Země, které jsem za svůj život navštívil, jsou mi bližší než ty, kde bych měl problém je najít na mapě. Tak to má asi většina z nás. Když se totiž o takové zemi mluví, dokážeme si představit něco konkrétního, vzpomínky se derou na povrch a přiznejme si to, také si tak trochu myslíme, že o té zemi něco víme. Skutečnost pochopitelně bývá podstatně odlišná. Ale často nás to vede k tomu, že se zpětně toužíme dovzdělat a zjistit, proč jsou věci takové, jaké jsou.
Příchod arabského jara v roce 2011 pro mnohé znamenalo procitnutí z mylné představy o arabské jednotě. Poučenější z nás tuší, že ani Arabové nejsou tak jednotní, jak se zdá a je zde zásadní dělení podle příslušnosti k šíitské nebo sunitské větvi islámu. Skutečnost je ovšem mnohem složitější.
V roce 1995 jsem navštívil Sýrii, procestoval jí a viděl pár zajímavých míst. Proto i tato země se mi uhnízdila v mysli a podvědomě sleduji, co se tam děje. A že se toho nyní děje hodně. Občanská válka je zjednodušeně prezentována jako boj zlých (strana prezidenta Asada) proti hodnému národně osvobozeneckému hnutí, které již má dost tyranie. Takovýto pohled je snadno uchopitelný, pochopitelný a novinářsky sdělitelný. Ale není moc pravdivý.
Sýrie má 23 milionů obyvatel, které se přibližně dělí do těchto skupin:
- Sunnité: 16 milionů (70%)
- Alavité (sekta šíitského islámu): 2,3 milionů (10%)
- Kurdové: 2 miliony (9%)
- Křesťané: 2 miliony (9%)
- Menšiny: 0,6 milionu (2,5%) – Čerkesové, Turkméni
- Palestinci: 0,5 milionu (2%) – většinou sunnitští muslimové
Je obtížné držet takto pestře tvořený státní celek v jednotě. Zájmy jednotlivých skupin mohou být poměrně protichůdné. A tak se nelze divit, že je to obvykle brutální síla, která drží takovéto státní útvary pohromadě. Navenek se vše může zdát v pohodě, ale uvnitř to bublá a pouze občas na povrch vyrazí erupce nespokojenosti. Pro příklad nemusíme chodit daleko, Jugoslávie je krásným příkladem. A bylo by chyba si myslet, že skutečné problémy se tam objevily až v devadesátých letech. Stejně je tomu i v Sýrii. Hafíz Asad, otec současného prezidenta Bašára Asada, se například brutálně vypořádal s povstáním Muslimského bratrstva ve městě Hamá v roce 1982. Počet mrtvých se odhaduje až na deset tisíc.
Hafiz Asad zemřel v roce 2000 a moci se ujal jeho syn Bašár. Nejdříve nastalo jisté uvolnění, ale pak se vše vrátilo do starých kolejí. Je dobré vědět, že Asad patří k alavitické sektě, což je zvláštní odnož šíitského islámu. Alavité se ale odlišují i od klasických šíitů, pijí alkohol, nemají mešity a věří na stěhování duší. V Sýrii jsou sice v menšině, ale mají obsazené bezpečnostní složky státu, což jim umožňuje potírat většinové sunnity. Mimo tohoto klasického napětí v zemi existuje početná skupina Kurdů. Tato etnická skupina má smůlu, že se nachází na území několika států (vedle Sýrie také Turecko, Irák a Irán), které jim pochopitelně odmítají věnovat kus svého území na vznik samostatného Kurdistánu. Kurdové v Sýrii se snaží dosáhnout jisté autonomie, jak se to podařilo této skupině v Iráku. V Sýrii se ještě nachází početnější menšina Čerkesů a Turkménů. Nesmíme zapomínat ani na křesťany. Je zde 11 křesťanských církví (např. řecko-ortodoxní, syrsko-ortodoxní, malonité, chalzeiská a asyrská církev, nepočetná je římskokatolická církev). V současnosti se křesťané až na výjimky do bojů nezapojují ani na jedné straně.
Sýrie má dlouhodobě dobré vztahy s Ruskem, dříve se Sovětským Svazem. Oba státní útvary využívaly/využívají syrského území ke své vojenské přítomnosti – mají zde námořní přístav, což umožňuje přítomnost a snadnou operovatelnost ruských lodí ve Středozemním moři. Další výrazný spojenec Asada je Irán (již od dob války Irán/Irák). USA v současnosti neprojevují výrazný zájem v Sýrii zasáhnout. O vývoj v regionu se pochopitelně obávají sousedé, zejména Libanon a Izrael. Sýrie verbálně stupňuje tlak na Izrael, který okupuje Golanské výšiny od doby šestidenní války v roce 1967. Ale i Turecko bedlivě sleduje vývoj a zatím musí převážně čelit přílivu utečenců.
Mezinárodní společenství se již delší dobu snaží zorganizovat mírovou konferenci, kde by se znepřátelené strany snažily dohodnout na mírovém řešení. Jenomže žádná bojující strana nechce ukončit boj, protože stále není rozhodnuto. A proto se neustále konference odkládá a mrtvých přibývá. Do jara 2013 se odhaduje počet mrtvých v této občanské válce na 90 tisíc.
