilo od jiných obchodů. V rohu místnosti vedle sebe seděl muž se ženou. Rozprávěli spolu. Poprvé za celou dobu jsme vůbec měli možnost slyšet jejich rodnou řeč. Nevím, ale intonací mi to opravdu připomínalo francouzštinu. Muž přitom držel v ruce větší bubínek a vyťukával do něho melodii. Po chvíli se přidal i hlasem. Stáli jsme osamoceni v obchodě a naslouchali. V ten okamžik jsem viděl, že za komerčním povrchem ještě něco zůstalo.
Odjížděli jsme z puebla a ještě dlouho diskutovali o tom, co jsme spatřili. Co to bylo, si nejsem jist do dneška. Jen mám takový pocit, že to byla dobrá ukázka toho, co se stane, když jedna kultura převálcuje druhou a pak jí dovolí si udělat o sobě informační nástěnku.
