Každý, kdo vyrazí směrem z Evropy do Indie po zemi se dnes nemůže vyhnout Balučistánu v Pakistánu. Před řadou let tomu tak být nemuselo, protože řada lidí volila populárnější cestu přes Afganistán. Ze známých důvodů to už není možné. Ale kdo ví, třeba se věci politické zase jednou urovnají. Vkročit do Balučistánu z Iránu máte možnost pouze skrzevá jeden hraniční přechod. Dostat se do Zahedánu, posledního velkého iránského města není velký problém. Dále můžete jet již jen sporadickou veřejnou dopravou či se můžete dohodnout s někým na cestě taxíkem, takže při tom nemusíte finančně vykrvácet. Cesta vám příjemně uběhne, užijte si ji, protože hraničním přechodem Mirjawa na iránské straně končí civilizace.
Když se vám podaří projít přes celníky, ocitnete se naráz o několik desítek let v minulosti. Hliněné baráčky s metrovými vchody jsou nejčastěji videná obydlí. Protože jsem v Iránu plně využil pěti denní tranzitní vízum, přijel jsem na hranice v podvečer. Na pakistánské straně se na mě nejdříve vrhli veksláci, v jedné ruce igelitovou tašku narvanou penězi, v druhé nezbytnou kalkulačku. Shodil jsem batoh do prachu, vytáhl průvodce a přečetl si, co radí. Kromě kursu jsem se dočetl, ať v žádném případě nezůstávám přes noc na pakistánské straně přechodu, Taftanu. Vyměnil jsem peníze a začal shánět autobus do Quetty. Žádnej nejede, zněla lakonická odpoveď. Až ráno. Člověk se kterým jsem mluvil mě pozval do svého obydlí. Těžko říci, jestli to byl majitel autobusové společnosti či pouhý naháněč. Obydlí bylo uplácáno z hlíny, nízký vchod kryt kobercem. Ostatně koberce byly i uvnitř na všech myslitelných místech. Zhroutil jsem se do rohu a nikdo si mě celkem nevšímal. Po nějaké době se přeci jen dává se mou do hovoru jakési individuum. Vedou se takové ty obecné řeči až řeč sklouzne na věci náboženské. Ptá se mě, jaká je víra u nás. Odpovídám povšechně a pokud možno tak, abych se rozhodně nikoho nemohl dotknout. Po chvíli plynoucího hovoru se mi ale něco nezdá. Ten človíček vůbec nevychvaluje islám, ale furt vlastně mluví o křesťanství. A tak se opatrně ptám, jakého je vyznání. Človíček ztlumí hlas, rozhlédne se kolem a poté mi oznámí, že je křesťan. Divím se tomu. Muhamed , jak se ona postava nazývala, mi prozradil, že je tu jen na návštěvě bratra, který tu má nějakou práci od vlády. Sám je z oblasti blízko Islamabádu. „Pojď ke mně, tohle není dobrý člověk, můžeš přespat u mého bratra.“ Chvíli uvažuji. Konečně, nemám co ztratit.
Projdeme vesnicí, spletitým bludištěm domků a krámků, až se zastavíme před zdí. Projdeme miniaturním dvorkem, odhrneme rohože a jsme doma. Místnost má tak 3×2 metry, většinu zabíra velká postel. Zdi jsou polepené pakistánskými krasavicemi, samozřejmě oděnými. Na mnoha obrázcích rozpoznám i Benazir Buttovou, která se zde neztrácí. A pak začíná večer, kdy se můj hostitel vždy tajemně vypaří a pak se vrací s různými pamlsky. Muhamed vaří jídlo a neustále se vyptává na Evropu a Čechy. A už je to tady – mohl bych ho pozvat do Čech ? Na návštěvu ? S podobnou prosbou se pak setkávám během cesty několikrát. Není to pěkné, vím o tom, ale opravdu nemůžete zvát každého, koho potkáte. Ti lidé jsou většinou neodbytní, ale zase na druhou stranu velmi důvěřiví. A tak mu teda píšu adresu: Bubákova ulice č.26, Praha 13. Nevím, jestli je taková ulice v Praze, ale dost o tom pochybuji. Ani nevím, kolik dopisů si razilo cestu na tuto adresu. Pak přijde noc a já se časem propadám do spánku. Ráno se budím a Muhamed běží obstarat snídani. Vylezu na dvorek, kde najdu záchod, díru v zemi přikrytou cihlou. Pak se vydám ven. Slunce stoupá a za vesnicí vidím uhánět několik postav na velbloudech.“Hmm, říkám si, tak tohle asi už opravdu bude Pakistán“.
Muhamed mě provedl vesničkou, našli jsme správný autobus a loučíme se. Opět to ujišťovani o pozvání, které se pokusím v Praze získat. Dobrá rada, když už musíte lhát, dělejte to systematicky. Neříkejte, co vás napadne, uvádějte pořád stejnou adresu. Muhameda jsem totiž potkal i cestou zpět a chtěl znovu adresu. Nevim, jestli tu předchozí ztratil, či se chtěl jen ujistit, ze mu dám tu samou. Dal jsem mu ji. Pak mi hodili batoh na střechu a já zevluji kolem. Dávám se do řeči s několika muži. Vlastně jen se dvěma. Jeden láme pár anglických slůvek, druhý mluví relativně dobře rusky, hlavně mu jdou výborně „děvočky“. Všichni jsou to uprchlíci z Afganistánu. Sedíme na kobercích, popíjíme čaj, ale už je čas odjezdu autobusu. Je to již postarší ocelové monstrum, těžké závěsy halí všechna okna. Funguje to spíše proti světlu než teplu, ale lepší něco nežli nic. Nakonec se kolem jedenácté dáváme do pohybu.
Prvních asi 100 km není nic moc, protože silnice v podstatě chybí. Pak se to alespoň trochu zlepší, ale přesto, je to ještě kolem 500 km, takže si užijete. Cesta vede pouští, cestou projíždíme jen čtyři větší osady. Stavíme na jídlo, kousky kuřete v nedefinované omáčce. A samozřejmě rýže. Ale je to celkem dobré. Blíží se soumrak, muži v autobuse se začínají ozývat. Vozidlo zastavuje a mužská část cestujících se hrne do pouště a klekají do písku. Je čas na večerní modlitbu. Něco takového jsem rozhodně v Iránu neviděl. Do Quetty přijíždíme nad ránem. Nicméně většina cestujících nikam nechvátá, také rád dospím zbytek noci. A pak už jen najít nádraží a těšit se na dalších 36 hodin jízdy expresem do Lahore.
