Ráno opouštíme hotel Örnek ve městě Erzurum a odcházíme na místní nádražíčko, odkud odjíždějí autobusy na sever do Artvinu. Nejdříve to vypadalo, že nás minibusem pojede jen pár, ale poté co jsme překřižovali město se autobus rychle zaplnil. Vyjíždíme za město a po prašné rovině se blížíme k hradbě hor na severu. Brzy se ale ukáže, že se nebudeme drát směrem do oblak, naopak v údolí vyhlodaném říčkou budeme směrem k Artvinu zvolna klesat.
Hornatá oblast severně od Erzurumu bývala kdysi částí gruzínského království, dodnes ukrývá nespočetné množství rozpadajících se hradů a klášterů. Většina z nich je podivnou směsí armenské, seldžucké a perské architekruty, navíc více jak tisíc let staré. Většina návštěvníků sem jezdí právě kvůli těmto stavbám, ovšem i samotné údolí s malými vesničkami stojí za vidění. Místo je úžasné prý uprostřed června, kdy v okolních sadech kvetou třešně a meruňky. Na druhou stranu zase přelom září a října (pokud budete mít pěkné počasí) skýtá nádheru záplavy barevného listí.
Po 40km míjíme Tortum, první a poslední větší město na cestě. Jedeme ještě dalších 40km a na odbočce na chrám Öşk Vank vystupujeme. Cedule nás ubezpečuje, že máme před sebou ještě 8 kilometrů. Sluníčko pěkně pálí, nadhazujeme si batohy a vyrážíme vpřed. Naštěstí neujdeme ani kilometr, když jede kolem traktor s valníkem plným lidí. Ale místo pro nás se ještě našlo. Vesele se na sebe s vesničany šklebíme, jeden děda nám dokonce dává hrušky. Asi uprostřed cesty traktor odbočuje do vesnice, seskajume a dál musíme po svých. Ale štěstí nás neopustilo, brzy nás bere pick-up naložený plynovými bombami. Za chvíli se blížíme k vesnici a skrze stromy vidíme kostel. Děkujeme za svezení a hned se vydáváme ke kostelu. Působí zde tak trochu nemístně. Tisíciletá stavba s kopulí ve výšce hodně přes třicet metrů obklopená malými domky s plechovými střechami. Moc velký pokrok za to milenium zde není vidět. Až na satelity na střechách a pár automobilů.
Rozmach arménských staveb začal za krále Ašota I. Kurolapatése, který sjednotil zemi a vymanil se z byzantinského a arabského vlivu. Velké množství kostelů pak vznikalo zejména za vlády krále Davida Velikého a Bagrata III. Poté následovaly opět srážky s Byzantinci a Peršany. 12. a 13. století ještě na čas přineslo Arménii rozkvět, který byl ukončen vpádem mongolských vojsk. Definitivní zkázu arménského vlivu znamenaly pogromy během I. světové války, kdy došlo ke genocidě Arménů, ti kteří přežili prchli do zahraničí. Od té doby se viditelně o chrámy nikdo nestará. Za tu dobu se většinou stačily propadnout stropy hlavní lodi.
Přesně tak vypadá i chrám v Öşk Vanku. Vcházíme dovnitř kostela a dech se nám tají. Uprostřed chrámu se na čtyřech mohutných pilířích tyčí do výšky přes 30 metrů kopule se zachovalou střechou. Na obloucích se mezi okny jsou stále patrné fresky. Ty jsou ještě hodně viditelné na jižní straně pod kopulí, kde patrně nejméně trpěly povětrnostními vlivy. Zbylá část klenby nad hlavní lodí se ovšem již před časem propadla. I západní stěna je viditelně nachýlená a hrozí ji zhroucení. Vzhledem k tomu, že vedle je ale vesnická mešita, lze předpokládat, že si místní domorodci snad nenechají svůj svatostánek rozbourat zhroutivší se zdí. Na venkovních zdí jsou pěkné reliéfy andělů a svatých. Kromě nich nás ještě zaujaly papírové terčíky nalepené na zdech, které se používají při zaměřování staveb (např. pro jejich 3D digitalizaci), takže doufáme, že se snad se stavbou bude něco dít.
Při odchodu se nám podařilo chytnout dolmuş, který nás odvezl zpátky na hlavní silnici směrem na Artvin. Naštěstí asi za půl hodiny jel minibus směrem na Yusufeli, kterým jsme se nechali dovézt na křižovatku směrem na Kars. Možná by nás i nějaké auto svezlo, ale krajina byla tak úžasná, že jsem rád šel pěšky asi deset kilometrů až k odbočce na chrám Işhan. Ve vedru nás to celkem vyčerpalo, takže jsme rádi přijali pozvání místních na čaj. Bohužel jsme se nezachovali jako správní hosté. Než stačili čaj uvařit, objevil se dolmuş, který jel nahoru do vesnice. To jsme si nechtěli nechat ujít, tak jsme nechali našeho hostitele i s jeho bublající konvicí jeho osudu a vrhli se k dolmuşu. Mělo to jen jednu nevýhodu. Dolmuş byl totálně plný, na střeše už bylo asi pět lidí. Ale ten kopec na Işhan byl pravdu pekelný, tak jsme se na tu střechu rádi vyškrábali, pohodili tam batohy a vyjeli jsme. Je třeba říci, že to byl zážitek. Cesta, která na 5 kilometrech udělá výškový rozdíl přes 400m je opravdu celkem příkrá. A nebyla zpevněná. Seděl jsem si na noze, za mnou vlál na žebříku mladý Turek, který nám galantně přenechal svoje místo a myslím, že ke konci už toho asi litoval, soudě podle jeho obličeje. Ale nakonec jsme všichni štastně dojeli na náhorní plošinu, kupodivu neuvěřitelně zelenou, kde se rozkládala vesnice.
Kostel Boží matky v Işhanu byl více utopen mezi domky, i samotná vesnice byla o dost větší než Öşk Vank. Jen se přiblížíme ke kostelu, odkudsi se objeví Turek a naznačuje, že je úřední osobou a musíme si koupit lístek. Nicméně to není nějaká prostá operace – my dáme peníze a on třeba lístek od šatny. Nejdříve s námi vyplní papír velikosti A4, kam potřeboval i naše jména. Za tuto námahu si ty peníze snad i zasloužil. Chrám byl postaven v 8. století a zvětšen o tři století později. Svým půdorysem vypadal podobně jako chrám v Öşk Vanku, jen byl uprostřed předělen zdí, protože místní si z jedné části kdysi udělali mešitu. Fresky v kopuli byly ještě v lepším stavu. Před 25 lety prý byla řada fresek i na stěnách, bohužel ale rychle mizí.
Vedle kostelu je volejbalové hřiště, kde kluci byli plně zabráni do hry. Živě jsem si představoval, jak se vždycky domlouvají: „tak si večer plácnem volejbal, v šest u kostela“. Večer se skutečně blížil, bylo na čase vydat se zpět. Cestou zpět jsme se zastavili na místním hřbitově. Na půl opuštěný, napůl funkční, v zapadajícím slunci velmi působivé. Dostáváme se zpátky na cestu. Cestou si všímáme, že místní obyvatelé využívají úzké údolí k pěstování zeleniny a ovoce. Zbudovali tu skleníky, do kterých přivádějí kanály vodu z potoka. Asi po hodině chůze scházíme z cesty, nacházíme malou plošinku a stavíme si stan. Nad námi se začínají rozžíhat první hvězdy.
