Rozhodli jsme se s Rafem, že vylezeme na Gunung Rinjani. Je to bývalá sopka a zároveň nejvyšší vrchol na indonéským ostrůvku Lombok. Hezký na něm je to, že jsou to vlastně dvě sopky v jedný. Ta starší vybouchla a usnula. V jejím kráteru se po letech udělalo jezero, no a z toho jezera se zdvihla mladší sopka. Okraji staršího kráteru se říká Rim a to byl náš cíl. Normálně je to docela příjemnej dvoudenní trek, vyjdete z vesničky na úpatí někdy kolem 4-5 hodiny ráno, mastíte to stezkou v pralese pořád do kopce a odpoledne jste pod vrcholem. Odpočinete si, přespíte, ráno se pokocháte nádherným východem slunce a jdete zas dolů. Tak nějak zní šedá teorie, ovšem košatý strom života s vámi občas zamává trochu jinak. My jsme se s Rafištěm vydali na cestu někdy odpoledne a řekli jsme si, že do soumraku dorazíme kam to půjde (jinými slovy, že musíme dojít aspoň k prvnímu odpočinkovýmu místu, kde by si mohli lehnout dva lidi – jinak je to totiž pořád do kopce nebo z kopce nebo do strany a lehnout si není moc kam). Abychom to měli úplně etno, koupili jsme si na cestu duriam a krátce po začátku jsme ho snědli. Teda spíš já. (Malá odbočka pro ty, kteří vůbec netuší, co je duriam. Duriam je legendární ovoce, o kterým se říká, že strašlivě smrdí a skvěle chutná. Vypadá zeleně, šišatě, asi jako menší meloun a na povrchu má drobný hrbolky až ostny. Nebo by se dal zjednodušeně popsat jako přerostlej kaštan. Při načínání se mu nejdřív musíte dostat pod zelenou šlupku. Když pukne, duriam se rozpadne a vevnitř jsou semena – to co je u kaštanu hnědý, je u duriamu bílý. Okolo těch semen je podivná hmota a to má být ta dobrota. Prodává se všude možně v jihovýchodní Asii, a někde ho uvidíte i přeškrtnutý na obrázku – to jako že se tam s nim nesmí. Autobusy hromadný dopravy v Singapuru například mají mezi sedadly nalepený dvě samolepky – na jedný je namalovaná přeškrtnutá pistole a na druhý právě onen zmiňovaný duriam. Taky přeškrtnutej, samozřejmě.) My jsme si ho s Rafem teda koupili, abysme zázrak ochutnali a zvesela jsme vyrazili k útoku na sopku. Prošli 
jsme koncem vesničky, promotali se mezi polema a zalezli do spodní části lesa. Dobrodružnější povahy by ho mohli nazvat i tropickou džunglí, ale je to prostě les, akorát místo smrků tam rostou různý kapoky a pandánový palmy a liány a přesličky s plavuněma a ve větvích místo veverek skáčou opice a kvákají dinosauři. Okouzleni přírodou, načali jsme duriam. Že by to nějak strašně smrdělo, se nám nezdálo a že by nějak extra chutnal, to už vůbec ne. Raf tak jako přiochutnal a pak moudře odmítnul. Já, věren tradici, že v cizině by člověk etnojídla měl ozkoušet na plný pecky, jsem jed. Vypadalo a chutnalo to zhruba jako nános, co zbyde v rohu, když po dlouhý době vymejváte ledničku. Snažil jsem se objevit knihama popisovanou slast konzumace, ten gejzír tanců chuťovejch pohárků a nezapomenutelnej zážitek gurmánskýho nebe a tak jsem postupně vyzkoušel různý vrstvy tý mazlavý hmoty, různý vrstvy šlupky i kusy těch semen. Bylo to pořád stejný. Zkažená Rama říznutá zvětralým pivem a kvasnicema. Usoudili jsme, že jsme si asi z nedostatku zkušenosti vybrali nezralej plod, kterej nesmrdí a nechutná a vydali se na další cestu. Ta začala celkem strmě stoupat, Rafiště, nezatížen duriamem po ní svižně kráčel a pro mě pomaloučku začínalo peklo. Co krok, to duriam. Nejdřív jsem ho jenom cítil, potom krkal a nakonec i zvracel. Jako v každým správným filmu začalo pršet a déšť postupně zesílil v pravej tropickej liják. Kapky jak pinpongáče mlátily do listů exotický květeny, dinosauři ve větvích kuňkali čím dál radostněji a stezka se postupně měnila v blátivou říčku. Díky ní jsme poznali další zástupce pralesní fauny – černý pijavky. Píďalkovitejma pohybama lezly směrem vzhůru po našich botách a když se dostaly nad jejich okraj, zkoušely, kde by si mohly nejlíp cucnout. Takže jsme je tak jako scvrnkávali, jenže já měl mezi tím práci ještě s tím zvracením a Rafiště nee. Byl ve výborný kondici a mašíroval vpřed jako dobře namazanej stroj. Za chvilku zmizel někde vepředu a mě začalo štvát, že ho zbytečně brzdím. Pak mě začalo štvát, že je ve výborný kondici a já ne a nemůžu si tu romantiku taky tak pěkně užít. Postupem času jsem už ale chyt docela depku, uvědomil jsem si totiž, že ve svým batohu nese náš společnej stan, zatímco já mám v mým společný vaření. Takže čistě teoreticky, kdyby mě ten kouzelnej smradlavej plod sklátil k zemi a já už Rafa nedošel, stráví on sice noc o hladu, ale v relativním suchu, zatímco mě budou někde naštorc v bahně okusovat a vysávat ty nenasytný a neúnavný černý potvory. Vzpomněl jsem si na krásnou scénu z pirátskýho filmu, jak pána v řece přepadly piraně a on se kácí vzad s obličejem plným zakousanejch rybiček a představil jsem si, jak ráno vstávám, vyhrabávám se ze zatuhlý hnědý krusty a na mý něžný tváři tančí nacucaný černý provázky. Přidal jsem do kroku a na pokraji sil dorazil k odpočinkový plošině, na který už odpočíval Raf. Postavili jsme stan, otrhali pijavky ze svejch těl a zalezli do jeho bezpečí. Plošina byla asi metr nad zemí, což bylo výhodný, protože při kotrmelcích mýho nebohýho žaludku jsem moh jen vystrčit hlavu z předsíně, vyblinkat se ven a nic se nám neválelo před vchodem.
Ráno, jak už to tak bývá, vysvitlo sluníčko, my jsme doplnili zásoby vody z opičího napajedla a vydali se dobýt Rim. Raf opět s písní na rtech, já v těžký kocovině. Cesta ke kráteru byla krásná, už nad hranicí lesa, výhledy na všechny strany. Ostrůvky Gili na pravoboku, Bali nalevo, sosny omlácený bleskama a toulavá fenka coby naše nová kamarádka. Nebe a mraky a tráva a kameny. Raf je dobrej přítel, takže se nechal ode mě ukecat, že už nepůjdeme z okraje kráteru dál, i když evidentně měl dost sil na to, aby seběh dolů k jezeru a pokračoval k vrcholu mladší sopky. Byl jsem rád, že ležím a kochám se. Jako bonus jsme ovšem objevili toaletu. Normální tureckej záchod, kabinku svařenou z plechů. Postavená uprostřed ničeho, dva dny cesty od nejbližší civilizace, odhadem tak 200 kilo železa vynesenejch na něčích zádech do 3726 m vysokýho kopce. Hajzlpapír a hajzbába chyběl(a), ale kdyby člověk chtěl, měl by to zadarmo. Po dlouhý špekulaci, kdo a proč tam to umělecký dílo vytvořil, jsme si ustlali v jeho blízkosti a chráněni zelenou stěnou před větrem přečkali noc. Docela to na vršku profukovalo. Cesta zpátky už byla pohoda. Takže díky, Rafiště, že jsme to spolu zmákli.
P.S. O pár let později jsme se s Luďkem Jedličkou a Martinem Dufkem vydali vzhůru stejnou trasou, zatímco Vráťa Kratochvíl střežil naše věci ve vesnici a chystal slavnostní narozeninovou hostinu s přívětivýma domorodcema. Kadibudka stála neochvějně na svým místě, i když poněkud omšelejší. Poučen z předchozích nezdarů, nedal jsem si před výstupem duriam a konečně si to pořádně užil. Pořád jsem si ale myslel, že jsme se tenkrát s Rafem spletli a koupili si nezralej, nebo naopak přezrálej a zkaženej plod. Učinili jsme teda s chlapcema další pokus a poprosili našeho domorodýho známýho, aby nám vybral, koupil a dal ochutnat fakt dobrej duriam. Pán to udělal – a zas to byla Rama. Ananas, kokosák a mořský potvory jsou pravda možná míň exotický, ale je to jistota. Dobrota. Tak dobrou chuť a Selamat jalan.
