Z vodopisného hlediska je Čína zajímavou zemí. Skoro třetina území rozkládající se na severozápadě patří k bezotokovým oblastem. Věškerá voda, která se na tomto území objeví se vsákne či vypaří. Ani kapka neskončí v moři, tak jak bývá dobrým zvykem na větší části naší planety. Snad jakoby Čína cítila, že to není úplně normální, snažila se na svém zbývajícím území vytvořit pořádná vodstva. Mezi nejznámější patří Žlutá řeka na severu země a Perlová řeka, která ústí u Hong Kongu. Své prameny má v Číně vedle Indu i Mekong. Nejvýznamnější je ale jednoznačně Yangzi Jiang, Dlouhá řeka, která se svým 6300 km dlouhým tokem patří k třetí nejdelší řece na světě.
Čínské řeky byly a jsou významné nejen z hlediska zemědělství, ale i jako důležité dopravní tepny. Již před mnoha stoletími byly budouvány plavební kanály, které umožňovaly dopravu po celé zemi. V poslední době význam vodních toků pro osobní dopravu klesá díky rozvíjející se dopravě autobusové a vlakové. Plavba po Žluté řece je již minulostí. Nicméně kdo touží zažít několikadenní plavbu po řece má ještě stále šanci díky Velké řece. Pro nadšence je stále ještě možné se plavit z Chongqingu až do Šangaje, kde během týdne urazíte 2400 km.
Většina turistů ovšem nepodniká celou tuto trasu. Drtivá většina z nich se nalodí v Chongqingu a vystoupí ve Wuhanu nebo už v Yichangu. Tato část řeky je taky nejzajímavější, protože se proplouvá oblastí známou jako „Tři soutěsky“. Mezi městy Fengjie a Yichang na vzdálenosti kolem 200 km se nalézají soutěsky, kde se řeka zužuje až na 100 metrů. Sezonní rozdíly ve výšce hladiny mohou být až 50 metrů. Dlouhá řeka si svůj název jistě zaslouží. Při jejím ústí průměrně protéká 25-30 000 m3 vody za sekundu. Jen pro srovnání, Vltava má prý průměrně kolem 50.
Okamžitě po příjezdu do Chongqingu míříme do přístavu. Jsme odchyceni turistickým panáčkem, který nás odtáhne do kanceláře. Sice neumí moc anglicky, ale pomocí telefonu mluvíme se „šéfem“, který naštěstí tímto jazykem vládne. Loď odjíždí už večer, což nám dělá radost. Dohadujeme se, zda využijeme služby třetí nebo čtvrté třídy. Čtvrtá třída nám pochopitelně není doporučována. Při možnosti spaní s dalšími dvaceti spolucestujícími se nakonec tedy přikloníme ke třídě třetí. Kupujeme lístky za 220 Y.
Večer se vracíme do kanceláře a vyzvedáme si batohy. K našemu molu je to jen přes ulici. Scházíme k řece a kocháme se dravostí řeky, která cloumá pontony vedoucími k lodi. Stevardka na palubě nám bere lístky, vydává místo nich žetony a pak nás vedou do kajuty. Samozřejmě věci se neshodují s tím, co nám slibovali. Kajuta není pro 6 lidí, ale pro osm. Navíc se nám zdá, že Čínanů je tu nějak mnoho, zejména na počet zbývajících postelí. Nicméně končíme s tím, že každý máme postel svojí. Později zjistíme, že i čtvrtá třída je po osmi a ne příliš se odličuje od třídy třetí. Tak už to holt chodí (čtvrtá třída by stála 157 Y). Po ubytování vylezeme na střechu lodi a pozorujeme, jak opouštíme již setmělý Chongqing. Dva dny cesty jsou před námi.
Plavba na lodi je ideální pro rekonvalescenci. Nikam moc nemůžete, máte spoustu času. Večer si proto odcházíme vyprat oblečení. Ve sprše proudem teče teplá voda, bohužel nikde není jediného věšáku na odkládání věcí. Nosíme si proto s sebou z kajuty stoličku. Čínani nás brzy začínají kopírovat.
Ráno nás probouzí neuvěřitelný hluk a bušení na dveře. Během cesty jsou jakési fakultativní výlety. Máme zájem o jediný, plavbu do „Tří malých soutěsek“, která bude až zítra. Nepodléháme proto panice a ještě se snažíme chvíli usnout. Pak nám to ovšem nedá. Máme přeci ještě nejméně hodinu času do odplutí, tak co se nepodívat na břeh. Odcházíme. Naše loď není připoutána přímo k molu, ale je přivázána k další lodi. Procházíme tedy přes cizí loď a vystupujeme. Okamžitě se na nás vrhají prodavači. Stoupáme zvolna po schodech, až se dostaneme nad přístav. Pohled dolu na naši loď, kde zůstaly všechny naše věci v nás vzbuzuje podivné pocity. Tak máme jít dál nebo ne ? Co když jsme to špatně pochopili (anglicky se na lodi nedomluvíme, tak si jen ukazujeme) ? Nakonec se rozhodneme, že půjdeme dále. Ale ujdeme jen pár metrů, stejně nám to nedá. Pak se z přístavu ozve lodní siréna. Znejistíme ještě víc a nakonec se rozhodneme přeci jen pro návrat. Na schodech vedoucích k lodi se zastavujeme a kupujeme si do plastikových misek jídlo. A pak už pelášíme zpět. Projdeme první lodí a mírně tuhneme. Koukáme, jak naše loď je odvazována. Už vidíme, že škvíra mezi boky lodí se začíná zvětšovat. Horečně začneme ukazovat, že chceme na palubu. Lodníci se na nás dívají ne zcela chápavě. Vytahujeme naše žetony, na kterých je jméno naší lodi. Zuřivě gestikulujeme, nevíme, jestli máme začít lézt přes zábradlí a začít skákat na palubu dokud to jde. K našemu úžasu na nás začnou zuřivě gestikulovat i lodníci. Nenaznačují ale abychom začali přelézat na vzdalující se loď. Ostatně, už to ani moc nejde. Mezera už je širší než metr a neustále se zvětšuje. Lodníci ukazují ať mizíme, ale ne na naši loď, ale ať odejdeme z té, na které jsme. Nakonec to někoho z nás spásně napadne. To není naše loď, která odplouvá, ale ta, na které jsme. Rychle vybíháme na molo a doufáme, že se nemýlíme. Během chvíle je loď odvázána a mizí. A k naší úlevě po chvíli naše loď přiráží ke břehu.
Sedíme na zádi a pozorujeme ubíhající krajinu. Bohužel je stále opar, který neumožňuje dobrý rozhled. Občas mineme nějaké městečko či vesnici. Marně vyhlížím, jestli neuvidím něco zajímavého plavat ve vodě. Na jedné webovské stránce jsem četl zajímavý příběh o plouvoucích mrtvolách. Ráno začalo poměrně slibně. Pokud mě zrak (a dalekohled) nešálil, viděl jsem proudem unášenou krávu. Ale jinak nic. Vlastně, přeci jen něco. Čínané tedy rozhodně ještě nejsou moc poznamenání ekologií, protože co chvíli se ve vlnách za lodí ocitnou odpadky vyhozené z lodi. My je sice poctivě nosíme do koše, ale večer vidím, jak kdosi celý obsah koše hodil do řeky.
