Jestli máte dát Indonésii nějakou přezdívku – tak pak jedině Země sopek. Je jich tu asi 150 aktivních. Lézt na sopky je oblíbenou turistickou atrakcí. A pokud tam už lezete, musíte tam být na východ slunce. To jsem si tak pokojně spal a najednou mi zabušili na dveře – vstávat, už je čas. Mátožně jsem se probral – po půl čtvrté ráno. Vstal jsem a byl příjemný chládek. Motorkou mě odvezli na místo, kde už na mě čekali dva další účastníci „expedice“ – Tina a Nina, z Německa. Je ještě tma, takže baterky vám přijdou vhod. Nejdříve lezeme po strmém úbočí v lese, podle kůry odhaduji, že to budou borovice. Jsme něco nad 1000 metrů nad mořem a na vrchol zbývá ještě 700 výškových metrů. Brzy necháme les za sebou a začneme stoupat po sopečném tufu. Dole je viditelná mlha, začínají se mi vkrádat pochyby, cože to vlastně uvidíme. Kousek pod vrcholem už toho mám dost – nic jsem nejedl, a to pro mě obvykle dobře nekončí. Naštěstí už jsme nahoře a je čas i na to, aby se do nás mohla dát zima. Naši průvodci mezitím zmizeli, aby mohli připravit snídani – banány a vajíčka ohřáté „v sopce“. Pak se ty mraky či mlha nějak zázračně vytratily a my hledíme na východ. Rýsuje se obrys ostrova Lombok. Všichni se fotíme nad rudnoucím pozadím a čekáme, kdy to už přijde. A pak najednou z oparu nad mořem vykoukne ta žhavá koule, aby nás jako obvykle upokojila, že jsme se dočkali dalšího dne.
